Jednou se to nejspíš stát muselo, ač zvyk z toho dělat nebudeme: dnešní kulturní tipy pojí Praha, zůstaneme v ní. Literární čtení opomíjeného klasika, divadelní premiéra, filmový festival. I když ten se ve své druhé půli přesouvá do Brna, tak aspoň jeden výlet je zajištěn. K němu na cestu knihu anebo k poslechu soundtrack.

Kyvadlo věčnosti po stu letech

Josef Karel Šlejhar patří k nejlepším a přitom nejméně známým českým spisovatelům. Nedejte na to, co v souvislosti s jeho jménem znáte z učebnic, nic z toho není pravda (ani ten naturalismus). Zapomeňte na filmovou adaptaci povídky Kuře melancholik, neboť autora předlohy nevystihla ani vzdáleně. Šlejhar patří k tvůrcům, jako byli Jakub Deml, Ladislav Klíma, Richard Weiner nebo Bohuslav Reynek. Je ojedinělý samorost, záhadný – a přitom při důkladném čtení mámivý. Rozuměl české duši a krajině jako málokdo a dovedl ji závratně popsat. Básník Jaromír Typlt o Šlejharově větě a jazyku na svém blogu napsal: „Snad každá Šlejharova věta je pokusem prorazit skrze slova k tomu, co se nedá pojmenovat. Prodrat se k tomu za každou cenu a udržet všechno, co se z toho ve slovech udržet dá… Jazyk jeho próz je ve skutečnosti fenomenologický..., v jakési neznámé bezednosti se propadávající, a proto je to dodnes neuvěřitelně strhující četba.“ Šlejhar letos slaví dvojí kulaté výročí – 170 let od narození a 100 let od úmrtí, a tak nakladatelství Hermann a synové, které vydalo kompletní dvanáctisvazkový povídkový soubor Šlejharova díla Kyvadlo věčnosti, právě ve spolupráci s Typltem pořádá setkání nazvané Za Šlejharem. Z jeho díla se tu bude číst, ale dojde taky na morytátní písně a vzpomínku rovněž na tvorbu a četbu z ní právě zesnulého překladatele Jiřího Reynka, syna básníků Bohuslava a Suzanne Renaud. Na místě bude možno pořídit si Šlejharův zmíněný povídkový komplet za velmi výhodnou cenu.

Za Šlejharem, částečně spontánní literární setkání se uskuteční v neděli 19. října od 15:00 v dejvickém klubu Klubovna.

Lež! Lež! Lež!

Švýcarská autorka maďarského původu Agóta Kristófová u nás není kdovíjak známá, byť její dílo aspoň částečně do češtiny přeloženo je. V pražské MeetFactory nyní připravili na podkladech autorčiny románové trilogie Velký sešit, Důkaz a Třetí lež inscenaci nazvanou podle třetího dílu románu. Celá trilogie (a vlastně vůbec autorčina tvorba) stojí na kalkulu cynismu, krutosti a chladu; zde konkrétně si klade třeba otázky, zda vražda může být oprávněná, obhajitelná, ospravedlnitelná. A dokonce zda existuje návod na to, jak bez výčitek zabít člověka. Hrdiny příběhu jsou dvojčata, která matka za války odloží k babičce, a chlapci tak dětství tráví na několikrát mrzačeni: osiřelostí od matky, nepochopitelností války a nesnášenlivostí maďarského venkova. Anotace formulují třeba takový problém: „Je potřeba se vyvarovat fascinace zlem, a nebo se naopak nechat zlem opojit, učinit ze sebe monstrum, které má odvahu se vzepřít veškerým mravním zábranám?“ Svět autorčiných románů sice popisuje totalitní společnost, kde cynismus má být obrana a způsob přežití, jenže po dění ve Žďáru nad Sázavou tyto okruhy potíží samozřejmě získaly konotace a sílu aktuálnosti, s nimiž autoři při přípravách své inscenace nemohli počítat. O to zajímavější bude sledovat, jak si s nimi poradili. MeetFactory Třetí lží navazuje na linii monodramat založených na silných textech a hereckých osobnostech. V režii Aleše Čermáka se v dvojroli jednovaječných dvojčat představí Jakub Gottwald.

Inscenace Třetí lež má premiéru v neděli 19. října v pražské MeetFactory. Další představení jsou v plánu 20. října a 6. a 15. listopadu. Podrobnější informace naleznete na stránkách www.meetfactory.cz

Konečně film, Herr Miller!

