Ve srovnání s minulostí je strana zdaleka nejmocnější a možná už nikdy v budoucnosti tak mocná nebude. Obsadila místo premiéra, šéfa sněmovny i Senátu, jejím bývalým členem je prezident. Drží deset míst hejtmanů a ve většině krajských a okresních metropolí místa radních. Přesto se dostala do nejhlubší vnitřní krize v historii posledního čtvrtstoletí. Řeč je pochopitelně o sociální demokracii. Strana má problém, protože aktuální politikou popírá vlastní program.

„Základním posláním sociální demokracie je usilovat o zajištění podmínek pro svobodný, důstojný, a co možná nejspokojenější život všech lidí,“ říká zřetelně dlouhodobý program ČSSD. Vláda pod vedením sociálního demokrata Bohuslava Sobotky však patří v Evropě k protagonistům politiky, která tento základní princip popírá. Zajistit podmínky pro „svobodný, důstojný, a co možná nejspokojenější život“ v případě uprchlíků nechce, a dokonce se jim snaží zabránit v tom, aby vstoupili do země a mohli nějakou pomoc žádat.

Porušením programu se otevřel ostrý názorový konflikt uvnitř strany, který je o to ostřejší, že se vedení tváří, jako by neexistoval. Přesto se nedá očekávat, že se spor podaří zamést pod koberec, protože jeho výsledek rozhodne o budoucí cestě nejstarší české politické strany. ČSSD může splnit, co deklaruje, a po ukončení tovaryšských let se přiřadit k sociálním demokraciím západní Evropy. Anebo bude přes všechny deklarace pokračovat v současné politice sociálního a národního populismu a zařadí se k autoritářským stranám východní Evropy, jako jsou Ficův Smer na Slovensku, Orbánův Fidesz v Maďarsku nebo socialisté Victora Ponty v Rumunsku.

Jedinečné bytosti z Eritreje

Program sociálních demokratů je jasný, přehledný a stejný na celém světě. Řečeno s oficiálními dokumenty ČSSD, „každý člověk je jedinečnou bytostí“ a má právo „na svobodný rozvoj osobnosti“. Lidé jsou si rovni, a proto sociální demokraté usilují, aby šanci rozvíjet osobnost měl opravdu každý člověk, „bez ohledu na pohlaví, věk, rasu, národnost, náboženské a politické přesvědčení, zdraví, ekonomické a sociální postavení ve společnosti“. Aby toho bylo možné dosáhnout, je nutné pěstovat solidaritu mezi jednotlivými lidmi, společenskými skupinami a generacemi a také je nezbytné přerozdělovat prostřednictvím veřejných rozpočtů.

S dodržováním zásad, jež stranu dělají sociální demokracií, má ČSSD v případě uprchlíků očividně potíže. Premiér Sobotka drží od počátku uprchlické vlny názor, že proud běženců Evropu ohrožuje. „Pokud bude pokračovat i v příštích měsících, může to vést ke zhroucení evropských sociálních systémů,“ prohlásil už v červnu. Také proto středolevá vláda od počátku bránila tomu, aby se uprchlíci dostali na české území, a to i v případě, kdy jim chtěla několik tisíc migrantů přidělit Evropská unie. Sobotka a jeho ministři se takovému verdiktu 23. září na bruselském summitu bránili do posledního dechu. „Máme povinnost hájit zájmy České republiky a ne kapitulovat, přestat argumentovat a podlehnout iracionálnímu tlaku,“ komentoval okázale nespokojený Sobotka hlasování Evropské rady, která přes odpor Čechů, Slováků, Maďarů a Rumunů rozhodla o kvótách na rozdělení 120 tisíc uprchlíků zachycených v Itálii a Řecku.

V Sobotkově logice platí předpoklad, že v Česku mají nárok na „svobodný rozvoj osobnosti“ jenom Češi, že je tedy tento nárok fakticky omezen s ohledem „na rasu, národnost a náboženské přesvědčení“, takže nemůže platit pro každého z uprchlíků ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu nebo Eritreje jen z toho důvodu, že se rozhodne překročit českou hranici.

