Doma nebyl tolik oblíben jako v cizině. Za oceánem udělal výtvarník Alfons Mucha, jedna ze superhvězd secese, pro vznik republiky a její jméno hodně. Věděl, jak zaujmout. Nejen štětcem. „Je americký způsob, jak obchodovat, farmařit, existuje americká móda v oblékání a také musí být americké umění,“ řekl v rozhovoru s listem New York Times o Vánocích 1905 Mucha. V těch dnech budil pozornost dar jednoho sta tisíc dolarů Metropolitnímu muzeu umění na nákup děl soudobých amerických umělců. Peníze věnoval velkoobchodník George Arnold Hearn, jeden z největších sběratelů té doby.

Nezávisle na Muchovi, jejž reportér listu pokládal za Francouze (umělec ho však upozornil, že do Paříže přišel z Prahy), dospěl Hearn k závěru, že americké umění musí vznikat na americké půdě. Mucha tehdy zahájil výuku v Newyorské škole užitého designu a důvod, proč odešel z Paříže, vysvětlil právě takto: „Měl jsem v Paříži ve svých třídách dvě tři stovky (amerických) mladých mužů a žen, ale měl jsem pocit, že jsem vůči nim nespravedlivý, když je nutím jezdit do Francie, poněvadž první formující práce na nich by se měla udělat doma ve Spojených státech.“

Americké časy

Nepřekvapuje, hodnotil Mucha, že Amerika nemá své vlastní umění, když posílá talentované umělce školit se v cizině, kde pak kopírují ducha francouzského, italského nebo německého: „Za své loňské návštěvy jsem nabyl přesvědčení, že dozrála doba k rozvoji amerického umění z amerického ducha.“

Muchovou metodou postupoval ve vědě antropolog Hrdlička – a též uspěl, a to včetně konstatování, že z evropských migrantů se ve druhé generaci stávají Američané s odlišnými tělesnými znaky. Mucha dával americkému přerodu v umění méně času: dvacet roků. Augustu Rodinovi, svému staršímu příteli, jemuž říkal „mistře“, později Mucha do Paříže ovšem napsal, jak je rád, že nakonec z Ameriky odjel…

Alfons Mucha patřil mezi newyorskou uměleckou honoraci. V listopadu 1905 se účastnil banketu, který dával velkoocelář a filantrop Andrew Carnegie na počest sedmdesátin Marka Twaina. Muchovi bylo pětačtyřicet a patřil k hvězdám art nouveau, „nového umění“. Kromě New Yorku učil později na umělecké škole v Chicagu a byl vyhledáván i pro jiné účely.

Roku 1907 dostal smlouvu jako hlavní výtvarník výzdoby Nového německého divadla v New Yorku; asistentem mu byl malíř John Devich von Heyder (budova byla 1929 stržena a zachovány zůstaly jen předběžné náčrty). Seznámil se s rodinou Rooseveltových, poznal Woodrowa Wilsona, pozdějšího prezidenta, tehdy profesora na Princetonu. Muchovy informace o slovanském světě na nich musely zanechat dojem.

Crane zakladatel

V Chicagu se Mucha sdružil s Charlesem R. Cranem, dědicem úspěšného výrobce instalatérských součástek, znalcem Orientu a hlavně arabského světa. Jako arabofil nedoporučoval prezidentu Wilsonovi založení nezávislého židovského státu v Palestině a později se připojil k obdivovatelům Adolfa Hitlera. Crane se významně zasloužil o vznik Československa a Saúdské Arábie. Důvěřoval mu Abd al-Azíz, zakladatel království, a povolil mu pátrat v jeho pusté říši po vodě. Tu Craneovi inženýři nenašli, zato jejich vrty narazily – hádejte na co?

Crane též obdivoval svět Slovanů, Rusů zvláště. Podporoval finančně Masaryka, umožnil jeho dceři Alici studovat v Americe (1904-1905) a Muchovi dal peníze na uskutečnění jeho plánu namalovat kolekci dvaceti velkých panelů s významnými momenty ze slovanských dějin, Slovanskou epopej. Měsíčně malíř dostával patnáct tisíc dolarů – s podmínkou, že dodá obrazy Praze včas. Začal na nich pracovat ve Zbirohu roku 1911 a za deset roků měl jedenáct obrazů hotových; projekt dokončil roku 1928. Mucha si od epopeje v Praze sliboval, že se stane lákadlem pro slovanské turisty.

