Skon soudce amerického Nejvyššího soudu Antonina Scalii vzbudil nejen diskusi o jeho následovníku, ale také hlubší otázky o přijímání smrti názorového oponenta. Scalia byl velikán amerického ústavního práva, všeobecně považovaný za intelektuálního vůdce konzervativní frakce soudu.

V nekrolozích a vzpomínkách o něm právníci, politici a komentátoři včetně mnoha (ne všech) ideových oponentů mluvili s úctou jako o člověku nejen brilantního intelektu, ale také vynikajících stylistických schopností a v neposlední řadě jako o nesmírně příjemném, vřelém a velkorysém člověku. „Jeho rigorózní opozice mě přiměla zkvalitnit vlastní argumentaci,“ vzdával mu díky nejeden názorový protivník.

Vedle toho se okamžitě rozproudila diskuse, neřkuli bitka, o to, jak jeho smrt ovlivní volební kampaň. Nominovat ústavní soudce je totiž tak jako u nás důležitou pravomocí prezidenta; ti jsou na rozdíl od nás dokonce jmenováni na doživotí. A tak jako u nás je schvaluje Senát. A tady začíná spor. Kdysi se formulace ústavy o roli Senátu ve jmenování („s radou a souhlasem Senátu“) vykládala tak, že pokud je nominant bezúhonný a profesně kvalifikovaný, neměl by Senát prezidentovi stát v cestě. Klást při slyšení nominantovi otázky na specifické právně-politické problémy, jež by se mohly stát předmětem rozhodování soudu, se považovalo za nepatřičné. V praxi se ale už před desítkami let začal tento proces politizovat – jednotlivé strany se prostě snažily dostat na Soud „své“ lidi, a juristy opačné ideologické orientace blokovat. Z toho, že se všichni tváří, že by to tak nemělo být, ale vědí, že to tak je, vyplývá velmi pokrytecká a hysterická rétorika, jež nominační procesy provází. Mezi republikány okamžitě zazněly hlasy, že prezidentu Obamovi, jemuž zbývá do konce mandátu rok, je třeba ve jmenování dalšího ústavního soudce (zatím jmenoval dva) stůj co stůj zabránit. Aby do toho „mohl promluvit americký lid“ (= zatím máme v Senátu většinu a doufejme, že Bílý dům vyhrajeme taky). Demokrati byli předvídatelně pobouřeni.

Prostá skutečnost je taková, že prezident má stejné právo soudce nominovat jako Senát ho zablokovat. Teď jde ovšem o čisté politikum: jaký typ soudce se Obama rozhodne republikánům do Senátu poslat. Konsensuální, respektovanou figuru, jejíž odmítnutí by si republikáni před veřejností netroufli obhajovat? Anebo ideologického radikála, kterého republikáni zablokují, což však bude mít mobilizační efekt na demokratické voliče a přispěje k vítězství v prezidentských volbách? Satirický web The Onion již přišel se zprávou „Obama sestavuje seznam gay, transsexuálních potraty provádějících doktorů pro nahrazení Scalii“ (prezident by prý chtěl stihnout slyšení „dřív, než bude muset jeho nominant odjet na pouť do Mekky“).

Hlava v papírovém pytlíku

Scalia byl, co se týče filozofie ústavního práva, tzv. originalista – zastával názor, že úkolem soudců je nalézání souladu zákonů s tím, co je v ústavě napsáno – snaha dobrat se co nejpřesnějšího významu, který ústavodárci chtěli svými slovy vyjádřit. Konkurenční teorie, známá jako koncepce „živé ústavy“, má za to, že tvůrci ústavy nemohli předvídat poměry, jež přinese vývoj společnosti, a úkolem soudců je vykládat ústavu s přihlédnutím k dnešním hodnotám. Na to mají originalisté odpověď, že na tuto situaci ústavodárci pamatovali v článku V ústavy, a to procesem zvaným schválení ústavního dodatku. Jenže do toho se politikům nechce, je to velká práce s nejistým výsledkem, dodatek musí ratifikovat tři čtvrtiny států unie. A tak se raději žalobci obracejí na soudy a zkoušejí, jestli jim soudci odněkud z „polostínu“ (to je odborný termín) ústavou výslovně zaručených práv neodvodí právo zbrusu nové. Ale to je špatně, říkají originalisté, to nejste soudci, ale zákonodárci v soudcovském taláru. A, dodávají, právě tato tendence je příčinou politizace jmenování soudců, protože jsou soudci tlačeni (ať už ochotně, či ne) k rozhodování otázek, jež mají správně být doménou volené moci zákonodárné.

