Hysterie kolem Trumpa a Ruska ve Washingtonu dostoupila včera prozatímního vrcholu. Pokusme se ji trochu rozklíčovat dřív, než se z ní úplně zblázníme.

Nejdříve si musíme být schopni připustit, že je možné, aby bylo zároveň pravdivých několik tezí, jež nám na první pohled nejdou snadno dohromady.

Zaprvé, Donald Trump a lidé kolem něj nemají a nikdy neměli velké morální skrupule, pokud jde o lidská práva ve světě a podobné věci. Zejména mělo-li by to kolidovat s jejich podnikáním. Takže Trump v letech po pádu železné opony, jež byla zároveň lety pádu jeho kasin v New Jersey a jeho pádu z přízně Wall Streetu, bral zavděk penězi od různých neprůhledných investorů ze zemí typu Kazachstánu.

Finanční globalizace, proti níž loni vedl kampaň, tehdy zachránila jeho podnikání. Trump taky v minulé dekádě spolupracoval s ruským Američanem Felixem Saterem, jehož lze směle označit za osobu z kruhů ruského organizovaného zločinu. Jeho otec pracoval pro Solncevskou mafii, Felix sám byl odsouzen za to, že zranil člověka v barové rvačce, a za akciové podvody na Wall Streetu. Později pomáhal lifrovat desítky milionů do Trumpovy firmy Bayrock Group a rozdával vizitky s titulem „zvláštní poradce Donalda Trumpa“. Sám Trump byl párkrát v Moskvě shánět byznys a jeho synové tam jezdili ještě častěji.

Zadruhé, je zároveň pravda, že pokud jde o Američany, kteří zbohatli z podivných obchodů s Ruskem, není Trump ani ve třetí lize. Jeho obchody v Rusku se vyznačují hlavně tím, že byly neúspěšné. Hotely či budovy postavila v Moskvě řada amerických investorů; Trump ne. Něco podobného platí pro Trumpova exporadce Cartera Page, jenž vyrostl v některých médiích v exkluzivní spojku na špičky prokremelského ruského byznysu.

Ti, kteří ho v komunitě moskevských investičních bankéřů znali, ale spíš říkají, že byl takový lepší podržtaška. Lze to říct taky takhle: Trump rozhodně nemá k Rusku byznysově blíž, než měla garnitura Gerharda Schrödera v Německu.

Zatřetí, je zároveň pravda, že v průzkumech veřejného mínění lze v posledním roce sledovat snižování averze vůči Rusku mezi republikánskými voliči. Jestli Trump vycítil trend, který mu konvenoval, vezl se na něm, anebo jestli se naopak o tento zasloužil on sám, je těžké zjistit. Průměrného člověka nuance zahraniční politiky moc nezajímají. Dávalo by smysl, že by se republikánští voliči začali jinak dívat na Rusko poté, co začali od Baracka Obamy náhle a bez varování slýchat, že Rusko kupodivu není americký přítel. Na každý pád musíme tento trend vzít na vědomí, protože bohužel dává smysl.

Průměrný Trumpův volič vidí jako největšího soupeře ve světě Čínu. Rusko je naproti tomu daleko, Ameriku neohrožuje přímo a vzhledem ke své ekonomické slabosti těžko brzy bude. Když si máme vybrat nepřítele, nebude nám přece jen blíž Rusko, „bílá“ a křesťanská země, než „žluté nebezpečí“?

Začtvrté, je zároveň pravda, že Trump a jeho lidé hráli v kampani s Ruskem obojakou hru. Byli si vědomi, že pro část publika je toto „reakcionářství“ osvěžující, a zároveň si byli vědomi, že jim u jiné části publika a u médií může uškodit. Takže o svých kontaktech s Rusy nemluvili otevřeně. Teď to často vypadá, jako by měli co tajit.

Zapáté, je zároveň pravda, že o tom, jak to skutečně bylo, je těžké si udělat obrázek, protože se to stalo předmětem politického boje. Ten nese stopy práce Obamových úředníků, kteří byli ve funkcích až do Trumpovy lednové inaugurace. A americkým médiím je v tomto ohledu možné věřit asi tak stejně jako Bílému domu.

Ve středu přišel Washington Post s informací, že Jeff Sessions, raný Trumpův podporovatel a současný ministr spravedlnosti, měl loni kontakty s ruským velvyslancem Kisljakem, které – když na to byl při slyšeních v Senátu dotázán – nezmínil. Na Sessionse se sesypalo krupobití výzev k odstoupení.

