Jako kdyby kolem nás nebylo málo otevřených ran, komplikuje se v posledních týdnech a dnech i odchod Británie z Evropské unie. Ne že by si to Britové rozmysleli, jde spíš o to, že německá kancléřka Angela Merkelová podle všeho přitvrdila vůči své kolegyni v Londýně Therese Mayové a po protijdoucích náznacích teď zjevně nechce přistoupit na britskou představu měkkého brexitu, tedy odchod z EU, ale zachovaný navzájem volný obchod. A protože Britové nechtějí ustoupit od zrušení unijní svobody volně se usazovat a pracovat, hrozí riziko nejdřív patu, a pak dokonce tvrdého brexitu, tedy že Británie vystoupí úplně a ze společného trhu v Evropě, jak ho známe dnes, se uloupne velký, bohatý trh.

Pro svou vyjednávací tvrdost má Merkelová dvojí politické důvody. Jednak je to strach euroelit, že když Británie na rozloučenou nebude podušena, povzbudí to případné další odpadlíky, kteří by chtěli úplně odejít nebo rozvolnit svůj vztah s EU (nechme teď stranou, jaké vysvědčení své vlastní sebedůvěře v evropský projekt dávají vůdčí elity toho projektu, když se cítí nuceny zabránit odchodu dalších zřízením jakéhosi pohraničního pásma, kde je povoleno mučení).

Přinejmenším stejně důležité je ale pro Merkelovou i veřejné mínění doma: většina Němců, v jednom průzkumu to nedávno obnášelo 58 procent, si přeje, aby kancléřka byla na Brity přísná. Ne snad že se už rozehrává, ale určitě se tu jako možný scénář rýsuje spirála politické blbosti na obou stranách. Pro britskou vládu je v tomto ohledu vítané vítězství Donalda Trumpa v USA, který naznačuje, že rád uzavře dohodu o volném obchodu se svými historickými bratránky. Není to britský průmysl, co ohrožuje příslovečného Trumpova voliče v tzv. rezavém pásu, to bychom museli jít k chudším zemím například v Latinské Americe.

Oproti tomu německá vláda sleduje nebezpečný vývoj v Itálii – tento víkend referendum, v případě prohry rezignace premiéra, v případě rezignace premiéra nové volby a v tom případě, zřejmě někdy na jaře, možné vítězství euroskeptických Pěti hvězdiček – a musí počítat, že euro bude vystaveno zátěžové zkoušce, proti níž by potíže s Řeckem vypadaly jako dětská hra. V takovém případě by bylo od kontinentální Evropy sebevražedné podkopávat při pozičním boji s Británií londýnskou City, kam by problémové členské státy eurozóny za stávajících podmínek šly prodávat své dluhopisy instinktivně nejdřív. Poslední vydání týdeníku Spectator cituje nejmenovaného britského vyjednavače, podle něhož si tuto citlivou rovinu jednání mezi Británií a EU neuvědomuje jen francouzská vláda, takže prý to je v jednáních výhoda premiérky Mayové. Vzhledem k tomu, že se za poslední roky v evropské politice pokazila většina toho, co vlády byly schopny pokazit, to je dosti optimistický závěr. Angela Merkelová působí záhadně, jisté je jen to, že jí velká politika v posledních letech nejde a většinou dosáhne opaku toho, co zřejmě chtěla.

Proto bylo důležité, když včera britský ministr pro odchod z EU David Davis v parlamentní rozpravě udělal Unii zajímavou nabídku. Podle jeho slov je jednou z variant budoucí dohody, že Londýn bude ochoten platit i po odchodu z EU do společného evropského rozpočtu, údajně třeba i „navždy“. Pokud by se příspěvek Londýna vypočítával podle vzorce platného pro Norsko, stálo by to Británii pět miliard eur ročně. To není málo, byla by to pořád asi polovina toho, co Británie jako jeden z nejbohatších členů EU platí dnes. V živé paměti dosud zůstává jeden z nejchytlavějších slibů kampaně za odchod, že 350 milionů liber, tedy 410 milionů eur, jež Británie posílá každý týden do Bruselu, bude lepší přesměrovat do zdravotnictví. (Ve skutečnosti je čistý odvod do Bruselu asi třetinový.) Ale upřímně řečeno, jsou to drobné, roční výdaje britské vlády obnášejí asi 910 miliard eur. Pět miliard z nich by byla dobrá investice do udržení společného trhu. A dobrá připomínka toho, jak byly a jsou ty nekonečné přetahované o to, která země kolik přispěje do společného rozpočtu, a že Německo do něj přispívá nadproporčně, ve chvíli, kdy jde skutečně o zásadní věci, malé, až zanedbatelné.