Jill McBainová, hrdinka opusu Tenkrát na Západě

Velká žena stvořená „misogyny“

Jill McBainová, hrdinka opusu Tenkrát na Západě
Velká žena stvořená „misogyny“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ta skladba Ennia Morriconeho je obehraná pomalu do mrtva. Cituplný ženský vokál roste, roste a roste ve vyklenuté melodii, k níž přibývají nánosy dalších a dalších emocí, až je ručička na měřáku patosu zlomená nebo spíš rozdrcená. Hudba, o které se nedá říct, že je „přes čáru“, protože to by bylo asi jako říct, že chilli paprička Trinidad Moruga Scorpion „trochu pálí“. A taky je to krásná skladba, protože při všem tom hřmění vzbouřených citů je v ní i nějaký tichý proud, stopa stesku a zmaru, zní jako bolavá vzpomínka na něco velikého. Tedy v té původní verzi z filmu Tenkrát na Západě. Pozdější předělávky, včetně té populární české, se často jen snažily originál předčit v tlačení na pilu. Je to skladba hojně využívaná při slavnostních příležitostech, třeba na svatbě toho našeho oligarchy o prázdninách na Čapím hnízdě. Dá se v tom najít značná ironie – kvůli kontextu, v němž byla ta hudba poprvé užita. V něčem velkolepém a naznačujícím velké emoce, které film ale zároveň někdy jemně, někdy dost drsným způsobem podráží.

Na nádraží v městečku na Divokém západě přijíždí vlak, zmatek a shon, hloučky lidí se proplétají mezi kravami, jedna postava v tom chaosu zůstává stát, Jill McBainová (Claudia Cardinalová), přicestovala na neznámé místo, někdo ji tam měl čekat, ale nepřišel. Je tam tak sama, Jill v apartním kloboučku, vypadá jako typická westernová ctná krasavice (plus jaksi jižní sex-appeal). Pochopí, že si pro ni nikdo nepřijde, projde kolem pokladny ven, kamera zůstane na peroně, zvedne se a ukáže tu scenerii, širokoúhlou, jak může scenerie být. Pár baráků a za nimi rozlehlá pustina, z níž vyrůstá pohoří, to už melodie hřmí ze zvukové stopy, krásné neznámo, v němž se člověk může ztratit nebo umřít. A Jill tam vyrazí v pronajaté kárce s kolozubým vozkou, rozhlíží se okouzleně a v hloubi duše bázlivě. Taky je to ta nejdelší filmová cesta kárkou všech dob – po úvodních záběrech ze španělské Almeríe, kde se natáčela většina filmu, kárka s Jill projíždí známým Údolím monumentů v Arizoně.

Jill McBainová, hrdinka opusu Tenkrát na Západě - Magic Box

Jill ale není typická westernová hrdinka, ta kráska v nesnázích. Je to prostitutka z New Orleans, toho nejvykřičenějšího města Ameriky, která se po korespondenční známosti s místním farmářem rozhodla – zjevně z velmi racionálních důvodů – se za ovdovělého farmáře provdat. Prospektivní ženich byl ale zavražděn a jeho děti taky. Jill je vržena do komplikovaného příběhu pomsty a chtivosti, krouží kolem ní tajemný a mlčenlivý mstitel s harmonikou (Charles Bronson), charismatický bandita Cheyenne (Jason Robards) a posedlý vrahoun Frank (Henry Fonda). Mezi těmi nadlidskými chlapíky se dá přežít, jenom když člověk netrpí přehnanými sentimenty. Osamocená žena toho nezmůže moc. Jill se z donucení vyspí s násilníkem, bere to věcně nebo s věcností překrytým vztekem, jindy je terčem fyzického násilí, ze všeho se ale oklepe. Nakonec je to ona, kdo z filmu vychází jako vítěz, a vlastně je jeho hlavní postavou.

