Mainstreamová levice současného západního světa lapá po dechu. Ačkoli je velkou finanční krizi posledních let snadné převyprávět jako selhání kapitalismu, voliči se k levici neobrátili. Jednou z myšlenek, která má přinést levici vzpruhu, je univerzální zaručený příjem, známý pod anglickou zkratkou UBI (universal basic income). V době, která nepřeje velkým, transformačním projektům, je to jeden z mála velkých projektů, který se skutečně hýbe.

Má starou a politicky ekumenickou historii. Můžeme ji měřit už od Thomase Mora ze 16. století anebo, máme-li zůstat blíž současnosti, od roku 1970, kdy americký prezident Nixon určitou formu UBI předložil Kongresu a ten ji málem schválil. Dnes se z pracoven akademiků a deklarací aktivistů přenesl na reálnou politickou půdu švýcarského referenda a finského experimentu, který má začít příští rok.

Ne každá snaha redistribuovat víc peněz od bohatých k chudým se kvalifikuje jako UBI. O něm můžeme mluvit jen tehdy, když jde o částku nárokovou, ničím nepodmíněnou, která má stávající systém sociálních dávek nahradit. Je ti, řekněme, jednadvacet a máš občanství? Odteď budeš pravidelně dostávat určitou měsíční částku a jedinou povinnost, kterou musíš splnit, je mít bankovní účet. Žádné chození na Úřad práce, žádné shánění razítek potvrzujících, že tě zaměstnavatel odmítl, žádné veřejně prospěšné práce, žádné prokazování majetku.

Různí zastánci UBI se k té myšlence propracovávají z různých stran. Levicově naladěný člověk vidí bohatství, jež kapitalismus produkuje, všechny paláce a jachty a říká: Nebylo by krásné a správné, aby společnost, která na to má, zaručila každému finanční minimum nezbytné k životu? Pravicově naladěný člověk vidí monstrum dávkového systému s jeho aparátem sociálních pracovníků a perverzními pastmi chudoby a říká: Nebylo by to krásné, kdybychom celý ten neefektivní systém nahradili neutrálním mechanismem?

Zlatá éra autistů

Většina lidí dlouhá léta odpovídala stejně jako Švýcaři minulý týden v referendu – ne. V posledních letech ale přibyl nový spojenec: roboti. Kreativní destrukce kapitalistické ekonomiky odjakživa ničila celé profese. Ale když automobil připravil o práci vozky a kočí, bylo si snadné představit, že vznikne potřeba řidičů a mechaniků. Masová výroba vytvářela pracovní místa, pro něž většinou nebylo tak obtížné se kvalifikovat. Dnes je to možná jiné. Nové technologie rozevírají na pracovním trhu nůžky mezi lidmi s vysokou inteligencí a špičkovým vzděláním a těmi ostatními. A už nemluvíme jen o manuálně pracujících, ale i o řadě míst v sektoru služeb. Internetové inovace zasadily těžké údery knihkupcům a dalším kamenným obchodům, cestovním kancelářím, hotelům, taxislužbám. Boj za jeden z tradičních odborářských a levicových cílů, vyšší minimální mzdu, je pro méně kvalifikované pracující naprosto vražedný. Technologie pro plně automatizovanou restauraci McDonald’s už existuje. Čím blíž bude minimální mzda patnácti dolarům za hodinu, jak to chce americký prezidentský kandidát Bernie Sanders, tím víc se McDonald’s vyplatí. Takřka nemine dne, aby člověk nenarazil na nějakou mírně utopickou zprávu o tom, kde všude se experimentuje s roboty či 3D tiskem.

Zlověstné znaky toho trendu už se objevují v některých statistikách – v USA je to klesající míra participace na pracovním trhu. Nezaměstnanost se vrátila na úroveň před finanční krizí. Ale nezaměstnaní jsou pro statistiky ti, kteří si práci shánějí. Počet těch, kdo na její shánění rezignovali, roste. Z čeho žijí v Americe s jejím skoupým sociálním systémem? Částečně jistě z práce načerno, ale mimo jiné také léta narůstá počet lidí pobírajících invalidní důchod. To v době, kdy stále méně míst vyžaduje tvrdou fyzickou dřinu, řekněme, cosi naznačuje. To všechno pomáhá vytvářet dojem, kterým vždy strašili marxisté – že pro spoustu lidí tentokrát už ale doopravdy nebude práce.

