Winston Churchill přednesl před sedmdesáti lety na půdě Curyšské univerzity proslov, kde doporučil „zřídit něco na způsob Spojených států evropských“. Odvolával se přitom na myšlenky československého občana, hraběte Richarda Coudenhove-Kalergi.

„První krok k nové evropské rodině národů musí být partnerství mezi Francií a Německem,“ prohlásil Churchill, i když to rok po ukončení světové války znělo nezvykle. Když se Spojené státy evropské dobře založí, nebude už záležet na tom, jakou materiální sílu mají jednotlivé země. „Malé národy budou mít stejné slovo jako ty velké a své postavení získají podle svého příspěvku ke společné věci,“ uvedl Churchill a vedle Ameriky dal za příklad také britský Commonwealth. Prvním praktickým krokem mělo být ustavení evropského úředního aparátu.

Evropská společenství a jejich dědic Evropská unie se vydaly tímto směrem. Plán slavného státníka však nenaplnily, a právě proto je projev z Curychu dodnes inspirací. Churchill tehdy prohlásil, že jiná možnost než pevný svazek národů pro Evropu neexistuje a že se s jeho ustavením nesmí váhat, aby nový pokus nedopadl stejně jako Společnost národů založená evropskými státy po první světové válce. „Selhala, protože se vlády té doby neodvážily podívat realitě do očí a jednat, dokud ještě byl čas,“ vyzval.

Deník rozpadu EU

Evropská unie si nedokáže poradit s řadou krizí, které přerůstají v jednu velkou krizi systému. Potíže s dluhy dodnes brzdí ekonomiku EU, která ztrácí proti největším konkurentům USA a Číně. Řecká krize dokázala, jak zničující může být pro členský stát společná měna. Evropa zůstala během ukrajinské krize v hluboké defenzivě proti ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi, který dokáže účinně rozvracet jednotu členských států. Jako nápis na zdi věštící konec babylónské říše se objevila uprchlická krize doprovázená teroristickými útoky Islámského státu. Prvním zásahem do vlastní architektury evropského superstátu bylo britské referendum, kdy z EU vystoupila země s druhou nejsilnější ekonomikou a jedinou opravdu akceschopnou armádou.

Reakce evropské centrály v Bruselu na brexit byla nervózní a rozpačitá, ještě v podtextu obsahovala hrozbu, že teď ekonomické bariéry pošlou nevděčné Brity do kolen. Nebýt uvážlivého přístupu německé kancléřky Angely Merkelové, mohlo dojít k roztržce s ostrovním královstvím. Nejistota Bruselu povzbudila další kritiky a připravuje evropskou půdu k další erozi. V opakovaných prezidentských volbách v Rakousku je favoritem populista Norbert Hofer, jemuž by podle srpnového průzkumu dalo hlasy 52 % voličů. Hofer mluví jen opatrně o tom, že Rakousko vystoupí z Evropské unie, doporučuje pouze, aby se země připravila, pokud Brusel bude nadále usilovat o „centralizaci Unie“ anebo o přijetí islámského Turecka. Jeho případný úspěch v hlasování dne 2. října však bude podle německého týdeníku Die Zeit prvním případem, kdy evropští pravicoví populisté dosáhnou cíle, o který usilují už dlouho. „Podaří se jim porazit etablované strany nejen v labilních demokraciích východní Evropy, ale také v zemích evropského jádra,“ píše Die Zeit.

Další na řadě může být Itálie. Pokud levicová vláda Mattea Renziho neprosadí v říjnovém referendu ústavní změny, budou zřejmě následovat volby (byť o víkendu premiér tvrdil, že volby se budou konat až v roce 2018 bez ohledu na hlasování), při kterých bude favoritem populistické a protievropské Hnutí pěti hvězd, jehož šéf Beppe Grillo požaduje odchod z eurozóny. Počátkem příštího roku čekají volby Nizozemsko, kde v průzkumech vedou rovněž pravicoví populisté Geerta Wilderse, a dalším dílem seriálu se mohou stát v červnu 2017 volby ve Francii. I když se prezidentem zřejmě stane kandidát tradiční republikánské strany, v parlamentu bude podle současných průzkumů nejsilnější Národní fronta, která rovněž plánuje zrušit euro.

