Setkání s profesorem Josefem Kouteckým patří k vzácným zážitkům. V profesorově obývacím pokoji, v obklopení obrazů a soch s motivy Jana Nepomuckého či Rudolfa II., prostupuje nitrem poklidno, které ještě před chvílí bylo kdovíkde. Přicházejí úvahy, zda étos první československé republiky mohl být jako toto místo, jsou však přetrženy otázkou: „Bude vám vadit, když při povídání budu kouřit viržínko? Já kouřím celý život doutníky, ale teď máme raději viržínka.“ Je v ní jakási disciplína, ostatně k ní se pan profesor přiznává: „Víte, já jsem muž řádu.“ Témata hovoru jsou všelijaká, sem se ani nemohou vejít; zůstal z nich kousek. Řeč šla přirozeně o dětské onkologii, neboť profesor ji v tuzemsku založil, tu se ale stočila k vážné hudbě, Kouteckého životní vášni, jindy k význačnému bohemistovi Alexandru Stichovi, s nímž se Koutecký přátelil, a ovšem nejčastěji k zesnulé manželce Jitce. Na ni Koutecký nedá dopustit, vzývá ji a miluje každým slovem. Vloni, téměř na den přesně po dvou letech od manželčina skonu, navíc zemřela i profesorova dcera Eva.

Nevím, nakolik se patří tak začínat, ale vážím si toho, jak na ně obě pořád i veřejně myslíte.

Ztratil jsem dvě nejvzácnější ženy svého života. A tak můj život v současnosti spočívá v práci a v poslouchání hudby. Zrovna dopisuju knížku o hudbě. Během týdne ji odevzdám. Víte, já pořád pracuju, jenže mi to jde pomaleji než dřív. Co si budeme povídat, můj věk se na práci už odráží. Svou roli taky hraje, že pořád pracuju ve strachu, aby výsledek nebyl slabší než ty předešlé. Aby si lidé neřekli, že Koutecký už nestojí za nic. Takže jsem v psaní opatrnější a snažím se, abych nepolevil.

Opravdu nemám dojem, že byste zvolňoval.

Dává mi sílu, že o mě mají někde zájem. Pořád na mně někdo něco chce, pořád někde přednáším, pořád za mnou chodí redaktoři. Nedávno se mnou televize natočila hodinový dokument, půjde prvního března. To vše mě utěšuje, stále ještě jsem nenastoupil na sestupnou linii – ještě mám co říct, co napsat, co sdělit. Vždyť žiju osmdesátý sedmý rok života, života tolik naplněného dobrým i zlým. V mé profesi samozřejmě, ale i okolnostmi politickými, protože jsme byli rodina poněkud perzekvovaná. Já jsem byl politicky na odpis, mě zachránila právě dětská onkologie, protože ze začátku, když ještě nenesla žádné úspěchy, nade mnou každý mávl rukou a říkal, jen ať se o ty děti někdo stará, stejně všechny umřou.

Vy jste vlastně první ročník, který po únorovém převratu přišel na vysokou školu.

Ano, nastupoval jsem na fakultu v roce 1949. Já byl první, kdo měl přijímací zkoušky. Tenkrát jsme měli jenom ústní. Dostali jsme každý tři otázky. Byla tříčlenná komise, v níž seděl jeden odborník, u mě to byl přednosta radiologické kliniky profesor Šváb, pak tam byl zástupce Svazu mládeže a zástupce komunistické strany. Toto byla komise na lékařskou fakultu. A ovšem jedna otázka byla náležitého rázu: Co je to Kuomintang? Vy víte, co je to?

Tuším, že jedna z politických stran Číny.

Přesně tak, při přijímačkách na lékařskou fakultu se ptali na takovéhle blbosti. Ani v průběhu studia to nebylo jiné. Představte si, že krční nosní ušní jsme měli dva týdny. Zato marxismus-leninismus po celou dobu studia, všech jedenáct měsíců.

Tak nechme ten škaredý předmět za zády a opojme se onkologií.

