Návrh na odebrání akreditace soukromé Univerzitě Jana Amose Komenského, přezdívané tiskárna diplomů, opět vyvolal diskusi o úrovni vysokých škol, zejména soukromých, a také o motivaci jejich studentů. Chtějí se skutečně něco naučit, nebo jim stačí pouhý „papír“?

V tuzemsku je dnes přes 70 vysokých škol. První soukromé vznikly v Česku po roce 1999, dnes jich tu funguje 42. Je zřejmé, že úroveň některých škol bude vzhledem k takovému množství problematická. O tom, jak se neblahý stav dá změnit, hovořili v diskusním Salonu Týdeníku Echo předsedkyně Akreditační komise ČR Vladimíra Dvořáková, bývalý rektor Univerzity Karlovy a senátor za KDU-ČSL Václav Hampl, prorektor soukromé Metropolitní univerzity Praha Petr Vyhnánek a někdejší děkan plzeňské Právnické fakulty (součást veřejné Západočeské univerzity) a europoslanec za TOP 09 Jiří Pospíšil.

Je mezi veřejnými a soukromými vysokými školami až tak dramatický rozdíl, jak to teď kvůli diskusi o UJAK vypadá?

Dvořáková: Já rozlišuji školy na dobré a špatné a podle toho, jestli mají vizi a koncepci, a zda podle toho budují školu nějakým směrem. Do problémů se dostávají soukromé i veřejné školy. V zásadě největší problém je se zajištěním dostatečného množství kvalitních vyučujících. Když se soukromá škola chová nezodpovědně a přibírá neuvěřitelný počet studentů, nemůže pro všechny zajistit kvalitní vyučující. Na UJAK bylo na tento semestr přijato 900 studentů jen na speciální pedagogiku.

Hampl: Obecně si myslím, že soukromé školy tahají za kratší provaz. Je tam skutečně systémový problém a ten se týká času. Existují patnáct let a některé ještě kratší dobu. A mně čím dál víc připadá, že na čase docela záleží, že chvíli trvá, než se akademické prostředí skutečně vybuduje. A soukromé školy to logicky nemohou mít tak zaběhané jako některé veřejné školy, které tu jsou pár set let.

Pospíšil: Jistá tradice a konzervativnost jsou strašně důležité. Také pozvolný evoluční vývoj, daný řekněme tím, že profesor předá svou katedru svému nejlepšímu absolventovi, jenž se postupně také stane profesorem. Vzniklo tu asi 40 soukromých škol, ale je třeba se zákonitě ptát, jestli po nich lze požadovat srovnatelnou kvalitu s veřejnými školami. Musíme být realisté, v tak krátkém období nemůžou dosáhnout špičkové úrovně a dostatečného množství špičkových pedagogů.

Vyhnánek: Je potřeba vidět i počet studentů, který na soukromých školách je. Jde o nějakých 10 až 15 procent celkového množství vysokoškoláků. Počet soukromých institucí vůči veřejným je na první pohled sice téměř dvojnásobný, ale co se týká počtu studentů, je to spíše zlomek. A mnohé soukromé školy mají jen jeden dva obory nebo jsou to specifické a malé instituce. V médiích ale zazní jen to ohromné číslo 42 soukromých škol. Z toho je ale většina studentů na pěti šesti školách.

Dvořáková: Problém je v tom, že hodně škol chce dělat všechno, až do úrovně doktorského studia. Programy škol mnohdy nejsou špatně postavené, a dokonce tam jsou často kvalitní vyučující. Ale najednou tam máte mnohonásobně větší počet studentů, než na co má škola kapacitu, a musí jít s úrovní dolů. Na papíře to vypadá dobře, ale nikdo nepočítal s tím, že tam bude mít místo jedné stovky 900 lidí v ročníku.

Pospíšil: Jak navštěvuju vysoké školy, vidím, že snad každá má pocit, že by měla mít všechny stupně vzdělání včetně doktorandského a že to je součástí dobrého jména vysoké školy. Ale to není pravda, na západě to takhle nefunguje.

Je nějaký zásadní rozdíl v tom, jak veřejné a soukromé vysoké školy hospodaří s penězi?