Ekonom Tyler Cowen v roce 2013 v knize Doba průměrnosti je pryč načrtl docela ponurý obrázek ekonomiky této nové éry. Vítězi budou ti, kteří rozumí počítačům a robotům nebo se s nimi dobře doplňují. Bude to zlatá éra autistů. Přežijí lidé bez zvláštního talentu, kteří jsou ale pečliví, svědomití a komunikativní – boháče vždy bude muset někdo obsluhovat. Poraženými budou ti, kteří budou počítačům a robotům konkurovat – a těch bude mnohem víc. A budou to v mnohem větší míře muži – další trend, který lze číst už z dnešních statistik. Budoucnost konkurentů robotů není růžová. Například budou patrně vytlačeni ze všech příjemnějších míst k bydlení. Možná bude potřeba pro ně stavět jednoduchá obydlí „podobná lepším z těch, jaká vidíte ve favelách Rio de Janeira“, soudí Cowen. „Kvalita vodovodní a elektrické infrastruktury bude na americké poměry nízká, ovšem mohli bychom jim to vylepšit zavedením obecního Wi-Fi...“ To Wi-Fi souvisí s tím, proč podle Cowena tento vývoj nepovede k politické explozi – na rozdíl od dřívějších chudých budou ti dnešní mít přístup ke spoustě levné zábavy. Pornografie ještě nikdy nebyla tak dostupná.

Představte si ideální den

Je však ten vývoj tak nevyhnutelný a je už tady? Například nejnovější, celkově ponurá americká zpráva o zaměstnanosti ukazuje nedostatek zaměstnanců ve výrobním sektoru. Celkový počet zaměstnanců sice klesá, ale počet volných míst stoupá rychleji než počet přijatých zaměstnanců, počet propuštěných klesá a mzdy v sektoru rostou rychleji než průměr ekonomiky. Nejsou lidi.

Při četbě amerických komentátorů člověk často narazí na to, jak absolutizují americkou zkušenost a nezamýšlejí se nad zeměmi jako Německo. To odmítlo vzít na vědomí, že nová ekonomika teď bude servisní ekonomika, pořád tvrdošíjně vyrábí nějaké průmyslové výrobky a je docela bohaté a má docela nízkou nezaměstnanost. Přitom i ten pohled na citovanou americkou zprávu o zaměstnanosti naznačuje, že přinejmenším část problému je příliš málo svářečů a příliš mnoho absolventů genderových či mediálních studií, kteří si svou budoucnost představovali jinak. Roboti rozhodně nestraší Švýcary, kteří zavedení UBI v referendu odmítli 77 procenty hlasů. A není divu. Nezaměstnanost je tam 3,5 procenta.

Vezmeme-li do ruky nějaký traktát propagující UBI, třeba Utopii pro realisty od Holanďana Rutgera Bregmana, jež vyšla letos v angličtině, to na první pohled nejzajímavější v něm jsou shromážděné příklady toho, že „peníze zdarma“ mohou fungovat. Že systém, na němž stojí dnešní sociální systémy – že bez práce či prokázané snahy o ni nejsou koláče –, je založen na mylných předpokladech. Jenže ty příklady mají vždy nějaká „jenže“. Třeba se týkají bezdomovců. Experimenty v Utahu a Nizozemsku ukázaly, že opatřit bezdomovcům bydlení a základní příjem funguje a vyjde levněji než dnešní kombinace sociální péče a pronásledování policií. Nejpopulárnější je experiment v kanadském městě Dauphin. V letech 1974­–79 tam všech 13 000 obyvatel dostávalo nepodmíněný finanční příspěvek a ukázalo se, že chuť pracovat to ovlivnilo jen minimálně. Výrazně méně pracovaly jen mladé matky a děti – ty chodily víc do školy. Tyto a další podobné experimenty – jeden z nich v USA proslul tím, že měl vést k vyšší rozvodovosti, což se později ukázalo jako omyl – trpí ovšem nedostatky všech sociálních experimentů. Účastníci jsou vystaveni intenzivní péči nadšených výzkumníků, jimž třeba chtějí udělat radost. Hlavně ale jsou dočasné. Účastníci byli zvyklí pracovat a vědí, že všude kolem nich je svět založen na práci. A že i oni se k ní budou muset vrátit, až experiment skončí. Skutečný experiment, jaký by nás zajímal, by musel trvat generaci. Abychom viděli, co se stane, až dospěje generace, která vyrůstala s tím, že normální může být i nepracovat.

