Chvíli to vypadalo, že Jiří Paroubek se, podobně jako Lassie, vrací. Jenže v pražské krajské organizaci sociální demokracie, která měla dle stanov strany jeho případný návrat posvětit, nezvedl pro comeback někdejšího velkého šéfa nikdo ruku. Důvody jsou nasnadě: strana není právě v kondici, kdy by si mohla dovolit další vnitrostranické boje. A inženýr Paroubek, byť deklaroval, že chce svým opětovným vstupem ČSSD pouze „morálně podpořit“, rozhodně není typem člověka, který by se spokojil se sledováním předvolebního zápasu z míst na galerii.

Kromě toho nevynechal v minulých letech jedinou příležitost, kdy mohl současnému vedení sociální demokracie okopat kotníky. Pohrdlivá vyjádření o „chlapcích a děvčatech z Lidového domu“ mu jistě mnoho přátel nenadělala. A především: ČSSD se za Sobotky úporně snažila působit jako moderní levicová strana, byť jí v tom podráželi nohy jak někteří vlastní politici (nezapomenutelné bazénkové etudy Zdeňka Škromacha), tak tradiční část elektorátu, která na nějaké liberální hodnoty nebyla nijak zvědavá. Zejména pak socialisté stáli a stojí o hlasy mladších voličů. A bylo to právě působení Jiřího Paroubka, co umístilo mezi mladšími Čechy ČSSD do kolonky „nevolitelné“.

Tisíce dnešních třicátníků zažily jednoho horkého červencového dne roku 2005 vstup do reálné politiky prostřednictvím policejních pendreků na hřbetech. Tehdy si pan premiér rozhodl udělat oko u té části obyvatel, které při pohledu na osoby, jejichž život se netočí výhradně kolem svaté trojice bůček – pivo – televize, naskakuje rudá žíla, rozhodně se postavil za čackou policii a zásah proti „posedlým lidem s násilnickými sklony“.

V rozpoutaném mediálním cirkuse pak inženýr Paroubek mistrně pracoval s dělením společnosti na příslovečné „obyčejné lidi“ a jejich protiklad: zfetovanou chátru a její zastánce, různé pseudointelektuály, rádoby umělce a podobně. Byl v tom velice autentický, do vět se mu totiž jaksi přirozeně vplétal slovník normalizačního funkcionáře. S lidovým hněvem uměl Jiří Paroubek pracovat výborně mnohem dřív, než škatulkování na kavárníky a sluníčkáře začalo být cool.

Důvody, proč si vedení ČSSD návrat tohoto muže nepřeje, jsou zřejmé a špičky strany je jistě budou rády ventilovat. Pak je tu ovšem ještě důvod poslední, který ale asi nikdo ze socialistů nevysloví nahlas. Pokud by se Jiří Paroubek do strany vrátil a opět se výrazně zapojil do jejího chodu, není vůbec nepravděpodobná varianta, že by jí pomohl odrazit se ze dna. Paroubek totiž, na rozdíl od končícího Sobotky, vždycky chápal, jaká je povaha většinového levicového voliče v Čechách: antiliberální, národovecká a společensky konzervativní. To je vlna, která vynesla Miloše Zemana na Hrad, a jízdou na této vlně získal kdysi Paroubek v čele ČSSD rekordní počet hlasů.

Současné katastrofální výsledky v průzkumech jsou jednak vizitkou dlouhodobého nedostatku výrazných figur ve vedení (zatím ještě) největší levicové strany, ale za druhé především odrazem situace, kdy sociální demokracie několik posledních let neakceptuje profil vlastních kmenových voličů. Ekonomicky levicové návrhy na daňovou progresi to nevytrhnou.

Českem stále více hýbou společenská témata a levicoví, především starší voliči chtějí někoho, kdo se k nim chlapácky a zostra postaví. Jiří Paroubek by to zřejmě dokázal. Přesto je dobře, že se nevrací. Demokracie v této zemi je pod soustředěným tlakem slovenského oligarchy a zoufale by potřebovala silnou pravici i levici. Ani jednoho se jí nedostává. Paroubek by levici možná mohl udělat znovu silnou. Ale se vztahem k demokracii to měl muž, který trousil hlášky o agentech přisluhovačích, chtěl se spojovat s Marťany i komunisty a podporoval policejní mlácení tančících lidí, vždy tak nějak složité.