Z Broumova je to do Vambeřic patnáct kilometrů na východ, autem asi čtvrt hodiny. My jsme tam jeli skoro hodinu, neboť jsem Zdeňka a jeho farní škodovku navedl na druhou stranu, což se pak opakovalo ještě několikrát. On to snášel se saleziánskou trpělivostí, vědom si toho, že sub specie aeternitatis jde o prkotinu.

Sub specie aeternitatis jde o prkotinu.

V druhém a závěrečném díle popisu jarní cesty se Zdeňkem Jančaříkem (viz minulý blog o Náchodu) se budu věnovat poutnímu místu Vambeřice. Hlavním cílem naší cesty byl sice klášter Broumov, ale ten si nechám na jindy, neboť jsem si řekl, že se na Broumovsko brzy vrátím a zůstanu tam aspoň pár dní. Mám takovou teorii, že citový vztah se k místu (asi to platí i pro člověka) navazuje až na podruhé, tedy když lze mluvit o návratu, čímž teprve vznikají nějaké vazby a spoje v mozku. Už si to místo trochu pamatujeme, vybavuje se nám, vyplouvají zapomenuté obrazy nebo naopak zjišťujeme, že si nepamatujeme nic. Je to takový mozkový experiment s pamětí, jako když čtete podruhé nějakou knihu, kde narazíte na pasáže, které vám umožní evokovat čas, kdy jste ji četli poprvé, třeba v mládí. Zkuste si to.

Vambeřice se nalézají, jak možná nevíte, v Polsku, tedy v Kladsku, což je zvláštní část rzeczipospolitej.

Tak já jsem si takový experiment dopřál s Vambeřicemi, s čímž Zdeněk, který tam dosud nebyl, hned souhlasil. Vambeřice se nalézají, jak možná nevíte, v Polsku, tedy v Kladsku, což je zvláštní část rzeczipospolitej, do něhož patří teprve od roku 1945. Všichni Poláci, kteří tam nyní žijí, sem přišli (dnes už jejich rodiče či prarodiče) až po válce, většinou z východních částí Polska, která právě zabral Stalin, a osídlili tak kraj, odkud krátce předtím uprchlo či bylo vyhnáno obyvatelstvo německé.

Všichni Poláci, kteří tam nyní žijí, sem přišli až po válce.

Kladsko bylo však od 12. století v té či oné podobě součástí státu českého, byla to přemyslovská država, od roku 1348 vnější kraj České koruny – jako Slezsko, které tehdy bylo již dosti poněmčené, Kladsko ještě dlouho ne. Když se podíváte na mapu, je patrné, že ta kladská kapka z jedné strany sevřená mezi Orlickými, z druhé Rychlebskými horami, vlastně Jeseníky, by chtěla přirozeně spadnout do Čech, ale dějiny rozhodly jinak.

Staré české Kladsko padlo jak známo za oběť pruským výbojům už v roce 1742, hned na začátku válek o rakouské dědictví, stvrzeno to bylo pak roku 1783 mírem hubertusburským. Německé obyvatelstvo potom převládlo i tam, ale české enklávy, zvláště v tzv. Českém koutu, tam zůstaly ještě do minulého století, až do roku 1945 – osud kladských Čechů byl tragický, jako říšští občané museli do wehrmachtu, po válce je vyhnali Poláci, v Čechách se na ně dívali jako na zrádce nebo na Němce, řada z nich nakonec do Německa také odešla, ti, co zůstali, žijí většinou v Náchodě.  Profesor Václav Černý, který pocházel z České Čermné, jež je skoro na hranicích, vyzýval po druhé světové válce k připojení tohoto území k Československu. Marně, asi by z toho byla válka s Polskem. Ludvík Vaculík to ve své knize Cesta na Praděd komentuje slovy, že profesor Černý neměl pro svůj plán dost spisovatelů. 

Marně, asi by z toho byla válka s Polskem.

