MÝTY KOLEM „WHISTLEBLOWERA“ EDWARDA SNOWDENA

Ve službách Kremlu

MÝTY KOLEM „WHISTLEBLOWERA“ EDWARDA SNOWDENA
Ve službách Kremlu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Edward Snowden je momentálně jistě nejslavnější whistleblower na světě. Seznam cen v USA i ve světě, hlavně v Německu, které dostal, zabírá v jeho životopise na Wikipedii celou obrazovku. Figuruje v různých žebříčcích osobností roku a vedoucích globálních myslitelů, přes videolink řeční na mezinárodních konferencích, hackerských seminářích či v Evropském parlamentu. Novináři, kteří zveřejnili jím ukradené dokumenty, dostali Pulitzerovu cenu.

Snowden taky zasadil americkým tajným službám patrně největší ránu za celou dobu jejich existence. Bradley Manning, který poskytl v roce 2010 WikiLeaks diplomatické telegramy, měl přístup jen k materiálům na nižším stupni utajení. Snowden měl naproti tomu přístup k tomu nejcitlivějšímu a nejaktuálnějšímu, co americké elektronické monitorovací služby dělají. Mělo to už dopad na komunikaci islámských teroristů, kteří rychle začali přecházet na jiné technologie. A těžko se zbavit pocitu, že slepota amerických zpravodajských služeb, jež se v posledním roce projevila třeba při vývoji na Krymu nebo v Sýrii, s tím nemůže souviset.

Přesto přese všechno je politická debata, kterou jeho odhalení v Americe vyvolala, zdravá. Technologický vývoj a politické priority po roce 2011 umožnily systematické nasávání informací, jehož rozsahu, možnostem a potenciálním dopadům málokdo potenciálně rozumí. Čítaje v to i soudce, což je důležité, jelikož odposlechy jsou pod kontrolou speciálního soudu FISA, jehož nálezy jsou ovšem tajné, takže si málokdo může udělat pořádnou představu o tom, jak žádosti posuzuje. V minulých měsících dva federální soudci rozhodli ve dvou paralelních případech o legálnosti shromažďování metadat zcela opačným způsobem.

Zároveň je Snowden i výhonkem odrůdy západní kultury, která se vyvinula po konci studené války a s nástupem virtuálních světů na internetu. Je to kultura extrémního individualismu, transparentnosti a nedůvěry k jakýmkoli autoritám. Zároveň je to kultura navzdory formálně globálnímu charakteru internetu nesmírně provinciální a navzdory vysokému IQ svých spolutvůrců kultura nesmírně polovzdělaná. Všemožné anarchistické přístupy k zákonům, státu či osobnímu vlastnictví, které v testu reálného života neuspěly, tady mají šanci se rozvíjet jakoby od bodu nula. A zatímco na v podstatě vysoce transparentním Západě je každé omezení svobody snadno vidět, je pro tyto lidi mentálně nedosažitelné pochopit, že v méně transparentních společnostech je svoboda omezena mnohem více. Díky tomu se WikiLeaks, Edward Snowden a jejich klaka mohly stát veleúspěšným vlivovým nástrojem ruské propagandy.

Fanoušci z novin

Rozsah sledování digitální komunikace, které provádí americká National Security Agency (NSA) ve spolupráci se spřátelenými anglosaskými zpravodajskými službami „pěti očí“, zejména britskou GCHQ, je nesmírný. „V zásadě se snažíme sbírat všechno a skladovat to navěky,“ řekl loni „chief technology officer“ CIA Gus Hunt (ano, zpravodajská služba má dnes manažerské pozice jako nějaká internetová firma ze Silicon Valley). NSA dokáže sledovat jakoukoli e-mailovou komunikaci, komunikaci po sociálních sítích i chatovacích programech. Dokáže se nabourat do toho, co je na serverech, i do toho, co právě „teče“ kabely. Shromažďuje metadata (tedy vše kromě samotného obsahu) o telefonní a internetové komunikaci jak ve světě, tak v samotných USA. Což je samozřejmě distinkce, kterou jinak vnímají Američané a jinak svět – sledování Američanů chrání zákony, na mezinárodní špionáž žádné zákony neplatí. Což ovšem vzhledem k dominanci amerických internetových firem není lhostejné světové veřejnosti – stejně jako se Němcům nelíbí, že Američané odposlouchávali nokii Angely Merkelové.