Dvořáková: Záleží na formě. Když je to o.p.s, což je třeba Metropolitní univerzita, musí všechny zisky investovat zpátky do školy. Pak jsou s.r.o, kde zisky investovat nemusíte. Stačí se podívat do výročních zpráv. Je to překvapivé, ale i vzdělávání může být velice lukrativním byznysem. Jenže za cenu, že snížíte maximálně náklady. A jakmile snížíte náklady, nejsou třeba ani kanceláře a studenti vyučujícího ani nemají kde najít, maximálně s ním komunikují přes e-mail. Nejsou knihovny, protože je některé školy nepovažují za nutné mít, vždyť je přece dostatek veřejných knihoven. Tam není žádný příspěvek k rozvoji akademického prostředí školy. Mají třeba obrovské zisky, ty ale dál neinvestují. Studenti si přitom takové školy mnohdy mohou pochvalovat. To jsem už zažila. „Tady jsou vynikající učitelé. Nadiktují nám, co se máme naučit, a pak nás z toho vyzkoušejí,“ říkali nám při jednom hodnocení. Ti studenti byli hrozně nadšení, studovali takhle při zaměstnaní, na malém městě a měli pocit, že takhle vypadá vysoká škola.

Co je největší problém českých soukromých vysokých škol?

Dvořáková: Viděla bych skoro největší problém v majitelích. Často vidíme, že rektoři jsou skuteční odborníci, kteří s tou školou chtějí něco dělat, ale stává se, že majitel se rozhodne, že tam toho kvalitního rektora nechce, a dá tam někoho jiného, kdo bude uvažovat „ekonomičtěji“ na úkor kvality.

Pospíšil: To je ta moje myšlenka o částečném mecenášství. Když chce dnes někdo mít soukromou vysokou školu, musí to být trochu srdcař a musí to dělat z jiného důvodu, než že bude očekávat okamžitě zisk. Role vlastníka je zásadní. Jestli z toho chce vyždímat maximum, a nebo to bere jako věc prestiže, společenského působení a veřejného zájmu.

Hampl: Mě napadá druhá systémová nevýhoda soukromých vysokých škol proti veřejným. Paradoxně je to jakási volnost, kterou ve vysokoškolském zákoně dostaly. Veřejné školy mají poměrně jasně určené, že to musejí být akademicky samosprávné instituce. Samozřejmě by se to také dalo vylaďovat lépe, ale ten fundament tam je. Naproti tomu u soukromých škol to je zcela na libovůli vlastníka, v případě o.p.s zakladatele. Když tam chce udělat elementy akademické samosprávy, tak je udělá, ale zhusta nechce. Nejde jen o rektora, souvisí to s budováním celého akademického prostředí. Je známá věc, že lidé v akademickém světě nejlépe vzkvétají, když si to tak trochu sami „majstrujou“ a není to úplně na povel shůry, protože ten může být druhý den úplně jiný. Myslím si tedy, že by nebylo úplně špatně, kdyby vysokoškolský zákon i pro soukromé školy nějaké takové prvky zavedl. Ve skutečnosti by jim to pomohlo. Majitelům by to samozřejmě nebylo po chuti, ale ve skutečnosti by to kvalitě škol prospělo.

Vyhnánek: Já si nedovolím mluvit za majitele či zakladatele, ale často jsem si říkal to samé: že by bylo ideální mít specifickou právnickou osobu nazvanou soukromá vysoká škola, aby nedocházelo k tomu křížení – o.p.s, s.r.o, akciová společnost. Tato nejednotnost nedělá třeba dobrotu z hlediska žádostí o různé dotace na výzkum apod. Ještě k vaší otázce, co jsou největší problémy soukromých vysokých škol: nás trochu poškozuje i to, že v médiích jsou zprávy o soukromých školách v podstatě jen negativní.

S jakými největší mýty o soukromých vysokých škol tedy bojujete?

