Star Wars – anebo po našem Hvězdné války. Oba páry slov dávno fungují jako zaklínadlo, po jehož pronesení vlastně netřeba dodávat o mnoho víc. A je dobře tak, protože cokoli o Hvězdných válkách psát znamená přispět nedostatkem, který sice může být důmyslný, ale nesvede pojmout obsáhlost světa, jímž Star Wars disponují. 

Naštěstí tedy bez ohledu na kvalitu osobního vztahu k oběma těm titulním slovům většina obyvatelstva, obývajícího světové souřadnice dosahu sítě biografů, televizního vysílání a americké verze popkultury, nejspíš ihned po jejich uvedení získá aspoň nějakou představu, oč jde. Tedy o šestici filmů, která od premiéry prvního z nich v roce 1977 a následného překvapení, jak velkým hitem se v kinech stal, na sebe nabalila bezpočet knižních, komiksových, animovaných a herních dodatků a stvořila samostatné průmyslové odvětví, jemuž může konkurovat a předčí ho snad jen byznys Santa Clause. Tento týden k dosavadní nadílce příběhů z časů, odehrávajících se podle svého sloganu důmyslně a bezpečně „kdysi dávno v jedné předaleké galaxii“, přibude nové filmové vyprávění, celkově sedmé. Předvánoční vstup do kin je samozřejmě načasován tak, aby využil jednoho ze dvou diváckých vrcholů kinosezony (ten druhý je v létě). Ale díky nadšení a natěšení, které premiéru předcházejí, ho lze vnímat taky jako dárek fanouškům pod stromeček.

Je to doklad ukázkové komunikace tvůrců s diváky. Ostatně, jak by ne, vždyť Hvězdné války dotáhly a plně využily kinematografický model, v němž filmy tvoří jenom bázi následného prodeje; výdělek jaksepatří přinášejí právě až serepetičky kolem. Zároveň nadcházející premiéra nového dílu je vlastně největší paradox letošního roku. Svět žije natolik vystrašen syrskou válkou a množstvím uprchlíků, již před ní utekli a dál utíkají, že nestíhá vstřebávat válku na Ukrajině, v Libyi, neřkuli nové či obnovené africké konflikty. Velké státy zbrojí v závětří (Čína) či velkolepě a velkohubě na očích (Rusko) a odhodlávají se k prvním vzájemným potyčkám ve snaze zjistit, co všecko druhá strana snese (Turecko a Rusko). A v této historické situaci a atmosféře všeobecných obav se světové obecenstvo nejvíc těší na film v podstatě válečný, který svým podtitulem i dějem jako by komentoval, co se děje ve skutečnosti: Síla se probouzí. Ve snaze ovládnout a zničit ty druhé proti sobě zase vytáhnou zlí Sithové, ovládající „temnou stranu Síly“, a hodní rytíři Jedi. Ta zápletka není nic jiného než banální romantická rytírna, opřená o traumata osudem vláčené panovnické rodiny: otec nezvládl svou historickou úlohu, k níž byl předurčen, zklamal a stal se z něj renegát ve službách nepřítele. Až jeho děti, syn a dcera dvojčata, se mu musely postavit a vrátit běhu věcí řád a mír. I ten má ale svůj konec, neboť nový velký konflikt dvou světů předznamenává uvržení světa do chaosu. Zkrátka situace na nic stejně jako v televizi, když si jeden pustí večerní, ba i polední zprávy.

Další vesmírné paradoxy

U jednoho paradoxu a této svůdné dějinné paralely ale nezůstává, Hvězdné války jsou výsostně paradoxní dílo. Tak třeba depresivní poselství jejich nejnovějšího obsahu vyvažuje optimismus mírového poselství jejich vzniku: novinku režíruje J. J. Abrams čili tvůrce, který předtím kromě jiného dvakrát zdařile režíroval konkurenční Star Trek. Až do letoška nemyslitelné spojení tedy jako by vysílalo signál smíru. Stejně tak účinkování největší hvězdy seriálu, Indiana Jonese Harrisona Forda, jenž desítky let tvrdil, že Hvězdné války mu sice přinesly slávu, ale že je vlastně nemá rád, jelikož sci-fi mu nic neříká a připadá mu hloupé. Jméno režiséra také smiřuje fanoušky celé dosavadní šestice filmů s těmi, kteří tvrdí, že je nutné tvářit se, že „nová trilogie“, natočená na přelomu tisíciletí, neexistuje. Nelze ji totiž počítat ke „staré trilogii“, protože na rozdíl od jejího mistrovství jsou nové příběhy hrozné, hloupé a nanicovaté. Sedmý díl toto dělení dvěma nutně smaže nejen proto, že matematicky tak hezky kulaté dál nebude možné, ale taky proto, že Abramsovo angažmá slibuje návrat ke kořenům z konce 70. a počátku 80. let. Třeba proto, že Abrams ke spolupráci na scénáři přemluvil Lawrence Kasdana, který napsal dva dosud nejlepší díly: pátý Impérium vrací úder a šestý Návrat Jediho.