To experti věděli či tušili, dnes se z toho ovšem stala obecná znalost díky sérii článků, které vyšly okolo 5. června 2013 v americkém deníku Washington Post, britském Guardianu a německém Spiegelu. Těmto médiím poskytl Edward Snowden přístup ke sbírce dokumentů, kterou shromáždil v uplynulých měsících. Málokdo už ví, že Washington Post musel některé, a to zrovna ty nejexplozivnější, pasáže ve svém textu rychle opravit – ukázalo se, že není pravda, že NSA má přímý přístup do serverů předních amerických internetových společností jako Google či Yahoo; musí mít soudní příkaz a požadovanou informaci jim stáhnou pracovníci firmy. Málokdo to ví mimo jiné proto, že Washington Post provedl tuto korekci v textu kradmo – v rozporu se svou redakční politikou na ni neupozornil, lze ji zjistit jen ze snímků či uložených kopií starší verze zprávy. Tento bod je pro celou aféru Snowden typický – mnozí novináři jsou Snowdenovi fanoušci, sdílejí jeho světonázor a novinářská etika jde stranou.

Opravdu whistleblower?

Jestliže sdílíte Snowdenovu motivaci – demaskovat zneužívání moci státu při pronikání do soukromí a vynutit diskusi, která povede ke změnám –, máte dost důvodů Snowdenovi věřit každé slovo a nezlehčovat význam jeho odhalení žádnými pochybnostmi. K těm je ovšem důvodů víc než dost.

Tak například je Snowden označován jako whistleblower. Whistleblower je ten, který jde se svou pravdou ven po vyčerpání všech možností, jak dosáhnout nápravy k tomu účelu zřízenými interními mechanismy. Neexistují důkazy, že Snowden něco takového udělal. Říká, že se svými pochybnostmi seznámil asi dvanáct spolupracovníků. Nikdo z nich se neozval a NSA tvrdí, že se jí o tom nepodařilo najít žádné doklady. Nezávislé ověření není možné. Snowden se také nepokusil kontaktovat žádného z několika senátorů, kteří byli svým kritickým postojem k monitorovacím programům dlouhodobě známi. Místo toho kontaktoval novináře Glenna Greenwalda, filmařku a aktivistku Lauru Poitrasovou a hackera Jacoba Appelbauma – lidi známé jako dlouhodobé kritiky americké zahraniční, špionážní, internetové i veškeré jiné politiky. Tito lidé byli spojeni s WikiLeaks (i když už nejsou; Julian Assange se zřejmě dříve či později pohádá s úplně každým).

1. května 2013 Snowden opustil Havaj, kde pracoval pro firmu Booz Allen Hamilton na zakázce pro NSA. Co dělal od té doby do 20. května, kdy přijel do Hongkongu, není známé. V Hongkongu se sešel s Greenwaldem a Poitrasovou a společně plánovali, co dál. 5. června vyšly zmíněné legendární články, 9. června se Snowden rozhodl veřejně vystoupit a přihlásit se jako zdroj dokumentů. 11. června s ním vyšlo video interview na webu Guardianu.