Pražský divadelní festival německého jazyka je vyhlášená a všeobecně známá přehlídka (letos začne 21. listopadu, detailně na něj včas upozorníme). Festival filmů téhož jazyka si však takové jednoznačné jméno dosud nezískal, třebaže letos se koná jeho devátý ročník a velká část projekcí již je vyprodána. Přitom tato přehlídka vznikla právě proto, aby zaujala nejen diváky, ale rovněž tuzemskou filmovou distribuci, která německojazyčný film pohříchu přehlíží. Das Filmfest byl založen v roce 2006 triem národních kulturních institucí, Goethe-Institutem Prag, Rakouským kulturním fórem v Praze a švýcarským velvyslanectvím, a podpořen dvěma pražskými artovými kiny Aero a Světozor. Dnes se sice promítá jinde, ale pořád to stojí za to. Festival byl zahájen ve středu 15. října, letos obsáhne čtyřicítku titulů, ročníkovým tématem je Odhalení a sekce nesou tituly: Retrospektiva: Haneke (ta nabídne sedm snímků tohoto oscarového režiséra a jejich sérii doplní nejnovější autorův dokument z roku 2013, nazvaný Michael H., profese: režisér). Dál letošek nabízí průřez německou, rakouskou i švýcarskou dokumentární tvorbou titulkovaný přiléhavě Die Doku. Pořadatelé inzerují jako přitažlivý snímek Moskevské procesy, jenž vypráví o postizích umělců a aktivistů z let 2005 a 2006 a ovšem o procesu s Pussy Riot. Historii moderní české architektury přibližuje dokument Vila Tugendhat (zahraničí pohled je vždy osvěžující) a zdejší dějiny tematizuje i snímek Brundibár, který připomíná legendární dětskou operu, jež byla za druhé světové války uváděna v koncentračním táboře v Terezíně. V nabídce jsou ale zahrnuty taky žánrové snímky. Jako doprovodné programy, jež je možno navštívit v Goethe-Institutu, jsou připraveny workshopy na témata Současní tvůrci a trendy a v německém filmu a Německý film v mezinárodním kontextu. Přijede rovněž deset hostů, scenáristů, režisérů, spisovatelů, vysokoškolských pedagogů i herců. Bude tedy co sledovat.

Festival Das Filmfest v Praze probíhá od 15. října a trvá zde do 19. října, koná se v kinech Lucerna a Atlas. Ve dnech 20. až 23. října pokračuje festival v Brně v kinech Art a Scala. Další informace naleznete na webu www.dasfilmfest.cz

Skladatel skladateli s láskou

Filmová pohádka Tři bratři byla přijata rozpačitě – ohlasy má kladné, odstrašující i zdvořilé. Co však Janu Svěrákovi nemůže upřít nikdo, jsou znovu prokázané režisérovy mimořádné produkční schopnosti. Film ještě před jeho uvedením anoncovala kniha o jeho vzniku (Příběh filmu Tři bratři, vydala Mladá Fronta), potom vyšel kalendář na příští rok, nyní literární zpracování scénáře Zdeňka Svěráka (jak je u tohoto autora zvykem, knížku vydává nakladatelství Fragment, které přežívá z prodeje dvou autorů – Svěráka a Václava Klause) a na Vánoce je anoncován zpěvník. A ovšem k dispozici je rovněž filmový soundtrack. Při jeho poslechu musí i škarohlídi uznale pokývat hlavou. Album samozřejmě přináší písně Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka, je na nich postaven celý film, ale bez obrazu ještě víc vyniknou aranže Michal Novinského a čistota a komika zpěvu všech zúčastněných. Novinski slyšitelně ctí odjakživa silného melodika Uhlíře, ale jeho melodie mu slouží jen jako základ pro vytvoření úplně nového díla. Používá orchestr důvtipně a hravě, střídá ozvuky lidovky, swingu, maršů i řady smyčců a sborové vokály. Anebo v některých předehrách echa zvuku filmové hudby ze starých filmových pohádek. Šíře nástrojů a při počtu 39 písní dostatečný prostor pro sólové vyzdvižení zvuku každého z nich dělá z alba rovněž důvtipného výukového průvodce po složení velkého orchestru. Na Slovensku je Novinski dávno velmi uznávaný autor, ale v tuzemsku se pořádně rozjíždí teprve nyní. Zaujal už svou hudbou k předešlému Svěrákovu snímku Kuky se vrací (za ni získal Českého lva), aktuálně složil jednoduchý, ale velmi atmosférický doprovod k novince Alice Nellis a Michala Viewegha Andělé všedního dne. V česko-slovenské scénické hudbě je to zjevně nástupce velkých jmen minulosti.