Tato logika podle přísloví „bližší košile než kabát“ odpovídá většinovému názoru společnosti. Neexistují úplně přehledné údaje o tom, jak se Češi staví k uprchlíkům, přesto je možné nastínit, jak situaci vidíme. Sociolog Jan Herzmann na základě průzkumů odhaduje, že 45 procent Čechů příchod uprchlíků odmítá jednoznačně. Názory dalších 55 procent se dělí do mnoha odstínů šedé, od podpory přijímání všech uprchlíků s výjimkou zločinců až po dočasnou humanitární pomoc minimálnímu množství běženců z ohnisek válečného konfliktu. Tuzemští sociální demokraté jsou realisté či pragmatici, kteří předpokládají, že by jim příznivá politika vůči uprchlíkům způsobila významný pokles volebních preferencí.

Jsme šťastní, že jsou tady

Tradiční sociální demokracie ve Švédsku, Německu a Rakousku tento obrat neprovedly, a dokonce se snaží svůj program modernizovat, aby současný uprchlický proud do svého světonázoru začlenily. V neděli 11. října proběhl v porýnské Mohuči „Perspektivní kongres“ německé sociální demokracie SPD, kde její předseda a vicekancléř Sigmar Gabriel delegátům vysvětlit, jak si představuje Evropu a Německo v příštích deseti letech. „Jsme přistěhovaleckou zemí. Teď musíme učinit další krok a vyrůst k přistěhovalecké společnosti,“ shrnul svou představu o změnách. Přistěhovalci napříště nebudou jen okrajovou skupinou, jež se bude zvětšovat či zmenšovat podle potřeb německé ekonomiky a podle rozšíření či omezení válečných konfliktů v blízkých regionech. „Měli bychom být šťastní, že talentovaní a schopní lidé hledají v Německu svou budoucnost a domov pro sebe i své děti. Tyto lidi potřebujeme,“ prohlásil Gabriel a zdůraznil, přesně podle sociálnědemokratického programu, že Evropa má za uprchlíky odpovědnost a že konkrétně Němci jim musejí dát šanci, aby se účastnili života v jejich zemi „bez ohledu na původ a věk“. Už pragmaticky, ale stále s ohledem na program své strany dodal, že se Německo musí postarat i o uprchlíky z bezpečných zemí. I když budou nakonec vráceni domů, musejí jejich děti dostat možnost chodit do kvalitních škol a rozvíjet své schopnosti.

K politice západních sociálních demokratů logicky patří i fakt, že odmítají stanovit strop, kolik uprchlíků je možné přijmout. Sobotkovy úvahy o přijetí jednoho tisíce běženců ročně jsou v příkrém rozporu s výroky Gabriela, podle nějž je možné pouze letos zvládnout 800 tisíc lidí a v příštích letech obdobné počty.

Německá SPD prosazuje prouprchlickou politiku bez velkého rizika, protože protagonistkou a terčem kritiky kvůli nekontrolované migraci zůstává pravicová kancléřka Angela Merkelová. Její CDU se před týdnem v průzkumech poprvé od předloňských voleb propadla pod 40 procent, přitom SPD v klidu drží čtvrtinovou podporu. Naopak na uprchlících krvácí rakouská SPÖ, která měla ještě počátkem roku srovnatelnou podporu jako protiuprchlická strana Svobodných (FPÖ), v září však sociální demokraté zaostávali o deset procent. Proto také rakouský premiér a šéf SPÖ Werner Faymann patří k protagonistům tažení za kvóty, podle nichž by se uprchlíci rozdělovali do jednotlivých členských států Evropské unie. Při argumentaci využívá klasický sociálnědemokratický arzenál. Nejde jen o solidaritu bohatých zemí s uprchlíky, ale také o solidaritu se zeměmi, které jsou uprchlickou vlnou nejvíce zatíženy. Není možné, aby naprostou většinu migrantů přijímalo Švédsko, Německo a Rakousko, pomoci musejí i ostatní.