Když k ní v závěru filmu promlouvá smrtelně raněný Cheyenne, je to potenciálně velmi bohatá žena, staví svoje nádraží na pozemcích, pod nimiž jsou zásoby vody, v tom kraji až strategicky důležité. Venku už se dře zástup najatých dělníků, Cheyenne Jill poradí, ať je na ně vlídná, a jestli ji nějaký někdy plácne po zadku, ať to strpí; pak se odebere někam stranou, aby tam tiše umřel. A jasně že Jill tu občasnou upocenou pozornost strpí, nese se mezi dělníky jak královna, vědoma si svojí ceny i jejich pohledů. Silná žena, která přijímá občasnou špinavost světa a dokáže ji ze sebe smýt, pro někoho možná oběť, která nemůže dosáhnout toho, nač má právo, aniž by v mužském světě byla ponižovaná.

Ženy v klasickém westernu většinou nehrají významnou roli, Jill se z té konvence velmi výrazně vymyká. Režisér Sergio Leone byl ale často obviňovaný z misogynství. Je pravda, že násilí k ženám je občas zobrazováno se značným gustem, ve většině z nich se pohybují jinak jen na okraji. Story k Tenkrát na Západě vymýšlel spolu s dalším slavným režisérem, Bernardem Bertoluccim, na nějž zas nedávno prasklo, jak skutečně vypočítavě hnusně se během natáčení Posledního tanga v Paříži choval k hlavní představitelce, tehdy dvacetileté Marii Schneiderové. Třetím do party byl Dario Argento, z nějž se později stal režisér velmi inovativních, místy až nemocně působících hororů, které se ve scénách vražd mění v jakousi rozmáchlou a surreálnou sadistickou operu. Jeho vztah k ženám vystihuje citát: „Když má žena krásnou tvář a figuru, dívám se raději na to, jak je vražděna, než kdyby byla ošklivá nebo kdyby to byl chlap.“ Z hlediska soudobých představ o korektním chování k ženám a feministické ideologie tahle trojice rozhodně nebyla žádný dream team. A navíc, žádná žena by se nikdy neměla nechat plácat po zadku! To především.

Jill McBainová, hrdinka opusu Tenkrát na Západě - Magic Box

A přesto – nebo možná právě proto. Tihle tři chlapíci s problematickým vztahem k ženám vytvořili ženskou postavu, která je nezapomenutelná. Asi i díky tomu, že v tom, jak je vylíčena, je velký rozpor – mezi krásou Claudie Cardinalové a trochu všední a ušpiněnou historií hrdinky, již hraje, mezi bezprávím, jemuž je Jill vystavována, a dráždivou lačností, se kterou ta ponížení zobrazuje kamera. Ale velké umění často vyrůstá z nějakého takového rozporu. Sergiovi Leonemu byly kdysi vytýkány scény znásilnění z Tenkrát v Americe, ta druhá je skutečně šokující – hlavní hrdina Noodles v ní po dlouhém rande znásilní dívku, již celý život miloval. Hrozná scéna, ale vůbec ne samoúčelná, nějak vystihující podstatu člověka, který něco miluje, a zároveň je puzený to ničit. Jill, kterou tihle tři možná misogyni vytvořili, je veliká a pravdivá.

Vržená mezi ty nadlidské chlapíky hnané nějakými archetypálními potřebami, chlapíky, kteří – slovy umírajícího Cheyennea – „mají v sobě něco… Má to co dělat se smrtí.“ Jill má spíš něco společného se životem, nějakou normální existencí, která do mytické krajiny přivede něco tak přízemního jako vlak, jímž tam budou přijíždět další normální lidé. Někdo to musí postavit, někdo to musí ošéfovat. Třeba Jill, ta žena, která dobře ví, jakou má život cenu a jak snadno a zbytečně může skončit. Dokáže rozlišit, co je důležité a co pitomost. Takže to všechno asi dá. Možná ji při tom občas někdo plácne přes zadek, jistě je to otravné. Ale jinak, pro ni? No, bóóóže.

2. září 2017