Kniha Evy Zábranové Flashky, v autorčiných padesáti letech její debut, je v několikerém významu toho slova zjevení. Jednak její uvedení pravděpodobně málokdo čekal, jednak je to kniha vyzývavá, protože nepohodlná. Zábranová k třicátému výročí úmrtí svého otce, básníka, spisovatele a překladatele Jana Zábrany, svými vzpomínkami rozkrývá svou bolavou duši a pořádá se s životem, rodinou a nejedním slavným jménem české, především písemné kultury.

Oproti nedávno recenzovaným smířeným pamětem Bohumily Grögerové Můj Labyrint je vzpomínání Zábranové zatrpklé, ukřivděné a vzteklé. Snad je to tím, že Zábranová na rozdíl od Grögerové nedokázala svůj život naplnit ke své spokojenosti. Aspoň se tak zdá z její knihy, neboť skoro na každé její stránce lze číst stížnost, výsměch či opovržení. Před autorčiným perem málokdo obstojí. Klíč k tomu proč, nabízí úvodní kapitola. Flashky totiž potvrzují zkušenost, že nejnedoceňovanější na prozaických textech jsou jejich začátky, první stránky knih. Sám je vždycky čtu s obtížemi a autorův nebo překladatelův sloh přežvykuji jako nedovařené hovězí. Trvá tak čtyři pět stran, než si zvyknu, a před dočtením knížky se vždycky přemlouvám přečíst si úvod znovu. Donutím se málokdy, ale u Flashek to bylo dobré rozhodnutí. Měl by ho podstoupit každý, protože jinak mu hrozí, že zahlcen vinami všech, o nichž kniha pojednává, stačí zapomenout, že ji napsala nemocná a nesebevědomá žena.

Většina dosavadních recenzí se věnuje postřehům připsaným známým jménům. Proč by ne, čtenářsky je to přitažlivé. Vždyť takoví manželé Škvorečtí jsou vděčný ohlasový terč, protože jsou senzačně zpodobněni jako démoni neschopní hřejivého citu. Zábranová na ně vzpomíná dvakrát: poprvé při líčení svého pokusu o emigraci, kdy se na Škvoreckém dožadovala plnění dávného slibu, že za ním smí přijet do Kanady, protože on se o ni postará. To nedodržel, údajně s fantastickým vysvětlením: „Mně se to teď zrovna vůbec nehodí, já jsem s tím nepočítal, mně sem teď přijela sestřenice a chce po mně zaplatit nové zuby, já na to nemám peníze…“ Podruhé při krátké a hamižné návštěvě Škvoreckých u Zábranových o rok později, už po revoluci, kdy prý šlo manželům pouze o to, získat povolení k vydání společných knih Jana Zábrany a Josefa Škvoreckého a vydělat na nich tučný honorář. (Vznikl tehdy také dlouhý spor o autorství překladu románu Warrena Maxe Millera Prezydent krokadýlů, vlekl se několik let. Zábranová na něj vzpomíná se záští, a třebaže bylo spolehlivě prokázáno autorství Josefa Škvoreckého, mlčí o tom, a její vzpomínka na počátek hádky tak vyznívá jako trvání na autorství svého otce.)

Jeden z mála, v kom Zábranová nalezla zalíbení, byl Ivan Medek. V „jeho“ kapitole se ukazuje, jak to vypadá, když se autorka utrhne k pozitivním emocím. Jsou nesmlouvavé stejně jako ty negativní, ale na rozdíl od nich zůstávají bez vysvětlení a váhu jim má dodat třeba zintenzivnění velkými písmeny: „Jeho neuvěřitelný LIDSKÝ rozměr, charakter, úroveň, kterou osobně, a v politice především, už nikdy u nikoho nenajdu, ani nemůžu… nasávám jeho jako ČLOVĚKA, jeho POTENCIÁL, jeho NAPROSTÝ PŘESAH a snažím se pochopit jeho roli v absurdním dramatu o člověku, politikovi a především rozeném herci Václavu Havlovi.“

Ale přitažlivější je přehlíženější, tedy k příběhům Zábranovic rodiny: Ta je vypodobněna jako součin zlých lidí, kteří na sebe neustále křičí a vrší jednu nevyřešenou křivdu na druhou. Když už se objeví kladná postava jako teta Iva, k níž by malá Eva mohla vzhlížet, skončí jako alkoholička oběšená na klice. Typické pro Zábranovou přitom je, že k tomu dojde bez zjevného důvodu („pak se v rodině něco stane“). Je to rodinný osud, kletba nad krví a jménem. Ač její děda a Zábranův otec strávil padesátá léta v komunistickém kriminále, jeho charakter to nezměnilo a zůstal despotickým tyranem. Třebaže tatínek Jan je miláček, také on má vruby. Tátovy milenky dcera neřeší, zato když se na ni oboří, aby ho po ulici už nevodila za ruku, protože už je velká, je zle. To negativní postavy jako matka Marie (dlouholetá redaktorka Odeonu) jsou čisté, o jejich zlu není pochyb, takže ani nemá smysl ředit ho milým zážitkem. Fňukání jako tvůrčí strategie bylo vlastní už deníku Jana Zábrany Celý život. Lze ho pochopit: v komunistickém kriminále strávili synovo dospívání oba jeho rodiče, syn byl nadosmrti režimem ocejchován a ponižován, kamarádi emigrovali nebo zemřeli, z práce byl Zábrana vyhozen. Všichni to měli snazší než on, mohli se chovat svobodněji, a navíc podstatě a zlu režimu na rozdíl od něj nerozuměli. Dcera v tom vyrůstala, takže se není co divit, že uvažuje zrovna tak. Jenže jak to v případě potomků nadaných umělců bývá, jejich talent intenzity rodičů nedosahuje. Je to vidět třeba na povídkách Jiřího Pavla a je to vidět také na pamětech Evy Zábranové. Těm na rozdíl od otcových chybí nadhled a schopnost odpuštění. Může být, že rovněž proto, že Jan Zábrana zemřel příliš brzy na to, aby se od něj dcera dokázala odpoutat.

Je-li pravda, že základními dvěma literárními tématy jsou láska a válka, čili láska a smrt, jsou Flashky knihou bojovnou a vybojovanou. Ostatně na záložce, psané také Zábranovou, stojí: „Je to knížka o smrti, spříznění a láskách v jejich nejtvrdších podobách, o tragických osudech a protrápených životech bez naděje a bájné spravedlnosti. O lidech, které jsem milovala a ctila a kteří odešli z mého života a nikdo je už nemohl nahradit. Je to i moje pocta čestným a charakterním LIDSKÝM bytostem.“ No vida, přitom já bych řekl, že to, co knize chybí, je láska. Zbylo pouze na ironické šlehy – a to jsou ty flashky.

Eva Zábranová: Flashky. Vydal Torst roku 2014. 140 stran. 199 Kč.