Nejmalebnější část bruselského historického centra se jmenuje Sint-Katelijne, v češtině čtvrť svaté Kateřiny. Křivolaké uličky tvoří řady prastarých domů, u kterých je možné kdykoli zakotvit v malých hospodách, kde čepují desítky různých druhů piva.

Sint-Katelijne je malebná i proto, že její západní hranici tvoří vodní kanál Brusel-Charleroi. Za ním leží čtvrť, která je o něco víc zanedbaná, některé domy mají zčernalou nebo rovnou oprýskanou omítku. Ve všední den v poledne je tu však stejný klid jako v centru. Na široké pěší zóně s názvem ulice svaté Marie je téměř liduprázdno, jenom ze školy se vrací pár dětí, skupiny mladíků cosi nakupují ve stáncích u stanice metra jménem Vlámský hrabě. Starší ženy obcházejí obchody v malé uličce, zpravidla jde o zahalené muslimky, případně Afričanky, které chodí bez šátku. Na rohu náměstí prodává Afričan v krámě se zeleninou, kde jsou dvojjazyčné francouzsko-arabské nápisy, další ovšem má už jenom arabský vývěsní štít. Zároveň je na náměstí katolický kostel a běžná hospoda, kde sedí u piva bílí Belgičané. Procházka idylickou čtvrtí končí u rušného bulváru Leopolda II., po němž se sunou čtyři řady automobilů, ostatně jako na většině hlavních ulic belgického hlavního města.

Náhodný návštěvník si ani nevšimne, že právě prošel velkou částí městské čtvrti Molenbeek, přesněji řečeno jejího jádra Starý Molenbeek, odkud se rekrutují nejznámější evropští teroristé včetně organizátorů listopadového pařížského masakru Salaha Abdeslama a Abdelhamida Abaaouda. Teroristé z Molenbeeku se podíleli už na útocích al-Káidy, jeden z nich před patnácti lety zavraždil vůdce afghánské protitálibánské opozice Šáha Masúda, jiný se před jedenácti lety podílel na bombovém útoku v Madridu. Do Molenbeeku vedla stopa při vyšetřování střelby v bruselském židovském muzeu, právě odtud pocházejí zbraně použité při vyvraždění redakce Charlie Hebdo, také o útok na rychlovlak z Amsterdamu do Paříže se pokusil jeden s místních.

Na rozdíl od náhodných návštěvníků vědí obyvatelé Bruselu velmi dobře, že se přechodem přes most ze starého Bruselu do Molenbeeku ocitají v jiném světě. „Překročit kanál je stejné jako přejít přes Checkpoint Charlie.“ Připomínka kontrolního stanoviště na berlínské zdi je oblíbeným bonmotem, který srovnává nedávné rozdělení Berlína na kapitalistickou a socialistickou část se současným Bruselem.

Azyl v Chudém půlměsíci

Jak se mohla stát jedním z ohnisek světového terorismu historická městská čtvrť, kam je to z centra Bruselu, hlavního města Evropy, blíž než k Evropskému parlamentu? S tím si nejpozději od pařížských útoků lámou hlavu tajné služby, politici, sociologové i architekti. Nevystačí si s tím, že se ve Starém Molenbeeku vytvořila jedna z největších islámských komunit v Evropě. A i kdyby si s tím vystačili, proč se ti přistěhovalci zastavili právě na břehu kanálu Brusel-Charleroi? Je známo, že radikální islám do Molenbeeku importovali kazatelé vyškolení v Saúdské Arábii a že také terorismus sem byl dovezen z ciziny. Proč ale právě v Molenbeeku žili lidé jako Fouad Belkacem a proč právě zde získali tak širokou podporu k vytvoření široké sítě islamistických verbířů s názvem Sharia4Belgium?

Odpověď na složité otázky je banální. Bruselští radní zanedbali rozvoj části města, a proto se stalo ideálním prostředím pro základnu islámského terorismu. Řečeno víc dramaticky: Molenbeek prošel řadou urbanistických katastrof, které měly na místní populaci tak zničující dopad, že to muselo skončit opravdu hodně špatně.