To ale poskočíme až do května 1957, kdy se mi z Janských Lázní, kde jsem v tu dobu sloužil, podařilo dostat do Prahy na Kliniku dětské chirurgie. Tam jsem coby nejmladší byl napřed děvečka pro všechno. Ale když jsem tam byl sedmým rokem, už mě to vnitřně zlobilo. Tenkrát se dětská chirurgie začínala specializovat: jeden dělal neurologii, jiný hrudníky, další srdce, jiný traumatologii. A já pořád nebyl v něčem nejlepší! A protože jsem byl u profesora Šikla na patologii a on měl rád nádory, načuchl jsem jimi taky. Pilně jsem studoval zahraniční literaturu a v ní četl, že na Západě se začínají budovat jednotky dětské onkologie, a tak mě napadlo, že to je ono. V Československu se dětskými nádory cíleně nezabýval nikdo. Šel jsem proto za šéfem, požádal ho, jestli bych to mohl dělat, a on s tím souhlasil.

Tak jednoduché to bylo?

Řekl ano a nařídil, aby každé dítě, které přijde s nádorem, ošetřoval Koutecký. Začínal jsem na zelené louce úplně bez všeho. V roce 1970 mě udělali takzvaným ordinářem onkologie, to je funkce primáře bez lůžek, dnes už neexistuje. O další čtyři roky později se podařilo zřídit stanici dětské onkologie při Klinice dětské chirurgie. Ta už skutečně byla autonomní, měl jsem svoje sestry, byť ze začátku ani ne doktora. Pořád jsem byl sám, až pak přišel první, který je dodnes na klinice.

Pokud vím, vaším cílem byla centralizace pacientů.

Přesně tak. V průběhu let se mi podařilo přesvědčit neustálými přednáškami a publikacemi ve všech oborech, kde se u dětí mohou nádory vyskytovat, tedy oční, ORL oblast, kostní nádory a všechny ostatní, aby mi takové děti posílaly. Když jsme se stěhovali z Karlova do Motola, bylo již zřízeno samostatné Oddělení dětské onkologie, kde se počet lůžek začal zvyšovat, až jsme jich měli šedesát. A v roce 1983 byla ustanovena Klinika dětské onkologie, první a jediná v Československu. Často jsme na tom byli tak, že na šedesátilůžkovém oddělení jsme měli osmdesát dětí. Po dvou v postýlce nebo kojenec místo v postýlce byl v kočárku či v ohrádce na zemi, kam se dala matrace.

Mimořádný ve vašem provedení byl podzim 1989. V září jste v Praze uspořádal konferenci Mezinárodní organizace dětské onkologie, v listopadu byla sametová revoluce, zároveň už jste vybíral peníze od národa na zářič do Motola.

Zároveň ne. Když jsem před revolucí přišel za ředitelkou Motola s návrhem, že nám chybí zářič a že by na něj každý Čech mohl přispět korunu, podívala se na mě zděšeně a řekla mi doslova: „Vy jste se zbláznil! Copak my můžeme naznačit, že československé socialistické zdravotnictví nemá na to, aby ošetřilo své nemocné děti?! To vůbec nepadá v úvahu.“ Takže to zhaslo.

Ale na Vánoce toho roku už sbírka běžela.

Na Vánoce už ano, protože okamžitě po Listopadu se to rozjelo. Zpočátku naprosto neuvěřitelným způsobem. My jsme dostávali peníze třeba od rozpuštěné komunistické buňky nebo od veskrze komunistického svazu novinářů. Každá taková rozpouštěná organizace, která měla peníze, si myslela, že se takto vykoupí ze svých předešlých hříchů. Sbírka nahromadila obrovskou částku. Z ní jsme pořídili důležité přístroje: koupili jsme první ultrazvuk, podíleli jsme se na pořízení prvního CT. Všecky ty přístroje samozřejmě využívali také jiní pacienti, nejen ti s dětskými nádory. Nakonec se mi podařilo postavit v Motole pavilon s radioterapií.