(Kromě toho má na kontě taky nejlepší díl Indiana Jonese, úvodní Dobyvatele ztracené archy, či jako režisér mistrovský western Silverado. Nejen Fordův, ale právě i Kasdanův návrat k Hvězdným válkám je dojemný a láskyplný. A mimochodem vytváří ony vděčné „příběhy příběhů“, které dotvářejí společný zážitek k dílu. Dodnes se s oblibou připomíná, že Harrison Ford se stal slavným náhodou, když se coby neúspěšný herec vykašlal na ustavičné obcházení castingů a raději se věnoval truhlařině. Jednou Georgi Lucasovi, autoru Hvězdných válek, s nímž se znal z práce na jednom z jeho předešlých snímků, Amerických graffiti, dělal doma podlahu, zatímco Lucas zkoušel adepty na role ve svém chystaném filmu. Chyběl mu nahrávač, tak poprosil Forda, aby nahazoval repliky. Adepti neuspěli, zato Ford dostal roli – a zrodila se hvězda. Takhle starozbrojnošsky umolousaně by ale šlo vzpomínat na kdeco: třeba Patrick Stewart, světově proslavený rolí kapitána Jeana-Luca Pickarda ve Star Treku, ale doma v Británii dávno známý jako obdivuhodný divadelní herec, vzpomínal na premiéru Hvězdných válek jako na mimořádný zážitek ve svém životě, umocněný účastí na velké shakespearovské konferenci: „Celé dny jsme nemluvili o ničem jiném než o Shakespearovi a Hvězdných válkách.“)

Abrams ale vzbuzuje naděje na dobrý výsledek taky svými domněle pokornými, přitom sebevědomými prohlášeními, že Star Wars už netočí jejich tvůrce, nýbrž fanoušek, který jejich poetice rozumí a dokonale ji respektuje. Je fakt, že třeba pochopil, v čem kromě scénářů byl neúspěch „nové trilogie“: byla postavena na počítačových tricích, zatímco ta „stará“ na tricích optických a na loutkách. Po úspěchu Jurského parku v první půli 90. let, pro který Lucasovo studio vymyslelo nové technologie a triky, se příklon k počítačům samozřejmě dal čekat. Lucas před uvedením „nové trilogie“ přišel s „vylepšenou starou trilogií“ – původní tři filmy, které se ještě ke všemu odehrávaly až po nových snímcích, doplnil novými scénami počítačových triků, a nechal tak vyniknout rozdíl v poetice obou trikových možností. I to fanoušky rozezlilo. Možná i proto si Abrams dává záležet, aby zdůraznil, kolik modelů a loutek pro svůj příspěvek k seriálu nechal postavit a v něm používá, aby se vyhnul závislosti na počítačích. Mimoděk tak znovu pokládá otázku, kterou založil už George Lucas: jestliže je normální, že v literatuře po smrti autora rozhoduje editor o tom, který text brát jako základní, bude totéž vlastní vydavatelům filmových kopií? Je důležitější původní verze tří starých filmů, na něž se Abrams snaží navázat, anebo „vylepšená“ verze, od níž – jak se zdá – se Abrams snaží tiše distancovat?

Osud některých generací

Abychom neustále nestáli na jediné straně, je tu ještě jedna důležitá otázka, vůči současným ne tak příjemná. Existence „nového Hollywoodu“, který reagoval na existenci evropských filmových „nových vln“ a který americkým tvůrcům přinesl větší autorskou svobodu, dala právě díky ní vzniknout dlouhé řadě snímků, jež se záhy staly tzv. klasikou. Některé z nich tu už stačily být připomenuty, ale jmenujme třeba ještě Návrat do budoucnosti, filmy Martina Scorseseho, Francise Forda Coppoly atd. Anebo snímky, které přímo reagovaly na Hvězdné války, jako byl první Vetřelec (přicházející pouhý rok po vizi rozjuchaného barevného vesmíru s představou temného vesmíru, v němž nelze přežít) či Superman (jehož struktura a záběry přímo variovaly úvodní díl Hvězdných válek nazvaný Nová naděje). Ta otázka zní: čím to je, že současní tvůrci nepřicházejí s tak silnými, přitom žánrovými snímky s potenciálem série? Na Abramsově úspěšné filmografii je znát, že zatím největších úspěchů dosáhl tehdy, když rozvíjel práci někoho jiného. Co dál?

Ještě douška o přijetí Hvězdných válek v Československu, asi nejvíc s nimi doposud žijí současní třicátníci a čtyřicátníci. Měli štěstí, že starou neboli „původní“ trilogii už mohli sledovat na VHS v rychlodabingu, případně na satelitu na německých televizích. Vysílání Pro7 nebo Sat1 sice málokdo rozuměl, přesto byl děním na obrazovce přitahován (což je jistě ideální doklad funkčnosti nějakého díla a zároveň sivosti televizního vysílání u nás na sklonku komunistické éry). Do kina pak tíž chodili na ony nešťastně upravené verze. Následně premiéra nesnesitelné „nové trilogie“ přišla v době, kdy všichni (zejména kluci) mohli do kina tahat holky, seznamovat je se svým hodnotovým žebříčkem, a navíc je frajersky balit na to, že vědí, jak to dopadne. Teď tíž půjdou do kina se svými dětmi – nebo je tam aspoň pošlou. To je další doklad suverénnosti Hvězdných válek: rodinná sága pokračuje uvnitř jejich příběhu i jemu na odiv v přítmí kinosálů.

Ani já nehodlám zastírat slabost pro Hvězdné války, proto mi dovolte závěrečné vyznání: nepůsobím v novinách nijak dlouho, ale měla-li tato má životní zákruta mít nějaký smysl, jistě kvůli jednomu prostému zvolání. Pokud neexistuje převtělování, významně se zmenšuje pravděpodobnost, že jsem zažil stavbu Eiffelovy věže, objevení Ameriky či vynález knihtisku. Zato můžu říct: zažil jsem dobu, kdy přicházely na svět Star Wars. Anebo po našem Hvězdné války.