Jedenáctého září 2017 detonovala v evropské diplomacii tichá bomba. Analytická služba polského Sejmu zveřejnila expertizu, která měla podepřít starší úvahu šéfa vládní strany PiS Jarosława Kaczyńského, že by Varšava od Německa mohla žádat válečné reparace. Ministři vlády nadhazovali čísla v rozmezí 800 miliard až jeden bilion dolarů.

Analýza Sejmu žádnou částku neuvádí. Cílem bylo vládě naservírovat mezinárodněprávní a historická fakta, která by jí pomohla nároky vůči Německu vznášet. Ústřední je konstatování, že nároky na reparace nemohou být promlčené ani po 70 letech. Po válce byly materiální škody způsobené Polsku Německem odhadnuty na 49 miliard dolarů. Přepočítávat tu částku na dnešní kurz není bez rizika, kupní síla předválečného dolaru odpovídá 17 dolarům dnes, ovšem je to kupní síla na vnitroamerickém trhu. Zdá se ale, že právě tento kurz analytici Sejmu použili (17x49=833.)

Polské nároky analýza uvádí do kontextu dějin reparací vyplácených Spolkovou republikou od 50. let výš. „Suma (poskytnutá Polsku) nečiní ani jedno procento ze sumy, kterou německá vláda po druhé světové válce na odškodnění vyplatila občanům západoevropských států, USA a Izraele.“ Ono necelé jedno procento dělá 600 milionů německých marek. V letech 1992 až 2004 Německo vyplatilo ještě žijícím obětem v Polsku částky v průměru 690 zlotých. Kurz zlotého se tehdy pohyboval mezi deseti a sedmi českými korunami, takže ti, kdo měli štěstí a po konci druhé světové války se dožili i konce války studené, z Německa dostali v průměru 7000 korun.

Jak na historickou ofenzivu Kaczyńského PiSu reaguje Německo? Mluvčí kancléřky Steffen Seibert sice zmínil „nesmírné“ utrpení polského národa za války, ale vyvozovat z toho utrpení finanční kompenzace nehodlá. Údajně už totiž z právnického hlediska není co řešit. Berlín odkazuje na jednostranné prohlášení Varšavy, která se v srpnu 1953 zřekla dalších nároků na reparace.

Experti Sejmu takovou obranu asi čekali, takže jaksi dopředu namítají, že v srpnu 1953 šlo jen o reparace z NDR (a skutečně, západní Německo a Polsko tehdy neudržovaly diplomatické styky). Existuje prý interní protokol ze schůze polské vlády, která onomu prohlášení předcházela, v protokolu se mluví výslovně o východním Německu. A pak celý historický kontext: Varšava tenkrát byla loutkou Moskvy, to na sovětský nátlak učinila gesto vůči NDR – bylo dva měsíce po dělnickém povstání ve východním Berlíně –, a učinila tak dokonce v rozporu s vlastní komunistickou ústavou. Podle ústavy by totiž o takovém zahraničněpolitickém kroku musela rozhodovat širší Státní rada, nikoliv pouze Rada ministrů, tedy vláda.

Jako druhý argument SRN proti Kaczyńskému má posloužit tzv. dohoda 2+4, již v roce 1990 dvě německé republiky a čtyři státy protihitlerovské koalice uzavřely místo klasické mírové smlouvy (o níž se kvůli reparacím na přání Spolkové republiky nejednalo). Nové Polsko si vynutilo částečný přístup k jednáním, aby dosáhlo definitivního uznání polsko-německé hranice na Odře a Nise. Zní to neuvěřitelně, nicméně vládnoucí politici z CDU a CSU tuto hranici od léta 1989 do léta 1990 odmítali veřejně uznat, spolkový ministr financí Theo Waigel ji přímo zpochybnil. Dnes se mluvčí kancléřky podivuje, proč Varšava nároky na reparace nevznesla ani v roce 1990, ani v následujících letech, pokud ty nároky nikdy nezanikly. Odpověď se samozřejmě skrývá v reálpolitice: z komunismu se vypotácevší Polsko v roce 1990 garanci hranice Odra–Nisa považovalo za maximum možného. Později, v nevděčném postavení žadatele o vstup do EU, dokonce muselo odrážet požadavky vyhnaneckých organizací.

Ani Praha v 90. letech staré reparační nároky vůči Německu (306 miliard Kčs) neuplatňovala a vzhledem k síle Spolkové republiky i požadavkům landsmanšaftu usilovala o velkou nulu. Tu se jí nakonec podařilo na Bonnu vymámit Česko-německou deklarací z roku 1997, u vzájemného závazku neotevírat historii Česká republika šťastně setrvala.

Proč je Polsku velká nula mezitím těsná a co vlastně svými reparačními nároky světu sděluje, se na dalších stránkách v rozhovoru pro Týdeník Echo pokouší vysvětlit přítel Jarosława Kaczyńského, konzervativní historik Andrzej Nowak.