Za nejbližšího následovníka Británie přesto řada expertů označuje Finsko. Pád Nokie, pokles ceny papíru a ruský zákaz dovozu finských potravin prohloubily tamní ekonomickou krizi. Finové si dobře pamatují, jak ještě hlubší krizi po pádu Sovětského svazu rychle překonali znehodnocením měny. Kvůli euru nemohou dnes použít stejný nástroj, a proto zřejmě projde návrh populistické, ovšem vládní strany „Finové“ na referendum o vystoupení z eurozóny, jež by se mělo konat společně s parlamentními volbami v roce 2019.

Jak britanizovat Evropu

Přesto je možný opačný vývoj. Jen je nutné dělat jinak věci, které se dosud dělaly špatně. S odkazem na Churchillův projev v Curychu to tvrdí irský profesor z Cambridge Brendan Simms s mladším kolegou Benjaminem Zeebem v knize Evropa nad propastí. Vycházejí z toho, že slavný premiér v projektu Spojených států evropských nepočítal s tím, že se ho zúčastní jeho země. „Při všech těchto naléhavých úlohách musí převzít vedení Francie a Německo. Velká Británie, britský Commonwealth, mocná Amerika a přinejmenším doufám, že sovětské Rusko, mají být přáteli nové Evropy a chránit její právo žít a růst,“ řekl doslova. Odchod Británie dává lepší výchozí předpoklady pro dokončení „nové Evropy“. Navíc vytrhl všechny evropské politiky z letargického přesvědčení, že vše vlastně půjde dál samospádem.

„Je třeba použít radikální terapii, konkrétně průběžnou realizaci demokratické Unie podle anglo-amerického modelu, která obsáhne celou eurozónu a obsahuje společnou finanční a obrannou politiku,“ doporučují Simms a Zeeb. Také tato věta obsahuje jasnou představu o tom, co se sebou musí Evropská unie udělat, pokud chce vůbec existovat.

„Anglo-americký model“ úspěšně prošel mnoha zkouškami. Předpokládá dohodu nezávislých států na společné vládě, jaká stojí u základu Spojených států amerických na konci 18. století a Anglo-skotské unie na jeho počátku. Nezbytnou podmínkou je vytvoření společného parlamentu, který bude nadřazen parlamentům jednotlivých zemí. To není příklad současného Evropského parlamentu. Autoři ho řadí do kategorie EU-loutek, které o ničem důležitém nerozhodují.

Nově založená federace má nahradit současné konfederativní uspořádání, které se ukázalo jako nefunkční. Kdyby fungovaly Spojené státy americké podle současného evropského modelu, pak by se klidně mohlo stát, že by Aljaška, bezprostředně ohrožená rozpínáním Ruska, prosazovala tvrdý postup proti prezidentu Putinovi, což by ale vůbec nechápaly a nepodporovaly Florida s dalšími státy u Mexického zálivu, které by naopak s Ruskem udržovaly přátelské kontakty. Aljaška a státy u kanadské hranice by na druhé straně ignorovaly potíže Floridy, Texasu a Kalifornie s migrací z Latinské Ameriky a odmítaly by přijmout byť jediného přistěhovalce.

Budoucí členové Spojených států evropských se nutně budou muset vzdát značné části suverenity. To z principu nebylo možné ve Velké Británii, která je dostatečně stabilní a silná a v dějinách několikrát dokázala, jak dokáže své bezpečnostní a ekonomické zájmy sama obhájit. Tento příklad ovšem mohou jen těžko následovat státy na pevnině, které byly v uplynulých desetiletích rozvráceny poryvy dějin, některé dokonce vícekrát. Devatenáct z nich nezbytnost omezení suverenity chápe, o čemž svědčí i to, že se vzdaly národní měny. Podnikly v Británii naprosto nemyslitelný krok.

