New York je město, které každý zná z filmů, žije ve fantazii i těch lidí, kteří v něm nikdy nebyli. Těch New Yorků je vlastně mnoho a mnoho. New York chladně kalkulujících makléřů z Wall Street. Krvavý a romantizovaný New York z klasických mafiánských dramat.

New York špinavých ulic ze Scorseseho filmů, punkový New York z písniček Patti Smith a dalších kapel kolem klubu CBGB, hédonistický New York, chudý a krutý New York z dramat z Bronxu, snobský New York, New York natlakovaný jako kotel… Všechna ta města navíc v těsném kontaktu, různé světy směstnané do sebe, různé formy života kypící na stejném chodníku. Není divu, že nějaká ta orgasmická demolice New Yorku bývá vrcholným momentem katastrofických filmů. Hyne v nich město-svět.

Nenewyorská stálost

Je to taky město upovídaných lidí, mnoho bílých Newyorčanů má italské a židovské kořeny, mají řečnost jaksi v genech. Mezi nimi vyniká čerstvý osmdesátník Woody Allen (narozen 1. prosince 1935 jako Allan Stuart Konigsberg). Je jedním z těch nejnewyorštějších umělců, proto taky jeho filmařské výlety do evropských metropolí z posledních let mohly působit trochu nepatřičně nebo jako z nouze ctnost (budu točit tam, kde si toho budou víc vážit). Jako autor i jako postava vlastních výtvorů je s tím městem spjatý, vyjadřuje jednu jeho polohu. Rychlopalně mluvící neurotik, s dlouhým katalogem úzkostí, jež – po newyorsku – řeší se svými terapeuty. Dá práci pochytat v proudu jeho řeči všechny vtipy, veškerá ta legrace ale jeho strachy neumenšuje. Terčem je žertů taky často bývá ta nejvážnější věc – lidský úděl, jeho smysl, případně absence téhož. V tom živelném světě ale zároveň představuje jakousi „nenewyorskou“ stálost. Co rok film, stejné písmo v titulcích, k nimž hraje nějaká dávná jazzová skladba. Ten Allenův New York je totiž při všem nesentimentálním sarkasmu taky dost nostalgické místo, trochu jako vzpomínka na sebe v nějakých lepších časech. Zatímco jeho obyvatele Allen dokáže ukázat dost sžíravě, město samo často zobrazuje s hodně přímočarým sentimentem. Ukázat ve filmu známou newyorskou „skyline“ a pustit k tomu ze zvukové stopy Gershwinovu Rapsodii v modrém by hned tak někomu neprošlo, Woodymu Allenovi ale ano, zrovna v tomhle se mu totiž dá věřit.

Úprk za Bergmanem

Nad jeho filmy z posledních let kritika (zvlášť ta mladší generace) trochu ohrnuje nos. A je to v něčem pochopitelné – asi se už nedá čekat, že by natočil něco tak dobrého, jako je třeba Annie Hallová. Při sledování jeho nových snímků si jeden může často říct, že tohle už viděl, a navíc v lepším provedení. Na druhou stranu – přinejmenším jeden fór se v nich většinou najít dá, a hlavně ta vytrvalost, usilovnost může být sama o sobě nějakou hodnotou, jakkoli ne třeba meritorní. Je na tom něco hluboce uklidňujícího, že se některé věci nemění – se světem se děje ledacos, ale Woody Allen pořád točí. Navíc v té kvantitě je hodně toho nezpochybnitelně dobrého, kdyby se z Allenovy filmografie vyškrtaly snímky, které třeba zas až tak za moc nestojí, byla by pořád úctyhodně dlouhá.

Podobně jako někteří jiní lidé, kteří mají to štěstí, že jsou v něčem skutečně hodně dobří, může někdy působit dojmem, že mu to nestačí nebo že by ve skutečnosti radši vynikal v něčem jiném. Z jeho obdivu k mistrům klasické kinematografie, třeba k Bergmanovi, je znát nějaký pocit vlastní nedostatečnosti – tohle jsou ti skuteční borci, já dělám jenom legraci. A Allenovy pokusy vymanit se z vlastní škatulky jsou pochopitelné, často úctyhodné, nikoliv však podstatné. Nejlíp umí přeci jen tu legraci, která ale není pouhá legrace, v těch svých nejlepších věcech k ní přidává podtón smutku a nenápadného citu. V posledních letech jeho fórky zas vyznívají hodně skepticky, mírně řečeno. Ten nutkavý proud řeči jako kdyby byl lano, po němž se mluvčí vydává přes propast, vytloukal si všemi těmi slovy z hlavy strach, že spadne. Smát se tváří v tvář předpokládané nesmyslnosti a konečnosti života je starý recept, postupem doby ale může čím dál silněji doléhat pocit, že ten smích možná nebude stačit.

Smysl života a newyorské panorama

Woodyho Allena si publikum často ztotožňuje s postavami, které ve svých filmech hraje. Do jisté míry právem – jeho herecké výkony jistě nejsou příkladem převtělování, z plátna často říká věci, které si asi i myslí, se svými hrdiny má jistě hodně společných charakteristik. V něčem to ale nesedí, přinejmenším zdánlivě. Woody Allen by přece měl být vzorem pro všechny neduživé kluky s tlustými brýlemi, kteří jsou přesvědčeni, že skutečný život se jim bude vždycky nějak vyhýbat, jeho radosti budou vychutnávat jiní, ti populární, namakaní, kteří se třeba taky líbí holkám. Woody Allen jim ukázal, že svět může patřit i jim, že i oni mohou vzbudit zájem řady výrazných žen, přesněji řečeno se stát pověstnými sukničkáři (nutno ovšem dodat, že málokdo dokáže napsat tak empaticky pojatou a se sympatií vylíčenou ženskou figuru jako Woody Allen). Podle všech „ukazatelů“ by přeci měl být v pohodě – má víc než dostatek slávy a peněz, dělá, co ho baví, lidé jsou dokonce ochotni platit za to, aby ho slyšeli hrát v jazzovém orchestru na klarinet. Pokud ani tahle míra úspěchu a sebepotvrzení nestačila na to, aby ho zbavila vnitřní nejistoty, je asi s představou, že úspěch může člověku přinést nějaké skutečné naplnění, nějakým způsobem v nepořádku.

Svět těch populárnějších býval při všem sarkasmu a zobrazované lidské ztracenosti, pomatenosti a někdy až osudové hlouposti taky přívětivý a jistým způsobem smířený. O smyslu života toho sice moc nevíme, možná nic takového ani neexistuje, ale zase tu je jazz, smích a newyorské panorama. Umění, jež probudí vášeň i v brooklynském gangsterovi, který v jeho zájmu odpráskne šéfovu milenku a špatnou herečku, jejíž výkon by mohl znehodnotit dobré představení. Z jeho znavenějších opusů posledních let jako kdyby se tahle radostnost trochu vytrácela (anebo je obrácená k minulosti jako v Půlnoci v Paříži). Tady je každá dobrá rada drahá. Možná měl prostě zůstat s Diane Keatonovou, ta se k němu hodila nejlíp, alespoň jsem si to vždycky myslel. Ale on se mě nikdy nezeptal.