Co jsou vlastně další úkoly dětské onkologie? Kam se ubírá výzkum?

Když to řeknu obecně, molekulárně-genetickým a molekulárně-biologickým. Stále více a více se dovídáme o vlastnostech nádorových buněk, možnostech jejich života a možnostech nádorové buňky zničit. Dneska je možné u nádoru, který se dříve jmenoval tak a tak a byl chápán jako jeden nádor, rozlišovat typy. Jeho různé varianty, bych řekl. A různé biologické vlastnosti, které umožňují rozlišit léčbu, neléčit uniformně.

Chápu, důležité je bránit se velkému toxickému poškození organismu.

Přesně tak. To, co dětskou onkologii posunulo na výši, na níž dneska je, je chemoterapie. Nádory se operovaly vždycky. Nádor lze i zářit. Ale když je v těle byť mikroskopický rozsev, je taková léčba k ničemu. Chirurgie i radioterapie jsou pro léčbu nádorů důležité, ale jsou léčbou lokální. Nádor je onemocněním celého organismu. Probíhá jím krev a s ní všechno ostatní, co v ní je. Tím pádem má hlavní význam systémová léčba, a tou je chemoterapie, dneska i imunoterapie a léčba „biologická“, které však se správně má říkat „cílená“, protože účinná látka by měla jít jenom do nádorové buňky a ne do buněk zdravých. Takže další výzkum směřuje k dalšímu poznání biologických vlastností nádorových buněk. Tím, že poznáme mechanismy jejich života, můžeme nacházet způsoby, jak do tohoto mechanismu vniknout a porušit ho.

A to je naším cílem? Vždyť nádory jsou veskrze přírodní proces, z nějakého důvodu příroda chce, aby existoval.

Nevím, jestli to příroda chce. Příroda se třeba splete a vývoj se dostane na špatnou výhybku. To se stane ve všem dění, které je na světě. Do Země může narazit kometa, která se vychýlí z cesty, jíž teď koluje. Takhle je třeba se na to dívat. To není tak, že by příroda chtěla, je to omyl přírody.

Dovolím si velmi osobní dotaz: zažil jste tisíce rodičů vyrovnávajících se se smrtí dítěte. Sám už jste takovou ztrátu zažil taky. Byla vám zkušenost, kterou jste si přinesl z práce, nápomocná, když zemřela vaše dcera?

Vždycky je špatné, když rodič stojí nad rakví svého dítěte. Ale je to jiné, když umře dítě desetileté a když dospělé. Dceři bylo devětapadesát a pět let jsem věděl, že je nemocná a bojuje se zhoubným nádorem. Věděl jsem o něm, že je špatně léčitelný a že prognóza je velmi špatná. Přesto jsem doufal, že zápas s ním bude trvat déle. Jsou na to léky, bohužel u dcery se to velmi zkomplikovalo. Ale na to nechci zacházet. Víte, nikdy jsem se nevyrovnal se smrtí dítěte. Vždycky se mě to dotklo. Musíte si uvědomit jednu věc: nejvíc dětí umíralo vždycky na dvou pracovištích – na onkologii a na resuscitaci. Tam přišly děti po poranění, s těžkým zápalem plic, který se nepodařilo zvládnout, zkrátka ohrožené na životě. Ale když dítě umře na resuscitaci, umře za den, za dva a nevytvoří se vztah mezi lékařem a rodiči.

Kdežto na vašem oddělení to bylo jinak...