Projekt nové Unie má být představen voličům a o vstupu jednotlivých zemí se rozhodne v referendu, které proběhne v celé Evropě najednou. Ve všech zemích nejspíš neprojde, s tím ale počítal už Churchill. Spojené státy evropské je třeba založit, „i když tam zpočátku nebudou všechny státy chtít či moci vstoupit“, řekl v Curychu.

Simms a Zeeb připomínají, jak blízko se Evropa dostala k naplnění vize Churchilla a hraběte Coudenhove-Kalergi a jak svou šanci chaotickou politikou posledních let propásla. „Teď stojíme na historické křižovatce. Když se teď nechopíme šance, jak zabránit pádu našeho kontinentu do politické propasti, už k tomu nebudeme mít další příležitost,“ uzavírají svůj spis.

Ochrana majetku jako hlavní předpoklad

Obdobné výzvy se dočkaly německé elity od kritika ekonomické politiky EU Hanse-Wernera Sinna. Mnichovský profesor upozornil, že Velká Británie opustila Unii z důvodů, které mohou přesvědčit k následování i další státy.

Britský pohár trpělivosti byl naplněn už tím, že evropské předpisy umožnily migraci občanů z východních států Evropské unie, kterých přišly v posledních deseti letech do Británie nejméně dva miliony a jejichž proud posílil po otevření hranic pro Rumuny a Bulhary. Přetekl ve chvíli, kdy si britská veřejnost uvědomila, že Evropská unie nedokáže zabránit ani tomu, aby její hranice nepřekračovali ekonomičtí uprchlíci z Afriky a Asie a nehlásili se o výhody evropského sociálního státu. Tyto dva nedostatky se musí napravit, pokud chce Evropa vůbec fungovat.

Větší pozornost Sinn věnuje vnitřní evropské migraci. Do Británie přišly dva miliony Východoevropanů, do Německa zhruba stejný počet a dalších jeden a půl milionu do ostatních zemí Západu. Jde o exodus, který bere dech. Vídeňský institut WIIW vypočetl, že koncem minulého roku pracovalo v cizině 15 procent Rumunů ve věku 15 až 64 let, 11 procent Chorvatů, osm procent Bulharů a o procento méně Poláků. Podíl gastarbeiterů v zemích typu Rakouska a Německa už překročil dvacetinu populace.

Na pracovní migraci není nic zlého, ta evropská ovšem funguje jako vývoz chudoby. Když se někdo neuživí na Východě, jde vydělávat na Západ, od začátku však má přístup k sociálním dávkám, na které nepřispěl. Když Východoevropan pracuje v Británii nebo Německu, má po pěti letech nárok na stejnou podporu jako místní občan. Nárok se vypočte z odpracovaných let, i když většinu z nich strávil kdesi v Pobaltí či na Balkáně. Na dávky má pak nárok až do smrti. Pokud nezačne po příjezdu do ciziny vůbec pracovat, může okamžitě inkasovat dětské přídavky. Na pět dětí tak třeba Rumun dostane v Německu 1018 eur měsíčně, dvojnásobek průměrné mzdy ve své domovině, a to i v případě, že děti nechal v Rumunsku. Kdo hledá práci neúspěšně šest měsíců, může požádat o existenční minimum ve výši dalšího tisíce eur. Mnoho z příchozích tak vůbec nemá důvod, aby začali pracovat.

Řešení existuje. Stačí, když se Evropská unie zbaví iluzí o všeobjímající solidaritě. „Britové se rozčilovali především nad tím, že museli přijímat uprchlíky před chudobou z jiných zemí Unie,“ připomíná Sinn. Proto doporučuje zavést princip domovského práva, o který se neodvažoval žádat ani premiér David Cameron. V každé zemi bude občan Evropské unie dostávat pouze ty dávky, které si v ní vysloužil. Zbytek mu pošlou ze země, kde pracoval předtím. Druhou možností je omezit volný pohyb obyvatel po Evropě.