Roku 1921 vystavoval s velkým úspěchem v Brooklynském muzeu prvních pět panelů, předtím v Chicagském institutu umění. V Americe výstavu vidělo na osm set tisíc lidí. Mucha s Cranem se dohodli, že hotové dílo věnují jako společný dar Praze; v té době byl Crane velvyslancem v Číně a jeho syn Richard prvním velvyslancem Spojených států v Československu.

Portrét Craneovy dcery Josephiny jako imaginární bohyně Slávie použil později Mucha coby podklad pro obraz na stokoruně. Druhá Craneova dcera, Frances, matka tří dětí v rozvodu, se zamilovala do Jana Masaryka. Roku 1925 se též vzali a o šest let později rozvedli.

Polibky Fortuny

Umělcem, o němž se hodně mluví, se stal Mucha roku 1895, ve svých pětatřiceti letech. Do té doby ho um živil, jak to šlo. Pocházel z Ivančic ze skromných poměrů. Vynikal ve zpěvu, zpíval v kostelních sborech, a třebaže kreslil od dětství, zprvu netušil, že propadne výtvarnému umění. To prý až ho zaujal malíř Jan Umlauf, autor mnoha oltářních obrazů na východě a ve středu Čech.

Marně se však ucházel o přijetí na pražskou akademii umění. Otec mu sehnal práci u soudu, kde maloval postavy z přelíčení. V devatenácti se na něho usmálo štěstí – byl přijat jako malíř divadelních kulis ve Vídni v Ringtheatru. Hrálo teprve šestou sezonu a Mucha tu nepracoval dlouho: vyhořelo totiž čtyři měsíce po pražském Národním, v prosinci 1881, a zemřelo při tom na čtyři sta lidí.

Dokud měl za co, cestoval po Rakousích a Moravě. V Mikulově si jeho portrétů, jimiž „platil“ za stravu a ubytování, všiml hrabě Eduard von Khuen-Belasi. Dal mu práci na nástěnných malbách na právě dostaveném zámku Emmahof („Emin dvůr”) v Hrušovanech nad Jevišovkou a v rodovém jihotyrolském sídlu Gandegg. Pravděpodobně seznámil Muchu, který měl sklony k mystičnu a účastnil se spiritualistických seancí, se zednářstvím.

Spokojen s dílem, zaplatil hrabě Muchovi dva roky uměleckých studií v Mnichově. Šlechtic přidal ještě tři roky studijního pobytu v Paříži a rajzovali spolu po severoitalských kulturních pozoruhodnostech. Belasiho velkorysost nebyla v podobných případech až tak běžným jevem, neboť mladý Mucha mu nebyl ničím zavázán.

Pařížský olymp

Namaloval tehdy též obraz věrozvěstů pro katolický kostelík v obci Pisek v Severní Dakotě, úkol, který dostal od rodiny; dodnes je její chloubou. Roku 1887 dorazil do Paříže. Na Académie Colarossi hraběcí stipendium došlo. Přesněji: když mu hrabě přestal posílat peníze, aby se Mucha postavil na vlastní nohy, živil se knižními a časopiseckými ilustracemi u francouzských a českých nakladatelů. Patřil k vyhledávaným ilustrátorům, dával lekce z malování. Roku 1892 poprvé v Paříži vystavoval, o pět let později měl první samostatnou výstavu a příjem stačil na obživu.

Patřil do bohémského společenství s Toulousem-Lautrekem a Paulem Gauguinem, který s ním načas sdílel ateliér a též, jak dokumentuje známý snímek, harmonium. Poznal švédského literáta, okultistu a mystika Augusta Strindberga, který v Muchovi zanechal hluboké dojmy.