Nám děti umíraly po týdnech a měsících. Nezbytně tedy vznikl vztah mezi lékařem a rodiči. A já jsem vždycky byl vůči rodičům neobyčejně otevřený. Ke mně rodiče mohli přicházet, kdy chtěli, mohli se mnou mluvit, kdy chtěli, jak chtěli, jak dlouho chtěli, a mohli se mnou mluvit znovu a znovu. Zkušenost mě naučila, že jsem vždycky raději chtěl, aby přijeli rodiče oba. Ne vždy se to povedlo, ale bylo lepší, když se to podařilo. Informace, již ode mě dostali, tak nebyla pro žádného z nich přenesená. Optimisté totiž ji přenášeli v kladnějším smyslu a pesimisté v horším smyslu. A taky jsem rodiče vyzýval, aby měli doma na stole pořád papír a tužku a všechno, co je napadne stran nemocného dítěte, si zapsali. Protože když pak přijeli ke mně, nebylo pro každého z nich snadné přijít před pana profesora a bavit se s ním. Proto jsem je nutil, aby si nápady psali.

Předpokládám, že reakce rodičů bývaly různé.

Rodiče jsou různí. Jsou takoví, kteří – protože vědí, že jejich dítě zemře – ho vytěsní ještě dřív, než zemře. Třeba ho méně navštěvují. Mívali jsme zákaz návštěv rodičů, byť k umírajícímu jsme vždycky dovolili. Ale když pak návštěvy byly povoleny, bylo zjevné, že u některého dítěte by rodiče byli pořád, kdežto u jiného jsou málo. Nebo že se vybavují s jinými rodiči, a nebaví se s nemocným dítětem. Vztah rodičů k dětem je velmi diferentní. Byly i děti, které rodiče „neměly“, protože oba byli v kriminále. Byly i děti ze sociálního ústavu. Takže za těmi, na rozdíl od jiných dětí, nikdo na návštěvy nechodil. Takové situace bylo třeba diferencovat a nahradit rodiče tam, kde selhávali.

A když rodiče fungovali?

Když můj vztah s rodiči byl dobrý, pochopitelně jsem s nimi velmi soucítil a mnoho nocí protrpěl. Ale nemohl jsem pro každé dítě, které umřelo, plakat jako rodič. To bych se zbláznil a musel se jít zasebevraždit. Vždyť mé povinnosti nekončily úmrtím dítěte. Zažíval jsem tragédie v neštěstí, které nechodí po jednom, nýbrž se sdružuje. Zažil jsem sebevraždy rodičů, jednoho z rodičů. Vždycky mužského.

Protože ženy jsou silnější.

No samozřejmě, protože ženy jsou silnější. To já hlásám, kudy chodím. Ale abych to dokončil. Samozřejmě že se smrtí jsem se vyrovnat musel, i když mě bolela a trápila. Děti mě milovaly a já miloval je. Přišel jsem na oddělení malých dětí, hned po mně natahovaly ruce, bral jsem je do náruče, objímaly mne, kradly tužky z náprsní kapsičky a bonbony z dalších kapes. S dětmi jsem si povídal, starším dával hádanky, učil jsem je vyjmenovat opery Bedřicha Smetany. Anebo, když měly doma pejska, kočičku nebo morče, jsem s nimi mluvil o zvířátkách, protože to je moje láska. A když dítě umřelo, pochopitelně se mě to muselo dotknout. Důležitou roli proto pro mě po celý život hrálo, že jsem velmi věřící člověk.

Dostával jste otázky, jak může pánbůh dopustit, aby umřelo malé dítě?

Opakovaně, ale není na to co říct. Samozřejmě bych mohl odpovědět biblickým úslovím, že děti trpí za hříchy svých rodičů. Jenže moje představa není, že bez vůle Boží ani vlas neupadne. Při sedmi miliardách lidí by to bylo naivní. To jsme prostě zase jen u možné chyby přírody. Jsou věci, které jsou nevyložitelné. A to je jeden z důvodů, proč jsem věřící. Jsem přesvědčen, že na některé otázky neexistuje odpověď. Kam až půjde naše věda? Kde už dneska jsme? A půjdeme dál? Ale kam? A kde byl ten začátek? Byla tam ta slepice? Anebo to vejce? Mým úkolem a povinností bylo vysvětlovat rodičům, že není jejich vina, že dítě mělo nádor. A zároveň bylo mým úkolem a povinností znovu tyto rodiče uvést do života. Bolest zůstává, přetrvává. Ale je nutno žít dál.