Ekonomická krize ve Venezuele dusí tamní obyvatele už třetím rokem. Nepomáhá, že o nedostatku potravin a základního zboží referují opakovaně světová média, ani pokusy opozice vyjednávat s vládou Nicoláse Madura. A účinný není ani tlak mezinárodního společenství. Šance, že by se povedlo dotlačit současného prezidenta k rezignaci, je skoro nulová, myslí si venezuelský politolog a mediální expert Andrés Cañizález, který do Prahy přijel na festival dokumentů o lidských právech Jeden svět.

Protesty a demonstrace jsou ve Venezuele prakticky na denním pořádku. Přesto vláda dál blokuje činnost parlamentu, kde má opozice většinu, svévolně ruší volby a pronásleduje své odpůrce – nejvýraznější představitel opozice Leopoldo López je vězněn už tři roky, a nyní je navíc držen v izolaci. Proč je zatím opozice ve své snaze dotlačit kabinet ke změnám tak neúspěšná?

Prezident Maduro má jediný zájem, a tím je udržet se u moci. Jedním z důvodů, proč se mu to zatím daří, je skutečnost, že opozice v zemi je hodně roztříštěná, neumí se dohodnout na hlavních požadavcích a trvat na nich. To je slabina, které režim umí využívat. V zemi se sice konají stávky a demonstrace, chybí jim ale centrální organizace. Vláda navíc kontroluje všechny důležité instituce a média. I když je tedy Maduro nepopulární a země uprostřed hluboké krize, kabinet se drží u moci.

Snahu donutit vládu, aby propustila politické vězně, nebo pokusy uspořádat referendum o odvolání prezidenta Madura nepodporují všechny opoziční skupiny?

Propuštění politických vězňů je pro část opozice téma číslo jedna, pro jiné to ale na prvním místě není. Stejné je to s referendem – část opozice ho chce, myslí si, že má Maduro odejít co nejdřív a vlády se má chopit dočasný kabinet, druhá část chce raději počkat do regulérních voleb. Dosud totiž není shoda na protikandidátovi, ani na tom, kdo by případně vedl prozatímní vládu, a ani na programu takové vlády. Pak je tu třeba téma regionálních voleb, které se měly konat loni v prosinci, ale vláda je zrušila. Část opozice trvá na konání těchto voleb, pro jiné to tak důležité není. Neexistuje shoda na prioritách, což vládě nahrává, nejednotnost totiž využívá k obstrukcím. Slíbí, že propustí vězně, ale pak to neudělá. Žádný silný tlak všech opozičních skupin ale nenásleduje. Každý se soustředí na svá témata, která chce prosadit.

Zmínil jste vládní kontrolu médií. Jaká je jejich současná situace? Jak se změnila situace od dob Huga Cháveze?

Pro období prezidenta Cháveze byla příznačná hlavně konfrontace. V soukromých médiích se často objevovaly články kritizující režim, Chávez pak na tyto své kritiky útočil, atakoval konkrétní média a novináře. Současnou éru charakterizují spíš restrikce. Jsou témata, která jsou zcela tabu. V médiích se vůbec nemluví o politických vězních, v televizi chybí zprávy týkající se Leopolda Lópeze, politickém vězni, který je určitým symbolem represí. Stejně tak v celostátní televizi nedostávají prostor opoziční politici. Když se loni v září ve Venezuele konaly masové demonstrace, zprávy o nich se objevily v zahraničních médiích, státní televize o nich ale mlčela. A vzhledem k tomu, že televize je ve Venezuele stále hlavním zdrojem informací, je to problém.

Mimochodem, je tu silná snaha umlčet i zahraniční média. Spočítali jsme, že jen od loňského října do letošního února bylo vyhoštěno celkem 12 zahraničních novinářů, dalším pak nebyl povolen vstup do země. Týkalo se to al-Džazíry nebo CNN. Vláda se snaží zařídit, aby se obrázky hluboké krize objevovaly venku co nejméně.

Týká se cenzura všech typů médií? Proč jí v porovnání s předchozími roky přibývá?