To je totiž základní filozofický problém UBI: jakou roli hraje práce ve společnosti? To, že lidé pracují, má samozřejmě i své mimoekonomické důvody. Vyrůstá to z filozofie, na níž je společnost založena, v dnešní době tedy ze zbytkové náboženské etiky. Když ta etika vyvane, jakou roli v socializaci lidí hraje to, že musejí pracovat – a že to kolem sebe vidí jako normální?

Jedna ze zajímavějších věcí, na něž Bregman upozorňuje, jsou výzkumy v oblasti psychologie nedostatku. Zjednodušeně řečeno, životní rozhodnutí chudých lidí, jež se nám jeví jako hloupá, jsou často způsobena tím, že nutnost soustředit se na přežití ujídá jejich mozkovou kapacitu – dá se to vyjádřit konkrétními stupni IQ. V krátkodobém rozhodování se to neprojevuje, v dlouhodobém ano. Je to působivý argument pro nepodmíněnou finanční pomoc a existují i další. Ale ty neřeší otázku dlouhodobé motivace. Zastánci nevědomky kladou rovnítko mezi užitečnou práci a práci, která člověka baví.

Bregman cituje německou studii, v níž lidé uvedli, jak by trávili ideální den, kdyby měli naprostou svobodu. Nejvíc času by věnovali intimním vztahům, společenskému životu, relaxování a jedení. Úplně nejméně rodičovství, práci a dojíždění do práce. Přitom samozřejmě vědí, že vychovávat děti je potřeba – měli jen naprostou svobodu říct, co by je jeden den bavilo. Stejně tak dnes vědí, že práce je potřeba. Co až se naučí, že práce potřeba není? Kde berou zastánci UBI jistotu, že ta práce, z níž vyrůstá všechno to bohatství, jež chtějí přerozdělovat, se prostě vždycky nějak udělá?

Zastánci UBI dokážou přesvědčivě poukazovat na tzv. bullshit jobs, termín, který vymyslel ekonom David Graeber pro spousty pracovních míst v dnešní ekonomice, která jsou neužitečná, a i ti, kdo je vykonávají, to dobře vědí. Všichni ti pracovníci „callcentračních táborů“, organizátoři školení bezpečnosti práce, koordinátoři lidských zdrojů. Kdo někdy četl komiksového Dilberta, uvědomí si, jak málo času v moderních organizacích věnujeme produktivní práci a jak mnoho kariérnímu šplhání a boji s agresivním sobectvím a idiocií, v němž uštědřujeme stejně tvrdé rány, jako dostáváme. Jenže bullshit jobs nevznikají za účelem umělé zaměstnanosti. Předpokládat, že zavedením UBI zmizí, je krátké spojení.

Tepláková společnost

Proti výsledkům experimentů stojí zaznamenané zkušenosti s tím, jak to vypadá, když lidé dlouhodobě nejsou nuceni pracovat. Jednu dobu tak totiž sociální systémy západoevropských zemí fungovaly. Části lidí, těm samomotivujícím, určitě pomáhají. Kdo by zazlíval autorce Harryho Pottera J. K. Rowlingové, že žila určitou dobu na sociálních dávkách? Jenže pak tu jsou zkušenosti lidí, jako je Theodore Dalrymple, britský psychiatr, jenž pracoval s klienty sociálního státu. Jeho knihy Ztraceni v Ghettu a Život na dně vyšly i česky a každý zastánce UBI by si je měl povinně přečíst. Uvidí tam, jak vypadá subkultura, z níž zmizí veškeré nároky, veškerý tlak na postarání se o sebe, veškeré důsledky antisociálního chování, veškerá reciprocita ve vztahu k ostatním lidem a ke společnosti. UBI je založeno na velmi optimistických představách o lidské povaze.

Je docela dobře možné, že mezi těmi, kdo nezačnou pracovat, budou převažovat budoucí umělci. Nebo lidé, kteří se úspěšně dokáží samovzdělat – jako upozorňuje Tyler Cowen, přístup ke vzdělání je jedním z velkých přínosů internetu. Anebo lidé, kteří si v případě potřeby přivydělají v tzv. gig economy, jak se říká sektoru příležitostných prací a služeb. Jeho růst usnadňují internetové platformy typu Airbnb či Uber, které zprostředkovávají setkávání nabídky s poptávkou. A že všichni budou věnovat volný čas intimním vztahům, společenskému životu, relaxování, ale i rodičovství. Že prostě se zmizením nutnosti práce zmizí to nepříjemné, prvek přinucení, a všechno užitečné a příjemné zůstane.