Přesně k takové odpovědi došli západoevropští žurnalisté, kteří průběžně brousí několika ulicemi Starého Molenbeeku. Když v samotných ulicích nenajdou nic horšího než pár zašlých domů, z nichž některé by zasloužily demolici, obracejí se k minulosti a píší články s názvy „Sklízíme jedovatou setbu“ a podobně. Asi nejlépe z dosavadních pokusů vyšla kniha V Molenbeeku od místního autora Hanse Vandecandelaera. Výhodu má v tom, že se na rozdíl od běžných novinářů nemusel soustředit na místní drogovou scénu, obcházet zdejších dvacet mešit a pozorovat výrostky, jak nevhodně pokřikují, když kolem projde žena evropského původu. Mohl popsat celou historii Molenbeeku, a odhalit tak pár zlomových momentů, které o tragédii jednoho města rozhodly.

Molenbeek není jedinou bruselskou čtvrtí, která měla někdy v historii problémy. Do potíží se dostalo celkem pět obcí, které obklopují centrální Brusel ze severozápadu od Sint-Joostu přes Schaarbeek, Molenbeek a Anderlecht k Sint-Gillisu. Během průmyslové revoluce se do nich stahovali za prací lidé ze širokého okolí, konkrétně počet obyvatel Molenbeeku vyrostl ze dvou tisíc v roce 1820 na 70 tisíc před první světovou válkou. Z hlediska průmyslníků měl výhodnou polohu u přístavu, který spojoval Brusel s námořním přístavem Antverpy i uhelnou oblastí na jihu Belgie. Proto se zde usídlil třeba výrobce lokomotiv Cail, Halot & Cie. Před rokem 1930 se však dostavila krize a průmysl se významněji neprobudil ani po druhé světové válce. Vysoká nezaměstnanost byla důvodem, proč se oblouku mezi Sint-Joostem a Sint-Gillisem začalo říkat „Chudý srpek“, nově se přezdívka modernizovala na „Chudý půlměsíc“. Jako kdyby Praha měla svůj chudý půlměsíc od Žižkova přes Karlín, Holešovice a Smíchov až do Braníku.

Prokleté metro

Staré periferie obklopující centrum, které osídlili přistěhovalci z venkova a kde je tradičně největší hustota obyvatel, má většina velkých měst v Evropě. Metropole se také obvykle musely potýkat s hrozbou, že se periferie při hospodářské krizi propadnou do trvalé chudoby. Nejlépe to zvládli ve městech, kde se předměstí stavěla už v 19. století podle územních plánů a kde se později podařilo ulice s lacinými domy modernizovat. Správa Bruselu patřila k těm méně úspěšným ze dvou důvodů. Až do 80. let minulého století se na bruselských předměstích mohlo stavět bez územního plánu, navíc v Bruselu žije vzhledem k velikosti víc lidí než jinde. Ve srovnání s Prahou má zhruba stejně obyvatel, tedy něco přes milion, ti však bydlí zhruba na třetinovém katastru. Pouze ve dvou pražských čtvrtích, na Vinohradech a Žižkově, žije přes deset tisíc obyvatel na kilometr čtvereční. Na tom není nic divného, takové čtvrti se najdou i v Berlíně, Mnichově či Vídni. Ovšem v bruselských čtvrtích chudého půlměsíce žije na čtvereční kilometr 15 až 20 tisíc lidí. Taková hustota se už asi nedá zvládnout. Podobné parametry má kodaňská čtvrť Nørrebro, stejně jako Molenbeek oblast s vysokým podílem přistěhovalců a častými sociálními konflikty.

Rychlý úpadek starých předměstí v Bruselu rozjela 60. léta, jež propagovala soužití s přírodou. Příslušníci středních tříd měli najednou dost peněz na auta a nakupovali rodinné domy za městem. Prázdné byty na starých periferiích postupně zabírali lidé, kteří se do Bruselu stěhovali za prací. Konkrétně do Molenbeeku přišli Sicilané, Španělé a Řekové, s nimi ještě pár Marokánců, kteří ovšem podle Vandecandelaera působili jako úplná kuriozita.