Kdo s uprchlickou politikou podle pravidel sociální demokracie nesouhlasí, je z pohledu levicových vůdců automaticky politickým protivníkem. Gabriel se na mohučském kongresu výslovně vymezil proti konzervativnímu britskému premiérovi Davidu Cameronovi: „Jeho Evropa se zbavuje odpovědnosti za uprchlíky i za příčiny migrace a také vzájemné odpovědnosti a solidarity. Je to Evropa a la carte, z níž si každý vezme, co mu chutná, a jiné nechá ve štychu,“ prohlásil vicekancléř. Tuzemská vláda patří do Cameronovy Evropy a z pohledu SPD se dostala na opačnou stranu barikády. Jak ukázalo hlasování o kvótách, její postoj proti uprchlíkům je ještě víc vyhrocený než u britské konzervativní vlády.

Takřka osobním nepřítelem kancléře Faymanna se stal maďarský premiér Viktor Orbán, jejž v týdeníku Der Spiegel obvinil, že jeho zacházení s uprchlíky připomíná doby nacismu, tedy „nejtemnější dobu našeho kontinentu“. Vážnější však byla kritika Orbánových výroků, podle kterých se dodržování lidských práv uprchlíků má řídit jejich náboženstvím. Proto Rakušané těžko snášejí paradox, kdy česká, slovenská a rumunská sociální demokracie přizpůsobily svou uprchlickou politiku Maďarsku. Přirozeným důsledkem je fakt, že po sociálnědemokratické linii přerušili Němci a Rakušané s Čechy tradičně dobré vztahy.

Návrat frontových bojovníků

Bylo otázkou času, kdy protiuprchlická politika i spor se západními kolegy vyvolá konflikt také uvnitř ČSSD. Liberální křídlo vedené Sobotkou a ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem se dlouho snažilo konfrontaci oddalovat. Na jedné straně nechali rovněž liberálního ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera, ať vyzývá k přijetí až 15 tisíc uprchlíků, na druhé straně nechali národoveckého ministra vnitra a prvního stranického místopředsedu Milana Chovance s pomocí policie zabránit tomu, aby mohl či chtěl o přijetí požádat byť jediný uprchlík. Konflikt vypukl až ve chvíli, kdy se Sobotka postavil zřetelně na Chovancovu stranu a hlasoval proti uprchlickým kvótám. Sobotkovi se ho přesto daří před veřejností skrývat a také nespokojenci proti šéfovi své strany nahlas nevystupují. Výjimkou je stanovisko jediného sociálnědemokratického think-tanku, Poradního sboru Masarykovy demokratické akademie. Jeho členové včetně Václava Bělohradského, Václava Hořejšího, Libora Prudkého a Milana Znoje vyzvali sociálnědemokratické ministry, ať přijetí kvót podporují. „Jedná se o charakter ČSSD. Ta by se neměla vzdalovat rodině sociálních demokracií v Evropě,“ napsali experti. Politolog Znoj k tomu dodal, že se ČSSD odporem ke kvótám dostává do „divné společnosti Orbánova Maďarska a mečiarovského Ficova Slovenska“. Tuzemská levice tak fakticky hájí pozice protievropských pravicových stran. Místopředseda Masarykovy akademie Lukáš Jelínek tvrdí, že někteří experti jsou tak roztrpčeni, že chtějí ukončit se stranou spolupráci. Sociální demokracii opouštějí někteří mladší členové.

Spor liberálního a národního křídla v sociální demokracii znovu oživuje tradiční animozitu mezi dvěma názorovými proudy, které se nejčastěji dělí podle vztahu k Evropské unii. Liberální proevropští politici získali navrch koncem roku 2013 pod Sobotkovým vedením, kdy porazili soupeře z národního křídla v čele s jihomoravským hejtmanem Michalem Haškem při slavném lánském puči. Sobotka tehdy nechal „zrádce“ politicky přežít, a „zrádce zrádců“ Chovance si dokonce vybral za prvního místopředsedu. Jako premiér nehájí uvnitř strany žádné stanovisko a snaží se všechno řídit ze zákulisí. Toho dokázali využít jestřábové z protievropského křídla, zvláště Milan Chovanec, který zvyšuje svou popularitu jasným postojem proti uprchlíkům v médiích. Teď má dobrou šanci, aby se stal třetím nejoblíbenějším politikem. Vůdčí liberálové z vlády tomu nedokážou oponovat a pokroky protievropskému křídlu mlčky tolerují. Z pohledu svých protivníků jsou v čele strany vlastně zbyteční a stává se otázkou času, kdy Chovanec shromáždí dost sil, aby převzal vedení. Zatím dobře funguje jeho spolupráce s jihomoravským hejtmanem Haškem a Jihočechem Jiřím Zimolou, kteří se stejně jako ministr vnitra stylizují do rolí frontových bojovníků proti hrozící uprchlické záplavě.