Snowden tvrdí, že do Ruska odjet nechtěl, ale nic jiného mu nezbývalo, protože všechny jiné cesty se mu zavřely. To se vzpírá logice a datům. Snowden přijel do Hongkongu 20. května, ke krádeži dokumentů se přihlásil 9. června. USA předaly Hongkongu žádost o extradici až 20. června a revokovaly jeho pas 22. června. Snowden měl dost času vyjednat si azyl v nějaké zemi, jež vyhovovala jeho standardům svobody – mluvil různě o Islandu, Německu, Bolívii, Venezuele. Klidně by ho přijala i Brazílie, kde žije Glenn Greenwald. Ale jaksi to dopadlo tak, že narychlo odletěl do Ruska.

Jak narychlo? On, jeho lidé i jeho ruský právník dlouho tvrdili, že neměl s oficiálními ruskými představiteli žádné kontakty. Dnes víme, že to není pravda. Snowden 20. června navštívil v Hongkongu ruský konzulát, druhý den tam dokonce strávil své narozeniny. Víme to z nezpochybnitelného zdroje: v září 2013 to uvedl Vladimir Putin.

23. června přistál Snowden v Moskvě. Z letiště ho odvezli venezuelští a ekvádorští diplomaté, teprve druhý den se vrátil a začal jeho pobyt v zemi nikoho na terminálu Šeremetěvo. 12. července se pak odehrálo jeho veřejné vystoupení před zástupci „občanské společnosti“, na němž přečetl své prohlášení, neodpověděl na žádné otázky a zmizel. Vysvětlil své motivy, přičemž se odvolal i na zásady norimberského tribunálu, že „jednotlivci mají povinnost porušit domácí zákony, aby zabránili zločinům vůči míru a lidskosti“, a poděkoval Rusku, Venezuele, Bolívii, Nikaragui a Ekvádoru za to, že „se postavily proti porušování lidských práv mocnými vůči bezmocným“.

Stříhat svini

Kreml hrál svou roli mistrně: zatímco Vladimir Putin prohlásil, že je možné uvažovat o azylu, jestliže se Snowden vzdá činnosti proti zájmům USA, a doprovodil to jadrným vyjádřením, že vytěžit Snowdena by bylo jako „stříhat svini“, o Snowdena se starali lidé blízcí Kremlu. Na setkání 12. července byli po jeho boku ombudsman Vladimir Lukin a právník Anatolij Kučerena. Lukina známe z ukrajinských odposlechů jako emisara, který přijel „vyjednat“ s povstaleckým velitelem Strelkovem propuštění pozorovatelů OBSE, ve skutečnosti nařízené Kremlem. Kučerena sedí v radách pro styk s veřejností tajné služby FSB a dalších mocenských orgánů. Člověkem, který vystupoval v médiích jako znalec situace, byl Israel Shamir, duální rusko-švédský občan, popírač holocaustu a spolupracovník WikiLeaks, který v předstihu předal běloruskému diktátoru Lukašenkovi vybrané americké diplomatické telegramy, jež Lukašenko použil k perzekuci disidentů.

Od té doby Snowden žije v Moskvě neznámo kde. Setkává se jen s vybranými obdivovateli a devótními novináři, kteří mu nekladou zpochybňující otázky. Tvrdí, že s ruským režimem nijak nespolupracuje, že u sebe už nemá žádné materiály NSA. Tito novináři samozřejmě neprozradí, kdo jim kontakt zprostředkoval. A když zaznamenají nepřetržitou přítomnost jakýchsi ruských „handlers“ (anglické slovo, pod něž se vejde asistent, průvodce i ochranka), nenapadne je se zeptat, kde se vzali a kdo je platí. Snowden i jeho příznivci neradi slyší, že je dnes de facto ruským agentem, ani upozorňování na ironii, že Snowden hájí svobodu právě z Ruska. Kdyby připustili, že prostě Snowden ve své situaci zvolil sice nešťastné, ale jediné útočiště, bylo by to poctivější.