To ovšem nebylo nic proti tomu, co se stalo v Molenbeeku v 70. letech, kdy se radní rozhodli na předměstích investovat. Nejdříve se hovořilo o dvojnásobném rozšíření kanálu, aby po něm mohly plout lodě s větší tonáží. Pak vznikly plány na dálnici, která by oddělila Molenbeek od historického centra. „Tehdy byla zrušena celá řada podniků, které stály chystané dálnici v cestě,“ řekl Vandecandelaerovi pamětník Stefan Eelens, podle nějž byl však nejhorší psychologický zlom. „Lidé si uvědomili, že z pohledu politiků ani investorů nestojí ani za lusknutí prstem a že místo jejich domů postaví cokoli,“ vzpomíná Eelens.

Hrozby se naplnily stavbou metra. V centru a na východních předměstích se štoly razily pod zemí, přes Molenbeek se vykopalo hluboké koryto, kvůli němuž se zbouraly desítky starých domů. „Obyvatelé, kteří nepřistoupili na vyvlastnění, byli ze dne na den odstřihnuti od elektrického proudu. Všechny domy okolo byly zbourány a jejich dům tu stál najednou úplně sám, bez podpěrného lešení. Prach, uzavírky silnic, dynamitové výbuchy, gigantické šoky z postupu rypadel,“ popisuje Eelens vylidnění staré části Molenbeeku. Stavební jáma metra pak byla zakryta betonovou deskou, na níž vznikla ulice svaté Marie a která dosud dělí čtvrť na dvě poloviny. Vinou špatného zabezpečení docházelo k nehodám a dodnes se připomíná, jak malý chlapec propadl větrací šachtou dvanáct metrů hluboko. Kdo mohl, ten se odstěhoval.

Developeři toho využili a namísto dosavadní uměřené zástavby nastavěli někde až sedmipatrové bytovky. Střední třída se však do Starého Molenbeeku už nevrátila. V regionu o velikosti něco přes čtvereční kilometr mezi kanálem Brusel-Charleroi na východě, železniční tratí na západě a dvěma širokými bulváry na jihu a severu proto cena bytů hluboko poklesla. Nastěhoval se do nich někdo jiný.

V polovině 80. let se ukázalo, že převládnou Marokánci, kteří pocházejí ze zaostalých horských provincií Nador a Berkane na hranicích s Alžírskem. Vedle nich se usadili Turci z provincie Konya. Vláda se snažila migraci zastavit, kvůli pravidlu o spojování rodin se to ale nepodařilo. Podle sčítání v roce 1991 byla mezi cizinci Molenbeeku víc než polovina z Maroka. Marockou národnost uvedlo celkem deset tisíc zdejších obyvatel, v některých školách bylo 95 procent dětí z marockých rodin. O rok později vznikla v ulici Jan Vanderstraetenstraat první velká mešita. Přímo ve Starém Molenbeeku marocká většina postupně vytlačila zbylé starousedlíky.

Zlé časy v Marrákéši

Pak už to šlo rychle. Nezaměstnanost vyrostla na 33 procent, práci neměla víc než polovina mladých mužů. Kdo byl bez práce, neutáhl zpravidla vysoký nájem, a proto celé rodiny kupovaly starší domy. Dodnes je ve Starém Molenbeeku vidět, že mnozí nemají na opravy. Ghettu nepomohly ani pokusy městské správy o revitalizaci. Schaarbeek, Sint-Joost i Anderlecht se dostaly koncem minulého století z nejhoršího, když radnice výhodnými úvěry pomáhala mladým a dobře vydělávajícím rodinám opravovat domy a byty v zanedbaných ulicích. Jenže do Molenbeeku už nikdo nechtěl.