Z podstaty věci vyplývá, že Scaliův originalismus ho často vedl k rozhodnutím, jež se jevila společensky konzervativní. Ne vždy – například ve věci svobody projevu a práv obžalovaných se řadil mezi liberály. Byl ovšem katolík, ale k jeho vývodům ho vedlo primárně jeho pojetí práva, nikoli názor na to, jak by měli lidé žít. To ovšem lidé, jimž se jeho rozhodnutí nelíbila, neradi chápali.

Nejsem kompetentní podrobněji Scaliovu jurisprudenci rozebírat, ale lze myslím s jistotou říci, že na zdejší pomysly typu „materiální jádro ústavy“ by reagoval tak, jak se vyjádřil v jednom svém disentu – že když by souhlasil s něčím takovým, musel by si „schovat hlavu do papírového pytlíku“.

Chudák bin Ládin

Nejsem si jistý, zda je toto vše natolik zajímavé pro českého čtenáře. Jedna okolnost Scaliova odchodu je ovšem obecně srozumitelná. Aktivista Tomáš Peszyński se před několika dny veřejně omluvil za svůj facebookový výrok „Zasraný fašistický hovado Miloš Zeman. Až chcípne, strašně se ožeru“ (fašismus z omluvy vyňal). Je to ukázka vlny exhibiční nenávisti, nenávisti a vulgarity stavěné na odiv, nošené jako odznak hrdosti, která se šíří českou společností. Jenže to není specialita Čecháčků. Ten výrok obsahem koresponduje s reakcemi, jakými četní levicově orientovaní Američané na sociálních sítích přijali Scaliův odchod. Až na to, že se neomlouvali. Například známá americká levicová novinářka z veřejnoprávního rozhlasu NPR Nina Totenbergová zveřejnila na svém Twitteru fotografii, jak telefonuje z dovolené příspěvek ke Scaliově úmrtí. „Ano, to je margarita,“ upozorňuje na drink v popředí snímku. Není jisté, jak to myslela, ale mnozí lidé, kteří ji četli, to pochopili jednoznačně. „Taky jsme měli legraci. Mrtvý klokan z Opus Dei je splněný sen,“ zněla jedna odpověď. „Nejlepší pomsta je dobře si žít. Scalia je teď v osmém kruhu, osmé bolgii Pekla.“ Nebo: „Ten geriatrický homofob.“ – „Skvělá zpráva o Scaliovi,“ konstatoval kdosi prostě. Dalším krátkým hledáním narazíme například na: „Pokud nejste rádi, že je Scalia mrtvý, jste špatný člověk.“ – „Scalia je nyní mrtvý i zvnějšku.“ – „Jsem tak ráda, že jsem zažila Bowieho živého a Scaliu mrtvého.“ – „Jsem tak v extázi ze Scaliovy smrti, že ani nedokážu správně napsat extáze!“ Podobně se nevyjadřovali jen náhodní lidé na Twitteru, ale i autorky na stránkách feministických časopisů.

Stephen L. Carter, liberální právník, který býval asistentem jiného ústavního soudce, popisuje: „Když v sobotu přišla zpráva, že soudce Antonin Scalia zemřel ve věku 79 let, můj twitterový účet se začal plnit nenávistí. Ne nesouhlasem nebo neúctou – skutečnou nenávistí. Byl ignorantským zbytečným masem, vyjádřil se jeden mladý hlupák. Jeho smrt je nejlepší zprávou za desetiletí, radoval se jiný. Nějaká žena musela sdělit světu, že se cítí bezpečněji než po smrti bin Ládina. A několik lidí vyjádřilo naději – naději –, že příště zemře Clarence Thomas (další konzervativní ústavní soudce – pozn. red.).“

Zmínka o bin Ládinovi je příznačná. V roce 2014 se objevil na celkem málo známém webu Slate Star Codex článek člověka jménem Scott Alexander s názvem „Dokážu tolerovat všechno kromě cizí skupiny“. V jedné pasáži dokumentuje charakteristické mravy sociální skupiny, o níž píše a k níž i sám patří – humanitně vzdělaní levicoví intelektuálové, „modří“, jak se říká v americké politice.