Není to nemožné, ale je to optimistické. Někteří lidé rozkvetou. Anebo budou převažovat jiní. Budou potetovaní a budou chodit v teplácích, protože jediný, kdo by je přiměl tuto uniformu odložit, by byl zaměstnavatel. Oslovovat vás budou „Co čumíš, vole?“, protože nebude žádný korporátní zaměstnavatel, který by je nutil předstírat zdvořilost vůči lidem, které k ničemu nepotřebují. Nepočítejte s tím, že budou chodit k volbám, že se budou dívat na veřejnoprávní televizi a číst něco jiného než Blesk. Bude to pro ně doslova zbytečné. Svět širších společenských vztahů pro ně nebude mít žádný význam. Jejich příjem bude nepodmíněný, takže je nebude zajímat, kde se bere. Když si na sebe musíme vydělat, zajímáme se o to, kdo rozhoduje o zákonech. A taky o to, jak žijí ostatní lidé, protože přitom třeba dostaneme nápad na nový výrobek nebo službu, s níž by se dalo uspět na trhu. Všechno to jsou způsoby, jimiž nás práce zatahuje do členství ve společnosti. Pro člověka v teplácích nebudou dávat smysl, když se ho na ně budete ptát, uvidíte výraz jedince, který usoudil, že je třeba přepnout kanál.

Stropnický má pravdu

A jak dlouho by pak bohatá společnost zůstávala bohatou? Už dnes je naše bohatství částečně iluzorní. Po finanční krizi jsme se dozvěděli odpověď na naši věčnou otázku, jak to, že oni na Západě si mohou dovolit ty krásné domy a velkorysé galerie a cyklostezky, a my ne. Odpověď zní, že oni si je taky nemohou dovolit, ale nevěděli to. Naše společnosti jsou zadlužené a kvůli důchodům a demografii budou dál a dál. Co s tím, na to asi ani nemá cenu se ptát lidí, kteří jsou schopni napsat věty jako „Jednoduše řečeno, vysoké daně by přiměly víc lidí dělat užitečnou práci“, jak tvrdí Bregman. Jen máloco bylo realitou vyvráceno přesvědčivěji. Problém je, že oddělit „užitečné“ špičkově placené zaměstnance od „neužitečných“ neumíme. Je to pravěká socialistická iluze.

Na tuto zkoušku ohněm ale hned tak nedojde, protože tu je problém pragmatický. Zastánci UBI toho bohužel moc nevědí o skutečné ekonomice, přesněji řečeno vědí jen to, co chtějí. Z toho, že ekonomika je o tolik produktivnější než kdykoli v dějinách a tolik lidí má věci, které nepotřebují, usuzují, že zdroje jsou nekonečné. Kdo potřebuje víc peněz než milion dolarů ročně? říkají američtí bojovníci za sociální spravedlnost. Tak všechny příjmy nad milion zkonfiskujme. Co se stane, tedy kromě toho, že něco takového uděláte jen jednou? Velmi málo. Americká federální vláda by za ně vydržela fungovat (podle toho, jaký je rok) dva až čtyři měsíce.

Udělejme si přibližnou představu, co by UBI znamenal v Česku. Řekněme, že by každý Čech starší osmnácti let dostával zaručený příjem na hranici chudoby, 10 220 Kč měsíčně. Stálo by to bilion a třicet miliard. Od toho odečtěme stávající důchody, nemocenské a mateřské, podporu v nezaměstnanosti, sociální dávky, sociální služby i náklady na jejich administraci (i když s těmi opatrně – státní zaměstnanci patří k odborově nejorganizovanějším). Na ně stát v roce 2014 vydal 512 miliard korun. Takže bychom někde museli sehnat 518 miliard korun, zhruba třetinu rozpočtu. I kdybychom vyvlastnili Petra Kellnera, Andreje Babiše a Radovana Vítka, tři nejbohatší Čechy, pořád by nám sto miliard scházelo. Už je to tak – v dohledné době budeme muset dál „pracovat, abychom vůbec přežili“, jak říká Matěj Stropnický.