Nemožnost najít práci vysvětlovala druhá generace přistěhovalců rasismem většinové populace. První nepokoje vypukly v roce 1991 a trvaly až do počátku 21. století, kdy se z protestů proti rasismu postupně staly souboje kriminálních gangů s policií. Zásluhu na zklidnění poměrů si připsal schopný socialistický starosta Philippe Moureaux. Investoval do sociální sítě, pomáhal rodinám mimořádnými dávkami, pomáhal Marokáncům opravovat domy, navštěvoval mešity a stavěl nová sportoviště. Pod vlivem ideologie multikulturalismu se tehdy Molenbeeku začalo romanticky říkat bruselský Marrákéš. Lidé z okolních čtvrtí začali chodit na místní trh se zeleninou, dodnes tady vyhledávají nedostatkové služby opravářů aut. Periferie, kam se neodvažují finanční úředníci, nabízí mnohem lepší ceny.

Multikulturní idyla a neformální samospráva marocké komunity byly ideálním prostředím pro vznik prvních teroristických buněk, v roce 2008 pak došlo k dalšímu významnému zlomu. Do Španělska se tehdy přivalila migrační vlna z Maroka. Španělé vybavili migranty doklady a poslali je dál, přitom značná část skončila v Molenbeeku. Místní marockou komunitu to neposílilo, staří přistěhovalci se báli další konkurence na pracovním trhu i v sociální sféře. Finanční krize vyvolala nový proud přistěhovalců z Albánie, Rumunska i Bulharska, objevili se Pákistánci a Afghánci. Počet obyvatel Molenbeeku desetiletí stagnoval, od té doby roste setrvalým tempem o dva tisíce přistěhovalců ročně a dosáhl už hranice 90 tisíc. V Molenbeeku se rozšířil dříve neznámý alkoholismus, u stanice metra Ribaucourt vzniklo oblíbené stanoviště drogových dealerů.

Třetí generace Marokánců vyrostla v pocitu ohrožení z toho, že klidné časy sociální periferie Molenbeek končí, a začala svůj umělý svět bránit. Konzervativní islám přenesený z marockých hor vystřídalo radikální učení saúdskoarabských salafistů. Podle učení mezitím uvězněného Faouda Belkacema se musí Maročané vrátit ke svým náboženským základům a vymýtit belgickou demokracii, která je viníkem všech potíží.

Molenbeek zdraví Česko

Urbanismus a správné plánování měst nemohou potřít terorismus. Přesto se dá říci, že nebýt chyb při rozvoji Molenbeeku, mohla být tato část Bruselu ušetřena toho, že se stala hlavní cílovou adresou verbířů al-Káidy i Islámského státu, zároveň bezpečným zázemím teroristické sítě a že se na tom jen těžko bude něco měnit.

Cokoliv se v Molenbeeku udělalo, udělalo se špatně. Kolaps při plánování města byl vystřídán neúspěchem sociální politiky a bezradností bezpečnostních složek. Obdobné chyby se dělají i jinde a ušetřeno není ani Česko. Před třemi lety šokovaly veřejnost násilnosti na českobudějovickém sídlišti Máj, jež muselo potlačit několik policejních jednotek. Důvodem rasového napětí přitom bylo opět jen pár chyb veřejné správy. Nejdříve se na jednom kilometru čtverečním postavilo sídliště, do kterého se nahustilo dvacet tisíc lidí. Pak stačilo, že se do jednoho z paneláků v té nejužší ulici nastěhovaly sociálně vyloučené rodiny převážně romského původu. Postupem doby vzniklo ghetto s vysokou nezaměstnaností, kde se prodávaly drogy a kam se bála chodit i policie. Varování sociologů i architektů stát i radnice přehlížely. Nepokoje vypukly, když se kriminalita a násilnosti začaly šířit po celém sídlišti. Zatím pomohla represe, zkoušejí se i nové sociální programy.

Česku nehrozí terorismus, Máj ani jiné problémové lokality nejsou Molenbeek. Jenže na první pohled vypadá i Molenbeek docela normálně.