Je zkrátka nápadné, jak se u typických Snowdenových příznivců adorace svobody v jejich často extrémním pojetí a hluboká nedůvěra v americký stát snoubí s naprostou ignorancí toho, jak fungují a fungovaly jiné společnosti a režimy. Je paradoxní, že to by se za studené války stát nemohlo – tehdy by i průměrný člověk již podle tónu v tom, jak snowdenovci pojednávají Rusko či Čínu, rozpoznal propagandu. V horším případě pak jde u lidí, jako je Julian Assange, o antiamerickou fixaci, která mu umožňuje s ruským režimem prakticky otevřeně spolupracovat.

Přitom je nezpochybnitelná jedna věc: jakkoli je americký systém elektronického špehování monstrózní a hrozivě zneužitelný, důležité je zde slovo potenciálně. Kromě pár případů, kdy jednotliví zhrzení analytici špehovali své přítelkyně či přátele, k žádnému zneužití nasbíraných informací proti normálním občanům nikdy nedošlo. Zato dnes Snowden žije v zemi, kde jsou v prokremelských médiích zveřejňovány odposlechnuté telefonní hovory opozičních aktivistů jako Navalného či Němcova. O monitorování internetu nemluvě – Rusko sice nemá tak vyspělou technologii data miningu jako Američané, ale vlézt do každého serveru je pro jeho tajné služby hračkou. Provozovatel jim musí vydat všechno a žádný soud ani výbor dumy to nemonitoruje. Když se před několika lety objevil pokus o ruské WikiLeaks, anonymní server Lubyanskayapravda.com s několika dokumenty ruské FSB, žádné médium si nedovolilo o tom napsat a server za pár týdnů zmizel.

MÝTY KOLEM „WHISTLEBLOWERA“ EDWARDA SNOWDENA - Foto: ČTK/ABACA

Jak Snowden (ne)nastartoval debatu

V březnu 2014 oslovil Snowden přes videolink technologickou konferenci/festival SXSW v Texasu. Ve dnech, kdy Rusko obsazovalo Krym, Snowden mluvil z Moskvy o svobodě, ústavě a lidských právech. Promluvil také o důležitosti toho, aby se nejen počítačoví „geeci“, ale i obyčejní uživatelé naučili mařit odposlouchávací snahy státu používáním kryptovacích programů, jako je třeba Tor. O čtyři měsíce později vyhlásilo ruské ministerstvo vnitra grant 3,9 milionu rublů na výzkum identifikace uživatelů programu Tor.

V dubnu se Snowden zúčastnil veřejné televizní debaty s prezidentem Putinem, na níž mu položil otázku ohledně monitorování komunikací v Rusku. I řada jeho příznivců se shodla, že to byl špatný tah, že ať už byly jeho úmysly jakékoliv, výsledný dojem byl, že se Snowden nechal Putinem využít. Snowden se snažil napravit dojem článkem v britském Guardianu 18. dubna. Mimo jiné tam napsal: „Investigativní novinář Andrej Soldatov, snad nejprominentnější kritik ruského sledovacího aparátu (který mě loni opakovaně kritizoval), charakterizoval mou otázku jako ,nesmírně důležitou pro Rusko'. Podle webu Daily Beast Soldatov řekl, že by mohla zvrátit faktický zákaz veřejné rozpravy o státním odposlouchávání.“

A teď se podívejme, co Soldatov opravdu řekl – v článku, na který Guardian neváhal přímo v textu linkovat: „Soldatov řekl, že Snowdenova otázka by mohla zvrátit faktický zákaz veřejné rozpravy o státním odposlouchávání. Před touto otázkou jak Snowden, tak Greenwald odmítali mluvit o sledování v Rusku,“ řekl. „Teď se na to můžeme Greenwalda zeptat. Teď můžeme začít debatu. Tato debata je pro Rusko extrémně důležitá. Mám podezření, že kremelská propaganda chtěla Snowdena využít, nicméně to bylo pozitivní, protože to pomáhá nastartovat debatu o masovém sledování v Rusku.“

Takhle šampion transparentnosti Snowden překrucuje fakta a takhle mu v tom Guardian pomáhá.

29. srpna 2014