Jaroslav Uhlíř, Michal Novinski, Zdeněk Svěrák: Tři bratři. Vydal Biograf Jan Svěrák. 63 minut. 199 Kč. Podrobnější informace o díle Michala Novinského (přehled jeho filmových, divadelních i reklamních prací) najdete na skladatelově webu www.novinski.sk

Tvorba nenápadnosti

Patrně nejvíce znám je Jan Borna jako divadelní režisér, o něco méně jako umělecký vedoucí pražského Divadla v Dlouhé a asi nejméně se o něm všeobecně ví, že je to básník. Doposud vydal čtyři sbírky, letos vyšla pátá. Všechny mají společnou výpravu: jsou to útlé knihy čtvercového formátu s výraznou jednobarevnou obálkou, graficky doprovázené jednoduchými kresbami Jaroslava Milfajta. Ty komentují básně a jsou založeny na tenké lince a variování a rozvíjení jednoho tématu. V Bornově novince O lásce a o ničem je to obrys tenké mužské hlavy, uvnitř které se objevují motivy sbírky: ženské ruce, ňadra, klín, kočka, poletující ptáci a podobně. Bornova poezie je nenápadná, schoulena do sebe a prosta halekání, jako by se stranila čtenářů a visela stranou jejich zájmu. Jsou to texty, které se s čtenářem musejí navzájem najít. Borna se v tomto svazku většinou vyhýbá rýmům (přesto několik vděčných čísel zařadil: „Celý život jsem nevěděl, kdo jsem, / a teď konečně vím, kam jdu. / Hraje hudba, spouštějí mne pod zem, / stávám se členem undergroundu.“), věnuje se víc volnému verši, který mu zřejmě přišel přiléhavější k vyjádření jeho melancholického vidění lásky. Jak to bývá, lásky nejprv vzrušené, později niterné, zůstávající beze slov v pohledech a jistotách jedinečných rituálů každého vztahu. A tyto rituály jsou u Borny nejčastěji spojeny s létáním („V zabláceném baloňáku letím na rogalu / nad tvým nahým tělem“). To je jedna polovina knížky, ostatně férově ji předznamenává její titul. Zrovna tak tu druhou: třebaže ta není „o ničem“, nýbrž naopak jsou to originální postřehy o světě kolem nás. Někdy to ujede do tajenky pro křížovku („trojverší o sebevědomí // Člověk je tak veliký, / jak velcí jsou ti, / které přesahuje.“), ale jindy to stojí za to. Vždyť koho by občas při pohledu do knihovny nenapadlo, jaký to máš všecko smysl?

Piju kávu před svou knihovnou
a očima projíždím ty budoucí ležáky
na pultech zastrčeného antikvariátu.
Pokrok naštěstí nepanáčkuje
na sentimentu k naší pozůstalosti.
Děti si vyberou těch svých pár knížek
a budou si zakládat vlastní iluze.

Jan Borna: O lásce a o ničem. Vydalo nakladatelství Dybbuk roku 2014. 64 s. 89 Kč.

Závěrem kulturní vtip: nakladatelství Omega, toliko odnož nakladatelství Dobrovský, se profiluje jako specialista na českou a světovou „čítankovou“ klasiku. Snaží se vydělat hodně za málo, takže šetří třeba na autorských právech a vydává autory a překladatele bezpečně dlouho mrtvé. Nedávno tak přišlo s Božskou komedií Danta Alighieriho v překladu Jaroslava Vrchlického, a kvůli reklamě titul na svém webu okamžitě označilo za bestseller (což se Dantovi v tuzemsku stalo patrně poprvé). Ale jak by ne, když v pravém horním rohu obálky ve zlaté hvězdě se blyští ozřejmení: Božská komedie totiž je „předloha bestselleru Dana Browna Inferno“. Která „bookloverka“ by odolala? Toho by se Dante nenadál, kam až to v českých zemích dotáhne.