Jsme v situaci hluboké společenské a ekonomické krize, Maduro je o dost méně populární, než byl Chávez, podle průzkumů ho odmítá 70 procent lidí, 90 procent jej činí zodpovědným za krizi. Polarizace společnosti tu byla vždy, nyní má ale proti sobě Maduro většinu. Současný prezident mluví v televizi více než jeho předchůdce, v průměru tak dvě hodiny denně. Vypráví lidem, kteří stojí fronty na základní potraviny, o revoluci, která vyřešila chudobu a všechny sociální problémy. Ti logicky nechápou, jak to myslí, a dochází jim trpělivost. Aby se udržel u moci, používá mnohem více represí než Chávez. A to se promítá do situace médií. Pokud jde o televizi, udělení licence závisí na státu, čili cenzuře podléhají nejen státní kanály, jako jsou VTV či ViVe, ale i ty soukromé jako Venevisión nebo Globovisión. Na žádném z nich nenajdete objektivní zpravodajství. Stejně tak stát kontroluje tisk, a sice prostřednictvím přidělování novinového papíru, na jehož distribuci má vláda monopol. Řada deníků, které Madura kritizují, musela přejít na týdenní periodicitu ne proto, že by je lidé přestali kupovat, ale právě kvůli nedostatku papíru. Některé tituly skončily úplně. Ve Venezuele chybí média s celostátním dopadem a vyváženým zpravodajstvím, neexistuje kanál, prostřednictvím kterého by mohl někdo z opozice promluvit k lidem.

Jak je to s cenzurou digitálních médií nebo na sociálních sítích? Nemohou si alespoň v tomto prostoru lidé najít informace z druhé strany? Daří se vládě šířit propagandu i tady?

Je snaha být slyšet i v tomto prostoru, vznikla dokonce funkce ministra pro sociální sítě. Na internetu vláda uplatňuje politiku represí, někteří lidé jsou například ve vězení kvůli tomu, že napsali něco proti režimu na Twitter. Běžné je také to, že nejrůznější digitální média, která kritizují režim, jsou terčem útoků hackerů. Třeba teď v březnu byla takhle na několik dní vyřazena z provozu asi desítka protivládních serverů. Stejně tak hackeři útočí na účty protirežimních novinářů. Hlavní problém sociálních sítí je, že tam je hodně roztříštěných informací a stejně tak i hodně dezinformací.

Televize tedy zůstává v době sociálních sítí nejmocnějším kanálem? Věří vůbec lidé propagandě, když sami vidí, jaká je realita?

Přístup k internetu nemají ve Venezuele zdaleka všichni, stejně tak soukromé televizní kanály si nemůže dovolit každý. Velká část populace, třeba takových 30 procent, má prostě přístup jen ke státním kanálům, kde se nedozví nic než to, co jim říká vláda. Zejména v chudých oblastech má proto kabinet stále silnou pozici, lidé slyší jen Madura a jeho konspirace o tom, že je Venezuela terčem útoků imperialistů a podobně. To podstatnější ale je, že kontrola médií brání opozici komunikovat. Opozice nemá jak zmobilizovat zemi, neexistuje kanál, jímž dostat zprávu ke všem lidem. Když napíše Henrique Capriles (opoziční lídr a kandidát v minulých prezidentských volbách – pozn. red.) něco na Twitter, přečtou si to třeba čtyři miliony lidí, nicméně nikdy to není zpráva s celostátním dopadem. Médiem, které stále umí vytvořit celonárodní zprávu, zůstává televize.

Lilian Tintoriová, manželka opozičního lídra Leopolda Lópeze, se v únoru setkala s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Je to znamení, že jeho administrativa bude opozici podporovat? A jak dalece funguje tlak mezinárodního společenství? Zrovna před pár dny šéf Organizace amerických států (OAS) Luis Almagro pohrozil Venezuele vyloučením z této organizace. A je tu také úsilí Vatikánu.