Někdy před patnácti lety jsem podnikl několikadenní cestu na kole skrz tuhle krajinu, to ještě se mnou byl ochoten jezdit můj syn. Vzali jsme to přes Náchod na Chudobu, Dušníky a Štítnou a dále přes Starý Bor až do Kladska, které leží uprostřed té kapky. Německy bychom stejnou cestou jeli přes Bad Kudowa, Bad Reiner, Rückers a Altheide Bad do Glatzu. Nyní jsme sledovali zelené polské cedule Kudowa-Zdrój, Duszniki-Zdrój, Sczytna a Polanica-Zdrój až jsme přijeli do Klodzka. Tam jsme přespali a druhý den pokračovali do Vambeřic, které se německy jmenovaly Albensdorf, z čehož přes Valbeřice vznikly ty Vambeřice (polské Wambierzyce).

Na ty jsem se obzvláště těšil a byl na ně zvědavý, můj syn méně, ale nezbylo mu, než potrhlého otce následovat: už tehdy mě při stoupání, a těch je v Kladsku dost, lehce předjížděl a o kapličky jevil menší zájem, než jsem si přál.

Vrchol přišel až s barokem, kdy se po třicetileté válce poměry uklidnily a lid toužil po nějakém spirituálním povyražení.

Důvod, proč se Vambeřice měly stát vrcholem cesty, spočíval ve větě, kterou jsem si před cestou vypsal: „Tam znám každou stezku, tam v těch horách leží Kladsko, kde se vaše matka narodila, tam jsou Vambeřice a Varta, tam v těch krajinách jsem strávila několik šťastných let.“ Jak jistě každý ví, pronáší tato slova Magdalena Novotná rozená Čudová, tedy babička Terezky Panklové, později Boženy Němcové. 

A pronáší je v obklopena svými vnoučaty na vlastivědné procházce, kdy vylezli (babička měla ještě páru) na návrší u Ratibořic, z kterého je vidět do krajiny, tedy také ke Kladsku. A to pohnutí je způsobeno jednak tím, že vzpomíná na své mládí, kdy žila se svým vojákem Jiřím právě v onom kraji, odkud se pak po jeho smrti vrátila znovu do Čech, do Olešnice v Orlických horách. Ale jistě je v těch jejich slovech cítit také jistá řekněme vlastenecká nostalgie za územím, které za jejího mládí už sice nebylo padesát let součástí zemí české koruny, jeho český charakter byl jistě pořád silný, a teď tam jsou Prušáci, místo Rakušáků…

Městečko leží v údolí, takže jsme k němu sjížděli z kopce.

Do Vambeřic jsme tehdy přijeli v letní podvečer, který byl takový nazlátlý. Městečko leží v údolí, takže jsme k němu sjížděli z kopce a já jsem dlouho pak měl před očima obraz toho žlutého a v tom slunci tedy spíš zlatého chrámu, který působil přízračně, neskutečně a snově. Snad i můj syn byl v tu chvíli zasažen tou bizarní scenérii, i když hlavně byl rád, že jsme dojeli. Měli jsem objednané bydlení v nějakém domku na kraji, tehdy už v Polsku dávno frčely airbnb, takový prostý pokoj s postelí to byl, za okny dvůr s pořádkem polského typu. Večer, už se pomalu stmívalo, jsme se šli projít a byl to úchvatné, protože v devět hodin se kostel rozsvítil jak cirkusový stan stovkami elektrických žárovek a připomínal obrovského světelného kraba.

Vystoupali jsme padesát sedm schodů před kostelem.

Když jsme tam teď přijeli se Zdeňkem, bylo asi pět hodin odpoledne, začínalo jaro. Před chrámem Navštívení Panny Marie (Nawiedzenia Najświętszej Marii Panny) se houfovala mužská polská dechová kapela.  Vystoupali jsme padesát sedm schodů před kostelem (číslo mělo svůj teologický důvod), po kterých v barokních dobách, a ještě dlouho potom poutníci lezli po kolenou, přičemž na každém schodu odříkali modlitbu. Byl to vlastně takový meditativní tělocvik. Vešli jsme do chrámu, Zdeněk se požehnal kněžským způsobem, já laickým a počali s prohlížet vnitřek.