Obdobný ekonomický princip platí v případě uprchlíků. Není možné připustit, aby bez kontroly překračovali hranice EU lidé, kteří automaticky vyžadují veškeré veřejné služby včetně služeb sociálního státu, na něž mají právo pouze ti občané, kteří je vytvořili. Když přispěli k jejich financování, pak je mohou považovat za svůj kolektivní majetek, argumentuje ekonom. „Kdo věří tomu, že liberální společnost vyžaduje otevřené hranice, ten neporozuměl, že svoboda předpokládá ochranu majetku,“ dodává Sinn. Válečným uprchlíkům je třeba pomáhat, nejdříve je ale třeba v záchytných táborech zastavit ekonomickou migraci. Hranice není možné ochránit bez společné armády.

Sinn také upozorňuje na další a zřejmě nejvážnější riziko, kterým je tzv. „socializace špatných úvěrů“ požadovaná dnes Francií a dalšími jihoevropskými státy. Také ona slouží jako příklad špatně pochopené solidarity. Po jejím schválení by se legalizovalo pravidlo, podle nějž Evropská unie ručí za nesplacené dluhy ve všech bankách. To by jižním státům umožnilo zadlužit se libovolnou částkou, kterou by pak bohatý Sever uhradil. I v tomto případě může Sinn navrhnout jako řešení americkou zkušenost. Záruky USA za dluhy členských států vedly v prvních desetiletích po založení k tomu, že se třetina z nich dostala do faktického konkurzu, podobně jako dnes Řecko. Podle některých historiků byly právě spory o to, kdo dluhy zaplatí, hlavní příčinou občanské války. Proto zavedly Spojené státy pravidla, podle nichž může členský stát zkrachovat. Evropa by ještě měla přidat možnost, aby státy směly v případě vážných potíží načas opustit eurozónu a využít devalvace národní měny.

Skutečná Evropa

Také úvahy německého ekonoma nakonec logicky vyžadují vznik evropské federace, která by mohla efektivně řídit společnou armádu, dohlížet na spolupráci národních systémů sociální podpory i zdravotní péče a především spravovat a přerozdělovat společné finance. K tomu je nezbytný funkční evropský parlament, jehož prostřednictvím by mohli daňoví poplatníci vládě určit mantinely.

Společná správa financí není v konfederaci možná, o tom dosavadní zkušenosti svědčí nezvratně. Na východě Evropy běžně zaznívá, že členství v Evropské unii má smysl jen do té doby, dokud budou z Bruselu proudit dotace, naopak významným důvodem brexitu či revolty Hnutí pěti hvězd je fakt, že Britové a Italové víc do evropského rozpočtu přispívají, než z něho berou. Jeden z důvodů, proč východoevropské země nechtějí uprchlíky, jsou náklady na jejich začlenění.

Dnes platí do společného rozpočtu nejvíc Německo, a to částku kolem 15 miliard eur ročně. Největšími čistými příjemci jsou Poláci s 13 miliardami. Ve skutečnosti je přerozdělování nastaveno dost nízko, upozorňuje historik Simms. Americký stát New York ročně vydělá 135 miliard dolarů, které federální vláda přerozdělí prostřednictvím sociálních, medicínských, infrastrukturních a sociálních programů do jiných států. Největším čistým příjemcem z přerozdělování je se 143 miliardami Florida. Nikoho ze státu New York při všech nedostatcích systému nenapadne, aby požadoval odtržení od Spojených států, protože se považuje za Američana a k jeho vlasti patří i Florida.

Boj proti Evropě vedený radikálními stranami je politováníhodný v tom, že brání, aby se uskutečnil Churchillův ideál, který stál u základů poválečné Evropy. Fakticky se bojovníci proti Bruselu snaží udržet Evropu jako konfederaci, což v důsledku povede k prohlubování jejích dosavadních nedostatků. Rozpadne se eurozóna, zruší se podpora chudších zemí a ty bohatší budou nuceny uzavřít své hranice. Dál poroste role Německa, které víc než dosud bude rozhodovat o všem podstatném. Rusové ještě posílí vliv v bývalých satelitních státech, a pokud najdou v Berlíně vstřícnějšího kancléře, znovu přerozdělí sféry vlivu v prostoru mezi svými hranicemi. „K Evropě neexistuje alternativa,“ říká kritik současných poměrů Sinn.