Vyhnánek: Že soukromá škola je špatná. Že student když zaplatí, musí tedy dostudovat a je úplně jedno, co předvede. Mnozí středoškoláci, kteří k nám přijdou, to takhle vnímají. Další mýtus: že to je generátor jednoduchých příjmů. Snažíme se ty mýty vyvracet, ale není to otázka dvou let a jedné školy. A možná ani ne těch 15 let, co soukromé vysoké školy existují. I to je krátká doba. Absolventů soukromých škol přibývá, ale teprve se začínají prosazovat. Na příkladu absolventů Metropolitní univerzity vidíme, že ti nejlepší, kteří projdou u nás doktorským studiem, jsou velmi kvalitní a začínají pracovat například v Ústavu mezinárodních vztahů nebo i na veřejných vysokých školách.

Pospíšil: Nezapomeňte, že ve veřejnosti je zakořeněno, že stejně jako zdravotnictví je i to vysoké školství v zásadě službou. Pokud je pro někoho otázkou zisku, je to legitimní, ale někomu to může připadat podezřelé. Mně se líbila myšlenka pana senátora. Když hovoříme o tom, že by postavení absolventa soukromé vysoké školy mělo být stejné jako absolventa veřejné vysoké školy, bylo by prospěšné, aby se do budoucna uvažovalo o změně struktury vysokých škol a zavedení nějaké formy akademické samosprávy. Pak by bylo pokušení vlastníka posunout vše do kasičky mnohem obtížnější.

Dvořáková: Problém je, že obor školství se dostal mimo jakoukoliv kontrolu. Akreditační komise si může posvítit na UJAK, protože je akreditována v České republice. Ale mnohé školy jsou akreditovány v zahraničí. Specifická situace je ve vztazích se Slovenskem. Když někdo absolvuje slovenskou základní, střední, vysokou školu, tady se to uzná. To je v pořádku. Jsem ráda, že nyní vstoupí v platnost dohoda, která zamezí, aby bylo automaticky uznáno vzdělání, pokud česká vysoká škola to vzdělání realizuje na Slovensku, případně slovenská vysoká škola je realizuje v Česku. To je právě moment, kdy se školy dostávají mimo jakýkoliv dohled místních akreditačních komisí, protože těžko zjišťují, kdo a jak učí na Slovensku a naopak. I když víme, jak se tu třeba na základě slovenských akreditací studovala práva. A díky této smlouvě by mohla skončit titulová turistika, kdy lidé, kteří nesplňovali kritéria daná v rámci našich oborů pro habilitaci či profesury, odešli je udělat na některé slovenské školy, které tím byly pověstné. Vznikali nám docenti a profesoři neuvěřitelným způsobem.

Mluvili jsme o problémech soukromých škol, ale před pár lety byla jako největší příklad „degenerace“ vysokého školství uváděna práva na univerzitě v Plzni, tedy na veřejné škole. Pane Pospíšile, vy jste tam studoval, byť v jiném období, ale lidé to často vidí jako jeden celek. Vám plzeňská práva někdy někdo předhazoval?

Pospíšil: Mně osobně ne, mě spíš mrzí, že to bylo předhazováno některým absolventům, kteří podle mého názoru byli velice kvalitními studenty a kvůli tomu pak obtížněji sháněli povolání. To mohu potvrdit, protože jako tehdejší děkan jsem byl s těmi studenty v kontaktu. Ta kauza se týkala několika studujících, ale více než 90 procent studentů studovalo řádně a poctivě. Mnozí pro mě pracovali na ministerstvu spravedlnosti a jejich kvalita byla srovnatelná s absolventy pražské Právnické fakulty či jiných fakult.

Hampl: Velké poučení z Plzně, které se může přenést i vůči soukromým školám, je bohužel dost syrové a drsné. Totiž že hlavní valutou v akademickém světě je renomé, respekt a důvěra. Důvěra se dlouho buduje a strašně snadno se zničí.

Neovlivňuje podobu vysokých škol také například přemrštěná poptávka veřejných institucí po titulech?

Vyhnánek: Myslím, že už to hodně ubývá. Kulminovalo to někdy kolem roku 2005, kdy bylo hodně studentů z veřejné správy, kteří se potřebovali dovzdělat. Něco jiného jsou dnes možná učitelé.

