V uplynulém týdnu se toho stalo v literatuře nebo kolem literatury dost podstatného, aby to vydalo na tři drobné komentáře. Nuže, tady jsou.

Busta Karla Kryla

V Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky byla v pondělí 6. října instalována busta Karla Kryla a jde kolem toho hodně řečí. Připomínají dohadování obyvatel francouzské obce Zvonokosy o to, zda na náměstí svého města postavit veřejné záchodky, či nikoli. V Krylově případu jedni, totiž politici, tam bustu chtějí, jiní ne – kupříkladu představitelé Klubu Karla Kryla, někteří akademičtí činitelé a rozhodně ne třináct stovek těch, kteří podepsali jakousi petici za neumístění této sochy. První poukazují na to, že Kryl byl politický člověk a ochránce demokracie, a tak by svou přítomností měl připomínat politikům, že ji mají chránit též. Druzí nejčastěji na to, že by si takovou sochu básník nepřál, a tím méně v prostorách parlamentu, neboť jednak měl rád od politického prostředí odstup, jednak do něj v devadesátých letech bylo za jeho kritiku nastalých politických poměrů šito tak, že na to nelze zapomenout. Druzí preventivně ještě argumentují ochranou Kryla před službou papalášům – jako by politici nebyli lidé a nesměli mít Kryla rádi a jako by Krylovi ochránci znali jediný správný výklad básníkova díla. Paradoxně tak jeho odkazu škodí víc než politici. (Samozřejmě s výjimkou bizarních prohlášení představitelů KSČM. Například místopředseda této strany využil Krylovy sochy k tomu, aby svou stranu opět inzeroval jako úplně normální: „Proč by proboha dnešní demokratická strana, která samozřejmě taky nad sebou potřebuje bič, aby se nestala papalášská, tak proč by se měla vyhýbat člověku, který samozřejmě prožil normalizaci v emigraci, který odešel v situaci, kdy jsme ho možná potřebovali daleko víc doma, ale prostě se zakázalo zpívat?“) K tomuto sváru přibyl problém právní: není jisté, zda socha smí na místě zůstat, jelikož kancelář sněmovny ji měla pronajmout od jejího tvůrce, sochaře Pavla Monharta, což udělala, ale vzápětí tutéž smlouvu vypověděla, neboť její vyřízení musí posvětit některá z parlamentních komisí. To už jsme v Kafkově povídce.

V nastalých debatách o bustě se na prvním místě objevila úvaha nad tím, co by své soše řekl Kryl a zda by s ní souhlasil. Jak to v podobných případech bývá, je to nepodstatný problém. Krylův hypotetický názor není důležitý, vždyť jeho nositel je dvacet let mrtev. Rovněž je fuk, že na něj někdo byl v devadesátých letech zlý. Odkaz význačných osobností podléhá po jejich smrti společenské interpretaci a módě a není na tom nic špatného. Důležitý je pouze výběr. Těžko dnes uspět s Jiráskem, nelze však vyloučit, že éra jeho díla třeba zase někdy přijde. Je-li nyní v kurzu Kryl, proč ne. Podstatné je pouze tolik, jak důmyslně si ho společnost svede připomínat. Zatím se to moc nedaří: Krylovy písně zfašizoval Daniel Landa – a tak žijí ve vzpomínkách celé jedné generace. Letošní koncert k básníkovu dvojímu kulatému výročí, sedmdesátým narozeninám a dvacátým úmrtninám, zase ovládly popové hvězdy ve snaze vyrvat Kryla Landovi, nikoli připomenout Kryla pokusem o originální (a třeba nepovedené) interpretace jeho písní. Nu a nyní máme sochu. Její příběh akorát ukazuje, že jsme si navykli řešit věci ex post: například se vůbec nemluví o tom, jak Krylova socha vypadá (mně třeba připomíná teplického primátora senátora Jaroslava Kuberu nebo někdejšího ministra za ODS Karla Dybu) a že když už jsme s to uvažovat o tom, co jíme a co se kolem nás staví, bylo by vhodné taky rozhodovat o tom, jak mají vypadat portréty klasiků, jimiž se chceme obklopovat. Tedy měly by na ně být vypisovány soutěže. V tyátru kolem Kryla mi chybějí dvě věci: připomínka a znalost jeho díla a vysvětlení oněm letos dvacetiletým, kteří básníka nemohli zažít, kdo to ten Kryl je a proč jeho sochu mají ve sněmovně nechat stát, až do ní zanedlouho budou zvoleni.