O Vánocích 1894 se na Muchu usmála Fortuna potřetí. Byl právě v tiskárně firmy Lemercier, když volala hvězda pařížské scény Sarah Bernhardtová, že potřebuje nový plakát pro svou roli v melodramatu Gismonda, vdovy takto po vévodovi athénském, z pera Victoriena Sardoua. Poněvadž všichni grafici firmy byli na dovolené, Mucha šanci využil stoprocentně. Proslulý plakát „božské Sáry“ byl za čtrnáct dnů na světě. Fandové je po Paříži kradli, vyřezávali z rámů. Nadšená herečka uzavřela s Muchou pětiletou smlouvu nejen na plakáty, též na scénu a šaty; Mucha navrhoval šperky, stolní nádobí, kalendáře, kdeco. Zároveň získal smlouvu s tiskárnou Champenois na malování dekorativních a reklamních plakátů od mýdel po kasina. První takovou sérií plakátů bylo Čtvero ročních období (1896).

Symbol secese

Bernhardtová udělala z Muchy stylovou předlohu nového umění, jemuž Francouzi říkali art nouveau, říšští Němci Jugendstil a v rakouských zemích secese. Muchova sláva trvala do začátku světové války. Zdobil předměty denní potřeby, stolovací servisy, pohlednice a pro výrobu takových předmětů vydal roku 1902 příručku Documents décoratifs. K tomu začal od 1898 na Académie Colarossi dávat hodiny malování. Roku 1901 byl poctěn rytířstvím Čestné legie (a 1934 jmenován jejím důstojníkem), stal se členem České akademie věd a umění.

Když mu rakouská vláda zadala výzdobu pavilonu Bosny a Hercegoviny pro expo 1900, vypravil se Mucha za poznáním námětu zakázky na Balkán. Hodně na cestách fotografoval a tehdy ho napadla Slovanská epopej. Pavilon byl úspěšný a císař František Josef Muchu vyznamenal. V té době se sblížil s o dvacet let starším Augustem Rodinem, který měl na „expu“ samostatný pavilon. Dva roky nato vousáč vystavoval v Praze a Mucha ho provázel s mistrovým žákem Josefem Mařatkou. V sochařově životě nalezneme ještě jednoho Pražana: roku 1905 byl několik měsíců jeho tajemníkem literát Rainer Maria Rilke.

Třebaže Mucha dobře vydělával, měl též značné výdaje a své přátele neodmítal nikdy. Pravděpodobně inspirován úspěchy Bernhardtové za oceánem, vydal se též do Ameriky. Nijak závratně nezbohatl, zato našel v Richardu Craneovi trpělivého sponzora.

Slovanské rozpaky

Roku 1910 se usadil v Čechách. Zdobil Obecní dům v Praze, ale jeho hlavní starostí bylo dokončení dvaceti panelů epopeje, jejíž obrazy temperou měly rozměry šest krát osm metrů. Maloval i přes světovou válku, nicméně s těžkostmi: nebyla k mání velkorozměrná plátna, která před válkou kupoval v Belgii.

Žil a maloval na zámku ve Zbirohu a sérii dokončil roku 1928, kdy ji u příležitosti desátého výročí nezávislosti republiky od Cranea s Muchou oficiálně převzal primátor Karel Baxa.

V nezávislé ČSR předložil návrhy prvních poštovních známek („Hradčany“), nových bankovek a policejních uniforem, pracoval pro různé spolky. K všeobecné spokojenosti. S epopejí to bylo jinak. Třebaže ve Spojených státech milovníky umění nadchla, doma byla přijata i v panslavistických kruzích dosti rozpačitě. Vystavována byla na několika místech republiky pouze v letech 1929–1933.

Odrazilo se to v osudu kolekce. Dlouho nebyla zpřístupněna a komunisté ji na začátku 60. let umístili do periferie, na zámek v Moravském Krumlově. Teprve roku 2012 se komplet vrátil do Prahy, byl k vidění ve Veletržním paláci a nyní putuje po světě. A zase tam její mysticismus boduje.

Mucha v zimě 1938/1939 onemocněl zápalem plic. Brzy po nacistické okupaci Česko-Slovenska, jak se pomnichovský stát nazýval, si pro umělce přišlo gestapo, možná aby se dozvědělo něco o jeho zednářství. Po výsleších se mu přitížilo a v červenci 1939 zemřel.

Příště: Josef Scheiner