Příliš ne. Například Evropská unie žádný velký tlak nevyvíjí, snad s výjimkou Španělska. Není jednotná v tom, zda ve Venezuele podpořit protivládní organizace, které kritizují porušování lidských práv. Spojené státy vysílají nejasné signály, v tuto chvíli je velká neznámá, co přijde. Trump se sice setkal s Lilian Tintoriovou jako vůbec první osobností z Latinské Ameriky, ale bylo to trochu dílo náhody. Do Bílého domu ji přivedl Marco Rubio, prezident se s ní vyfotil a vzkázal, že podporuje demokratické úsilí opozice ve Venezuele. Nicméně je otázka, zda bude americká administrativa na Madura opravdu tlačit. Americký ministr zahraničí zatím neřekl o Venezuele ani slovo. Organizace amerických států opakovaně deklaruje, že chce řešit situaci ve Venezuele, mluvilo se o sankcích, či dokonce vyloučení. Když má ale dojít na činy, státy se nakonec neshodnou. Vláda umí tohle přešlapování na místě skvěle využívat. Vatikán se snažil zprostředkovat dialog vlády a opozice, už ale nijak neřeší to, že vláda neplní, co se dohodne.

Je za těchto okolností vůbec reálné, že by se povedlo dotlačit vládu k nějakým ústupkům? Existuje šance, že by rezignovala před koncem svého mandátu, což bylo cílem referenda? Co by mohlo nastartovat změny?

Myslím si, že kdyby se objevily nějaké vnitřní spory ve vládě, mohla by to být naděje na změnu. Režim je ale zatím alespoň navenek jednotný a strategie mu zatím vychází. V případě referenda hrál kabinet o čas, šlo mu o to, aby k hlasování nedošlo před 10. lednem 2017 (datum, kdy začal prezidentský mandát Huga Cháveze, místo kterého byl později zvolen Maduro – pozn. red.). Pokud by se referendum stihlo před tímto datem, dle ústavy by musely následovat předčasné volby. Jakmile vydrží prezident v úřadu čtyři roky, což už nyní Maduro splňuje, předčasné volby se konat nemusejí, i kdyby občané v referendu řekli, aby odstoupil. Nejpravděpodobnější scénář nyní je, že Maduro dokončí celé své funkční období bez ohledu na to, zda bude krizi řešit. Opozice pak dostane příležitost promluvit do dění v zemi v příštím roce, kdy se mají konat prezidentské volby.

Klidně se ale může stát, zejména v případě, že by se krize ještě prohloubila, že režim všechny překvapí a svolá volby nečekaně sám, aby se opozice nestihla dohodnout na společném postupu. Tím, že zastihne opozici nepřipravenou na volby, by si mohla vláda pojistit setrvání u moci. Proto je důležité, aby se našla nějaká osobnost, která bude opozici spojovat.

Je v současné době někdo takový?

Vláda podle mě dobře ví, proč vězní Leopolda Lópeze. Je si vědoma jeho potenciálu mobilizovat lidi. Domnívám se, že aby se něco začalo měnit, musela by vzniknout silná aliance v čele s Henriquem Caprilesem a Leopoldem Lópezem. Tyto dva tábory mají šanci získat podporu až 75 procent Venezuelců. Také se může objevit nová tvář, hodně se mluví o podnikateli Lorenzu Mendozovi.

Dá se vůbec čekat, že příští volby proběhnou regulérně?

Už teď je tu jedno téma, které je důvodem k obavám, a sice legalizace politických stran. Jde o proces registrace, ve kterém nemusejí být schváleny všechny strany, které chtějí do voleb. Mechanismus ovšem neumožňuje žádnou kontrolu toho, proč byla ta která strana zamítnuta. Je to nástroj, jak se zbavit oponentů v politické soutěži. Některé strany tak na znamení nesouhlasu vůbec do registrace nepůjdou.

Andrés Cañizález, politolog a mediální expert, přednáší na Katolické univerzitě Andrése Bella v Caracasu. Napsal knihu Presidencia mediática, která zkoumá, jak režim Huga Cháveze zneužíval masová média. Jeho články a analýzy vycházejí ve Venezuele i v zahraničí.