Zemřel Milan Kozelka

Nejvtipnější na dějinách je, že jsou vždy rychlejší než jejich komentátoři. Uprostřed horlivých debat o Krylově bustě se roznesla zpráva, že zemřel podobný nezmar české poezie, třebaže docela jiné poetiky – básník i prozaik Milan Kozelka. Dlouho se uvádělo, že zemřel 7. října, ale pak se podařilo protlačit zpřesnění – zemřel již v neděli 5. října, po roce stráveném v nemocnici. To je smutný odchod veselého člověka. Posuďte sami: Kozelka se narodil 3. listopadu 1948 v Kyselce u Karlových Varů. Dospěl akorát v ideální čas, aby stihl prožít dobrodružnou normalizaci. Poprvé byl uvězněn roku 1969, protože při prvním výročí sovětské okupace se poškádlil s veřejným příslušníkem – nasadil mu na hlavu odpadkový koš. V sedmdesátých letech byl vyhozen ze zaměstnání, načež učinil ojedinělý pokus o přežití tehdejších podmínek. Žádná emigrace, disent nebo šedá zóna, spíš variace na poustevnictví. Novou práci nehledal, přerval všecky své vazby, odešel od svých dětí a toulal se po Československu. Vydrželo mu to tři roky, než byl zatčen za příživnictví a neplacení alimentů. Strávil dokonce osm měsíců na samotce (vězněn byl na Pankráci, na Borech, Mírově). Porůznu po republice vykonával dělnické profese, po revoluci se věnoval také organizační, redaktorské a ediční práci. Mj. uspořádal tři antologie aktuálního slovesného a výtvarného dění na Ostravsku, v severních Čechách a na Olomoucku. Vyučoval také na několika vysokých školách, povětšinou vztah umění a politiky.

Teď to podstatné. Po rozšíření zprávy o Kozelkově úmrtí se přinejmenším internetovým světem šířil jednak smutek, jednak ale okamžitě začalo uplácávání modly – tedy ona společenská interpretace, jež Kozelkovi přisoudila pozici klasika, který se nebál šťourat a byla s ním sranda. Patrně nejdál instalaci Kozelkovy busty dotáhla dvojice Jan Bělíček a Lukáš Rychetský v deníku A2larm.cz. Přetiskli zde svůj loňský rozhovor s básníkem ze sesterského čtrnáctideníku A2 a doprovodili ho novým úvodem a titulkem: „Zemřel Milan Kozelka. Nejspíš bude zase nuda.“ Je nevkusný, ale bohužel podobné si svedu představit v jiných médiích, až zemře Zdeněk Troška nebo Miroslav Donutil. Ve svém úvodu k rozhovoru dvojice autorů krom jiného píše: „Originální, vždy radikální a svébytný umělec byl jedním z mála výrazných hlasů polistopadové doby, který se nebál kritizovat ,svobodnou a demokratickou' společnost se stejnou intenzitou, s jakou se pouštěl do establishmentu minulého režimu.“ Je to samozřejmě nesmysl. Z vět obou autorů plyne, že kritizovat po revoluci bylo stejně obtížné a problematické jako před ní. Třebaže po ní kritizoval a kritizuje kdekdo – včetně autorů rozhovoru. Kritika totiž není výsostné právo, jak podobné texty předpokládají a sugerují, nýbrž automatické a samozřejmé. Kritizovat smí každý; bude-li brán vážně, však závisí jen na jeho důvtipnosti. Potíž je, že Bělíčkův a Rychetského přístup, požadavek na Kozelku, aby vyráběl humor, je – zdá se – velmi rozšířený.