Jenže když se pořádně podíváme na dvě otázky, které se toho týkaly, vidíme, že je lze chápat tak, zda mluvil s Rusy v kontextu volební kampaně, jako člen Trumpova týmu. A to, tvrdí Sessions, nemluvil a je těžké mu dokázat opak. Měl tehdy senátorům říci, že se s Kisljakem viděl? Asi měl. Ale na křivou výpověď to není.

Jenže pak už protivníkům nezbývalo než tvrdit, že samo o sobě to, že se sešel s ruským velvyslancem, je skandál. Což je mimořádně hloupá sázka na neznalost průměrných Američanů. Američtí senátoři, zejména ti z výborů jako pro ozbrojené síly, jehož byl Sessions členem, se scházejí se zahraničními diplomaty a představiteli co chvíli.

Neprozradím zde snad žádnou utajovanou skutečnost, když uvedu, že se Sessions loni setkal i s diplomaty z českého velvyslanectví ve Washingtonu. Je to jejich práce. Poukázali na to i ti demokraté, kterým profesionální čest bránila tuto hru hrát. „Když se se mnou v říjnu 2008 setkal Putinův zahraničněpolitický poradce Ušakov, myslíte, že se chtěl bavit o politologii na Stanfordu?“ tweetoval bývalý Obamův velvyslanec v Moskvě a předtím zahraničněpolitický poradce jeho kampaně Michael McFaul. „Není protizákonné a ani by nemělo být protizákonné, aby se Američané scházeli s Rusy.“

Ne že by to někteří nezkoušeli. Ale dopadlo to neslavně. „Jsem ve výboru pro ozbrojené síly deset let. Žádné schůzky nebo hovory s ruským velvyslancem. Nikdy. Velvyslanci mluví se senátory z výboru pro zahraniční vztahy,“ tweetovala demokratická senátorka Claire McCaskillová. Trvalo snad celých deset minut, než někdo objevil její tweet z roku 2013: „Odcházím na setkání s ruským velvyslancem.“ Virtuální dav vyrazil na lov a brzy objevil i její fotografii s Kisljakem, jakož i zprávy o její schůzce se skupinou velvyslanců v roce 2015, kteří se ji a další demokraty snažili přesvědčit, aby podpořila kontroverzní jadernou dohodu s Íránem.

Jak lze v tomto věřit vlivným americkým médiím, o tom svědčí tento detail: New York Times v článku o Sessionsových problémech věnovaly tomu, jak McCaskillová „zpochybnila“ Sessionsovo vysvětlení, samostatný odstavec. Ten ale později bez jediného slova vysvětlení celý zmizel.

Zašesté, je pravda, že média se neustále opírají o anonymní zdroje a Bílý dům to odmítá jako fake news. Jenže se zároveň chová, jako by to fake news všechno být nemusely. Národněbezpečnostní poradce Michael Flynn nakonec kvůli telefonátům s ruským velvyslancem odstoupil. A Sessions, který zároveň plní zhruba tu roli jako u nás nejvyšší státní zástupce, oznámil, že se pro možný dojem podjatosti vylučuje z projednávání jakéhokoli vyšetřování kontaktů Trumpovy kampaně s Rusy – přičemž zdůraznil, že v tuto chvíli žádné takové vyšetřování neprobíhá.

Zasedmé, je zároveň těžké najít na Trumpově skutečné politice (na rozdíl od kampaňové rétoriky) důkazy toho, že se chová jako ruský agent. Do řady funkcí (ministr obrany, národněbezpečnostní poradce) jmenoval lidi s tradičním pohledem na Rusko. A jeho dosavadní kroky Rusku žádnou útěchu nepřinášejí.

Jak upozornil známý zahraničněpolitický myslitel Walter Russell Mead, kdyby byl Trump Putinův člověk, mohli bychom čekat, že mimo jiné bude regulacemi omezovat nekonvenční těžbu ropy a plynu a zpomalovat stavbu produktovodů, aby pomohl držet ceny ropy výš. Že bude navrhovat nová odzbrojovací jednání. Že bude snižovat americké vojenské výdaje. Že se bude snažit tlumit napětí ve vztazích s ruským blízkovýchodním spojencem Íránem.

Ve všech těchto oblastech podnikl Trump přesně opačné kroky.