Jak se zabetonovat

Na kasárenských budovách pohraniční stráže poblíž rakouské hranice bývaly před listopadem 1989 nápisy „Imperialisté neprojdou“. Podle stejného hesla dnes Chovanec obnovil pohraniční kontroly (říká tomu rozšíření namátkových kontrol), jen dnes nehájí zemi před imperialisty, nýbrž před uprchlíky.

Srovnání s minulými časy upozorňuje na jednu skutečnost: dráty na hranici a pohraničníci dříve nebránili v průchodu imperialistům, ale občanům Československa, kteří měly sklony opouštět socialistickou vlast. Také dnes Chovancovi noví pohraničníci nekontrolují běžence, ale občany, kteří chtějí přes přechod do Rakouska, případně cestují blízko česko-rakouského pomezí. Starosta Nových Hradů na Českobudějovicku si už v místních novinách stěžoval, že příslušníci denně zdržují občany, kteří dojíždějí za prací do Českých Velenic, policie však dělá jen svou práci. Úzká silnička z Nových Hradů do Velenic kopíruje česko-rakouské pomezí a pro uprchlíka nabízí ideální příležitost, jak po přechodu zelené hranice nastoupit do předem domluveného auta a vniknout do vnitrozemí.

Názorná připomínka předlistopadových časů otevírá otázku, kam vlastně směřuje politika spojovaná se jménem ministra vnitra, již podporuje většina straníků. Strana dosahující zenitu moci v polistopadovém režimu se přirozeně nechce vzdát vlivu, který má dnes k dispozici, naopak se hodlá ve svých pozicích zabetonovat. Návrat ke strnulému komunismu lze po pádu Sovětského svazu samozřejmě vyloučit, přesto se otevírají jiné divoké alternativy.

Není příliš pravděpodobná ani varianta, podle níž může jít jen o dočasné pomýlení, při kterém se sociální demokraté z obavy o svou popularitu najednou ocitli v pozici pravicových radikálních stran. Sociálnědemokratickou politiku proti uprchlíkům a Evropské unii nejde srovnávat s pravicovými radikály na západě Evropy, protože vzniká v úplně jiném kontextu. Svobodní v Rakousku, AfD v Německu nebo Národní fronta ve Francii potřebují s někým bojovat a odmítají solidaritu s uprchlíky. Zároveň se však snaží oslovit široké vrstvy malých a středních podnikatelů, které hájí před byrokracií nepřátelské státní byrokracie. ČSSD stejně jako autoritářské strany východní Evropy a Balkánu jde ještě dál. Solidaritu odpírá nejen uprchlíkům, ale také nepohodlným občanům vlastního státu, konkrétně podporuje hnutí ANO velkopodnikatele Andreje Babiše při zavádění přísnějších daňových zákonů namířených proti živnostníkům a malým podnikatelům. I taková politika je v rozporu s programem, protože často jde o nejchudší občany, kteří se jen díky založení živnosti udrželi na pracovním trhu.

Vzniká z východní Evropy dobře známá koalice levicové strany s jedním či více velkopodnikateli, jíž ve srovnání s Balkánem chybí jen silný vůdce jako hlavní představitel autoritářského či poloautoritářského režimu. Už do oblasti divokých teorií patří úvaha, že se silným socialistou může stát ministr Chovanec, vhodného kandidáta jako svého dědice může nabídnout proti uprchlíkům stejně zaměřený prezident Miloš Zeman.