S Krylem tak má Kozelka společný aktuální osud: při soustředění na instalaci jeho busty nezbývá prostor na jeho dílo. Přitom především by měl Kozelka zůstat v paměti jako autor, který mistrovsky ovládal umění paradoxu, viděl absurditu doby a dovedl věci pootáčet do ostrých úhlů. Tak například knihu drobných próz Život na Kdysissippi (2007) začíná povídkou Johne, utíkej, v níž je zatčení Johna Boka StB popsáno jako slavná počítačová hra Prince of Persia anebo film Lola běží o život: po každém sousedčině zazvonění na zvonek svého bytu John Bok vyskočí oknem a seskakuje ze střech, aby se dostal na úroveň ulice a mohl se rozhodnout, kudy dál. Sousedka si přitom přišla jen pro majoránku, kterou jí ochotně půjčuje Bokova manželka Jitka. To se opakuje několikrát, teprve když to John Bok nezvládne a jde otevřít sám, zatkne ho dvojice estébáků.

Nobelovu cenu za literaturu dostal Patrick Modiano

Nakonec poslední pomník tohoto týdne: ve čtvrtek 9. října se dalším nositelem Nobelovy ceny za literaturu stal devětašedesátiletý Ital žijící ve Francii Patrick Modiano (na snímku). Jak je v posledních letech zvykem, není to všeobecně známé jméno; žádná z hvězd, v jejichž medailové vítězství se dlouhodobě doufá (Umberto Eco, Phillip Roth, Milan Kundera nebo Haruki Murakami). Víra je to především obchodní, autorské kvality oceňovaných autorů zpochybňovány nebývají. Jde jen o to, že čím víc neznámých jmen přibývá, tím větší vzniká propast mezi prestiží ceny a její prodejností. Modiano je populární ve frankofonních oblastech, ale nejvíc přece jen ve Francii, kde je chápán jako národní autor (ostatně už mu tam vyšlo sebrané dílo). Napsal přes třicet knih, přičemž píše především o Paříži a o holocaustu, druhé světové válce a jejích následcích; někdy si ale „doskočí“ až do šedesátých let a píše o válce o Alžír. Překládán příliš není, v češtině jsou k dipozici čtyři jeho knihy, každá v převodu jiného autora (lze se ale domnívat, že četnost překladů jeho knih se nyní výrazně zvýší). Právě díky ideologicky neškodné, historicky jednoznačně ukotvené tematice směly jeho texty vycházet česky i před rokem 1989: v roce 1982 vyšel román Rodný list, o rok později Ulice temných krámků, za další tři roky vyšly v jednom svazku dva texty: Mládí a Takoví hodní hoši. Po sametové revoluci vyšel už jen jeden překlad, v roce 2007 tehdy deset let stará novela Dora Bruderová.

Je to příběh nezletilé dívky, která uteče z internátu a potlouká se válečnou Paříží, hledána svými rodiči a přitom už ocejchována jako Židovka na útěku s místenkou do Osvětimi. Dívka tohoto jména skutečně žila, Modiano se o ní prvně dočetl v novinách v inzerátu, který podali její rodiče, a potom deset let pátral po jejích stopách a své nálezy (tedy její příběh) ve výsledku proložil svými vzpomínkami. Téma útěku patří k autorovým častým, neboť sám „se cítí patřit k lidem, co prchali z domova a které pronásleduje nahodilost a nejistota lidského osudu“. Vypadá to jako kniha, která by se nyní mohla a měla samozřejmě prodávat, jenže paradoxně nakladatelství Barrister & Principal, které knížku před šesti lety vydalo, již na ni pozbylo práv, a tak bude poutavé sledovat, kde a za jak dlouho překlad Pavly Doležalové vyjde ve svém druhém vydání. Pro Doru Bruderovou (již jedinou jsem stačil v tak krátké době po vyhlášení jména letošního nositele ceny pročíst a jejíž četbu rád doporučuji) jsou typické krátké kapitoly a nekomplikované krátké věty. Snad pro tu srozumitelnost a čistotu stylu ten autorův úspěch doma. Modiano píše stroze a vážně, přitom čtivě. Nekomplikovaný věcný jazyk působí aspoň v českém překladu tak, že by mohl fungovat jako snadný způsob, jak se na hodnotném současném autorovi učit cizí jazyk. Sympatické na Modianově tvorbě je také to, že jeho knihy jsou útlé – mívají kolem pouhých sta stran.