Dvořáková: Teď je to případ učitelů, ale UJAK předtím v andragogice vzdělala spoustu kriminalistů. Nevím, jestli to zlepší jejich vyšetřovací metody.

Jedna věc je poptávka institucí, druhá atmosféra ve společnosti. Podobu některých škol možná ovlivňuje i to, že mnozí rodiče nevedou děti k tomu, aby něco uměly, ale aby co nejsnáze prolezly a měly na to „papír“. Neorientují se na to některé školy?

Dvořáková: Titulománie u nás byla vždycky. Myslím si, že tady spíš šlo o požadavky, které ti lidé museli splnit. Když si představím ženu, která má doma dvě malé děti a chodí do práce, docela chápu, že hledá řešení, které bude časově nejméně náročné. Na druhou stranu, pokud stát řekne, že chce, aby tady byli učitelé, kteří mají vysokoškolskou kvalifikaci, tak snad proboha nechceme, aby dostali titul, který si někde koupí. Ale je otázkou, co je nezbytné. Formální vzdělání jistě ne. Podobně u těch policistů nechápu, proč musejí být andragogové.

Pospíšil: Tituly chceme mít už od Rakouska-Uherska. Ale jak jezdím po středních školách a přednáším o EU a právu, mám pocit, že už to trochu klesá. A slábne i druhý mýtus, který byl tedy ještě krátkodobější: že ten, kdo vystuduje práva nebo bude mít ekonomické vzdělání, bude se mít dobře a bude odvádět minimum práce. Můj dojem je, že v porevoluční generaci čím dál víc převládá globální pohled. Jsou to lidé, kteří umějí jazyky, studují a cestují po Evropě, a tihle lidé podle mě nebudou chtít jen formální vzdělání, protože vědí, jak je dnes náročné obstát v konkurenci nejen české, ale i evropské. A že mít pouhé formální vzdělání jim k tomu nestačí.

Hampl: Myslím, že lidi se moc nemění. Vždycky byla nějaká proporce studentů, kteří studovali, protože je to bavilo, a vždycky byli tací, kteří se pokoušeli najít snadné cestičky. A proporce těchto skupin se stále mění pod vnějšími okolnostmi. Pořád máme dostatek studentů, kteří jsou motivováni pro věc samotnou a zaplať pánbůh za ně.

Dvořáková: Ale není to jen na nich, protože když motivovaný student najde demotivované učitele, je těžké s tím něco dělat. Tady byly nesmyslné požadavky na masifikaci školství. To množství, které se přijímalo, úplně zahltilo učitele.

Před lety jsme měli skoro nejméně vysokoškoláků na hlavu. Ještě to platí?

Hampl: V zásadě ano, ale v menší míře.

Pospíšil: Ale v maturitním ročníku máme více vysokoškoláků, než mají třeba Němci a Francouzi, přes 60 procent. Jsme nadprůměr Evropy. Ale třeba Finsko má v maturitním ročníku 90 procent vysokoškoláků.

Dvořáková: Procento lidí v maturitním ročníku, kteří se v tomto věku dostanou na vysokou školu, je mnohem větší než ve Francii nebo v Německu. Ale v momentě, kdy vám obrovské množství studentů jde na vysokou školu v osmnácti, nutně tím snížíte kvalitu. Nám vymizelo kvalitní učňovské školství a průmyslovky, teď jsou ty děti na gymnáziích, která jich berou velké množství, čímž klesá úroveň gymnaziálních tříd. Nebyla tu koncepce. Za deset let deset ministrů školství – jaká může být koncepce? To se týká i financování vysokých škol. Vysoké školy nemají základní finanční jistotu ani na dva tři roky dopředu. V takové situaci přece není možné vytvářet koncepce, natož vědecké týmy. Ty vám nikdo za rok za dva nevytvoří.

Vyhnánek: U středoškoláků se proměňuje i uvažování, pro jaké profese vysokou školu potřebují. Před deseti lety se vůbec neuvažovalo o tom, že by měl některé profese vykonávat vysokoškolák. Najednou se tu ale mluví o tom, že i recepční v hotelu by měl v podstatě mít vysokou školu. Takže se snižuje úroveň profesí, které považujeme za „vysokoškolské“.