„Nejhorší reakce na blogový post, jakou jsem v životě zažil, přišla, když jsem psal o smrti Usámy bin Ládina… Nenapsal jsem přímo, že jsem rád, že je mrtvý. Ale někteří lidé to tak interpretovali a následovala řada reakcí… jak můžu být šťastný ze smrti jiné lidské bytosti, i když to byl špatný člověk? Každý, i Usáma, je lidská bytost a nikdy bychom se neměli radovat ze smrti druhého. Jeden komentátor napsal: Jsem překvapen tvou reakcí. Jsi první ze skupiny ‚inteligentních, rozumných a přemýšlivých lidí‘, kdo je nekomplikovaně šťastný z této události, místo aby byl například znechucen z reakce zbývajících 90 procent.

Měl pravdu. Mezi ‚inteligentními, rozumnými a přemýšlivými lidmi‘, které jsem znal, bylo převládající emocí okázalé znechucení nad tím, že ostatní mohou být šťastní z jeho smrti. Spěšně jsem zařadil zpátečku… A upřímně jsem věřil, že jsem toho dne našel v lidech nějaké neočekávané dobro, že všichni, koho znám, jsou tak soucitní a humánní, že se nedokážou radovat ani ze smrti někoho, kdo nenáviděl je a všechno, co představují.

Za několik let pak zemřela Margaret Thatcherová. A na mé facebookové zdi, složené z názorů týchž ‚inteligentních, rozumných a přemýšlivých lidí‘, byla nejčastější reakcí nějaká pasáž z písničky Bim bam, čarodějnice je mrtvá (z filmu Čaroděj ze země Oz). Další populární reakce spočívala v linku na nějaké video Britů spontánně tančících v ulicích s poznámkou jako: ‚Chtěl bych tam být, abych se k nim mohl přidat.‘ V této stále stejné skupině lidí se nevyskytl jediný výraz znechucení nebo: ‚Ale no tak, jsme přece všichni lidské bytosti.‘ Opatrně jsem na to upozornil a v odpověď se mi dostalo nejčastěji: ‚No a co?‘ Případně doplněné linkem na článek tvrdící, že ‚požadavek na uctivé ticho při smrti veřejné osobnosti není jen chybný, ale nebezpečný‘.“

Když chybí strach ze stvořitele

Je to vlastně legrační – zastánci univerzálních hodnot neudrží ve svých vzdělaných mozcích tolik logické důslednosti, aby si všimli, že vyřazovat některé lidi z množiny „všech lidských bytostí“ je intelektuálně bizarní. Ale jinak je to odporné a úpadkové. Těžko říct, nakolik za to můžou sociální sítě, kde je člověk v pokušení vyjadřovat se „bez filtru“, a nakolik je to dáno pokročilou sekularizací společnosti – společnost, která neuznává nějakého stvořitele nad sebou, nemá o co opřít úctu k mrtvým, tj. přesvědčení, že neúcta k byť nejodpornějšímu mrtvému je v nějakém smyslu neúctou ke společnému stvořiteli. Z toho by i vyplývalo, proč je tato vulgarita rozšířenější na levici a mezi intelektuály než mezi jednoduššími lidmi a pravicí, jež je aspoň zbytkově religióznější. Citovaný Stephen L. Carter tvrdí, že když v roce 1991 odstoupil smrtelně nemocný levicový soudce Thurgood Marshall, tehdy se na pravici podobné orgie nenávisti nekonaly. „Pokud se otvíralo šampaňské, pak v soukromí.“ Ale to bylo před internetem.

Lidé jásající nad Scaliovou smrtí dnes v Americe sami sobě říkají progresivisté. Považují se za poslední slovo pokroku, za předvoj zápasu za skutečnou svobodu. My, kteří jsme se vyhrabali z postkomunismu a doháněli svobodný svět, máme skupinovou tendenci vzhlížet když ne k nim jednotlivě, pak k univerzitám, galeriím, nadacím, labelům atd., jež produkují a šíří intelektuální základy jejich prožívání. Až dětinskou.

Ovšem děti, jak známo, procházejí ve vývoji stadiem, kdy si začnou víc uvědomovat samy sebe a zároveň s tím vnímat jako samostatné bytosti i dospělé, jež do té doby neuměly oddělit od samotného pojmu pravdy a autority. Pomalu začnou mít schopnost vidět dospělé takové, jací jsou, kriticky. Jednoho dne se to provalí. A ti dospělí, kteří své vystupování před dětmi „flákali“ a spoléhali se na autoritu, se nestačí divit, co se o sobě dovědí.

Možná je příležitost si říct, že subkultura, která se nestydí tančit na hrobech, je úpadková a nehodná následování, byť by produkovala nejlepší džíny, nejvíc vzrušující umění a nejprogresivnější ideje na světě.