Jsou však ve své naivitě dojemně upřímné, líbezné i hrozivé v znázorněných mukách.

První kostel na tomto místě stál ve dvanáctém století, byl dřevěný a měli při práci na něm asistovat andělé. Byl postaven, aby chránil sošku Panny Marie, která byla původně umístěna na obrovské lípě. Soška jakýmsi způsobem přispěla k tomu, že se slepého Janovi z Radkova, což je tvrz kousek, vrátil zrak a pak snad dělala i jiné zázraky. Mariánská úcta se tu rozvíjela po celý středověk, ale vrchol přišel až s barokem, kdy se po třicetileté válce poměry uklidnily a lid toužil po nějakém spirituálním povyražení. Tehdy majitel místního panství, rytíř Daniel Paschasius von Osterberg (1634 – 1711), což bychom mohli přeložit jako Daniel Pašijový z Velikonoc, pojal plán proměnit místo v jednu velkolepou pašijovou scenérii. Podobně jako Karel IV. Nové Město, pojal tenhle pražskými jezuity odchovaný mecenáš nápad, že z vesnice, jež leží v příhodném terénu, učiní místo pašijového dramatu, v jehož centru bude kostel připomínající Šalomounův chrám v Jeruzalémě a okolí chrámu bude pojato jako místo Ježíšova života vrcholícího na vrchu Kalvárii, jež se tu nachází přímo naproti chrámu. Do města se pak vstupovalo čtrnácti branami (zachoval se jich zlomek), jež byly pojmenovány též podle bran jeruzalémských. A aby byla iluze dokonalá, potok, protékající tou zvláštní vesnicí, dostal jméno Cedron…  Na okolních návrších, která nápaditý impresário pojmenoval biblicky Oreb, Sion a Tábor, nechal postavit desítky kaplí se sochami, které znázorňovaly děj z Nového i Starého zákona. Mnoho z nich se v lehce otlučené podobě zachovala, což lze přičíst zbožnosti nového obyvatelstva – u nás v Sudetech by dopadly pravděpodobně hůř.  Sochy světců, proroků a samotného Krista jsou převážně dřevěné nebo sádrové a mají rysy spíše lidové tvorby než mistrovského umění. Jsou však ve své naivitě dojemně upřímné, líbezné i hrozivé v znázorněných mukách.

Takhle bezprostřední, možná naivní mysl, je modernímu člověku už naprosto cizí.

Myslím, že místo zanechalo v mém zbožném příteli Jančaříkovi dojem. Bavili jsme se o to, jak to asi mohlo vypadat v dobách mladé babičky, která sem zcela jistě chodila na poutě, spolu s desetitisíci poutnicemi a poutníky z Čech, Moravy a Slezska. A bavili jsme se na prožívání těch ne zase tak dávných lidí, pro které byly ty výjevy znázorněné tu s pedagogickou pečlivostí něčím zcela živým, kteří biblické výjevy prožívali jako součást svého vnitřního světa a žasli nad tím, jak je tu vše opravdově vyvedeno dle skutečnosti. Té, kterou ještě oni cítili jako nezpochybnitelnou a jednou provždy existující. Tahle bezprostřední, možná naivní mysl, je modernímu člověku už naprosto cizí, ale v žádném případě nelze říct, že by v jeho prospěch, že by tím byl lepší chytřejší. Ó, naopak!

Tehdy před těmi patnácti lety jsem v podvečer do otevřeného chrámu a našel oltář, kterému se říká český. Je na něm svatý Jan Nepomucký, obklopený zemskými patrony, svatým Václavem a svatým Vítem. Uvědomil jsem si, že zcela jistě se před ním modlila taky babička, tehdy mladá žena Magdalena Novotná. Podíval jsme se po Kryštofovi, ale ten zůstal před kostelem. Byl jsem tam tedy v setmělém kostele sám. Klekl jsem si před něj a myslím, že na to nikdy nezapomenu.

Jsou však ve své naivitě dojemně upřímné, líbezné i hrozivé v znázorněných mukách.

www.jiripenas.cz/fotoblog/