Komentář Jiřího Peňáse

Císař jaksi žije, i když je sto let mrtvý

Komentář Jiřího Peňáse
Císař jaksi žije, i když je sto let mrtvý

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Moje babička měla sekretář a v něm pozoruhodné věci. Vedle urny svého manžela, tedy mého dědy (část popela měla na hřbitově, část doma, asi pro jistotu), tam byl nejzvláštnější takový koutek, který by se dal nazvat ikonostasem česko-moravských malých a velkých dějin.

Čestné místo v něm patřilo porcelánovému pohárku s již dosti ošmatlaným barevným portrétem muže v bílé uniformě. Vlastně to byl dvojportrét: mladík s pěknou tváří a modrýma očima a vedle olysalý stařec (možná měl čepici) s divnými vousy, tedy licousy. Pod tím český a německý nápis: Franz Joseph der Erste, František Josef První: FJI, a možná ještě něco.

Byl jsem tehdy už asi indoktrinován školní výchovou a věděl jsem, že to není ten správný muž a že by takový hrnek neměla babička vlastně ani mít, natož ho vystavovat. Ale samozřejmě jsem ji neudal a scény nedělal, jen jsem ho vždycky trochu pootočil… Hned vedle byla ostatně broušená váza s vyrytým Masarykem (rovněž problematickým), za nímž stál malý krucifix (to bylo snad ještě horší). Pozadí tomu všemu však tvořil ideově správný diplom „za vzornou práci v socialistické brigádě“. Byl to takový ikonostas dějinné kontinuity česko-moravského lidu. Všechno se tam nějak vešlo a mělo své místo. Na Gottwalda či Zápotockého si nepamatuju, spíš by se tam nehodili, ale ruku do ohně bych za to nedal.

Předpokládám, že ten hrnek byl památeční předmět z jubilejního roku 1908, kdy císař a s ním (skoro) všechen poddaný lid slavil šedesát let na trůnu. Celkem jich bylo, jak známo, 68. Český stejně jako (česko)německý průmysl vyprodukoval obrovské množství sklenic, talířků, popelníčků, váziček, mlýnků, sošek, prostě všeho možného, na čem se skvěl císařův portrét. Těžko si představit, že by se něco takového dělo, kdyby císař nebyl oblíbený: hospodářství bylo tržní a i ten dárek se musel prodat. A určitě se prodával dobře. Jen si představme upomínkové předměty s Husákem, s nímž byl v sobotu (19. 11.) císař pán srovnáván Petrem Zídkem v Orientaci Lidových novin.

Řada postřehů a analogií v Zídkově článku sedí, ale v tom základním se autor, myslím, mýlí. Totiž v tom, že nedoceňuje, jak rozdílně byla jejich autorita přijímána. Ta císařova byla jak jen možno „přirozená“, v řádu poměrů tehdy zažitých, takže lidmi veskrze příznivě vnímaná a prožívaná: to až po roce 1918 jako by zmizela ze světa a ukryla se do těch sekretářů a šuplíků, odkud ji občas nějaký vnuk vytáhl a divil se, kde se tam taková věc bere.

Autorita Husákova naproti tomu vyplývala z nouze a z historické bídy, byla vnucená a odvozená. Zatímco císařovo dlouhé panování bylo historickým pokračováním přirozeného, jistěže hierarchického a tradičního světa, který pomalu zanikal, Husákova vláda byla prodloužením aberace, úchylky, kterou dějiny nabraly po roce 1948.

Oba byli samozřejmě značně vzdáleni od běžných smrtelníků, žili v jakési divné izolaci, v pseudosvětě, ve formalizovaném rituálu, i když ten schönbrunnský byl zajisté mnohem přitažlivější – rozhodně esteticky. K obyvatelstvu proniklo jen něco, ale to prožívalo jejich osudy zcela odlišně. Na straně Husákově to byl vzájemný chlad a jakási zvláštní odtažitost, takže i zlidšťující prvky, jako bylo jeho drsné věznění v 50. letech, nemohly prolomit krunýř nedůvěry a citového nezájmu. Na druhé straně byl starý muž, jenž, jak se vyjádřil, „nebyl ničeho ušetřen“, což bylo lidmi přijímáno s účastí a pohnutím. Osud ho pronásledoval ranami, z nichž nejhorší byla sebevražda syna Rudolfa a vražda císařovny Alžběty, kterou právě před deseti lety probodl pilníkem italský anarchista.

I tyto rány, snášené s jakousi tuhou netečností, ale jistě bolestivé, přispěly k tomu, že císař byl zvláště mezi prostým lidem oblíbený a přijímaný s jakýmsi až důvěrným citem. Svědčí o tom i mimořádně silné zastoupení jmen František a Josef v populaci narozené v těch letech. Slyšel někdo o tom, že by se „Husákovy děti“ jmenovaly ve zvýšené míře Gustav? A přitom je to takové pěkné jméno.

23. listopadu 2016