Brexit je nepochybně klíčová záležitost pro vývoj Evropské unie a u jednání o něm je třeba být průběžně přítomen. Proto je správné, že premiér Sobotka učinil mimořádný krok a svolal k němu schůzku všech parlamentních stran. A je správné, že předsedové stran místo aby premiérovi připomněli, že je předseda strany, která shodila vládu v době našeho předsednictví EU, a že on sám například hlasoval proti přijetí Česko-německé deklarace, se nad to povznesli a byli o otázkách národního zájmu se Sobotkou konsenzuálně jednat.

Výstup ovšem pojmenovává naše národní zájmy v tom nejužším, „spotřebitelském“ slova smyslu. Pro člověka, který se zajímá o budoucí směřování Evropy, jde v brexitu o mnohem víc.

Začněme ale v Rychnově nad Kněžnou. Čím je zajímavý? Tím, že je tam nejnižší nezaměstnanost v ČR, 1,7 %. Sídlí tam v Kvasinách jeden ze závodů Škody Auto. Rychnovsko jede. To je dobré, ne? Kupodivu ne. Lidé tam asi opravdu nejsou spokojeni, když tam považoval za nutné zavítat ministr vnitra Chovanec spolu s ministryní Marksovou a své návštěvě dát publicitu. „Spolu s min. Marksovou v Rychnově pokračujeme v jednaní s hejtmanem a starosty o situaci v místech s vysokým počtem zahr. zaměstnanců. V oblasti Kvasin bude klíčová spolupráce s polskými policisty. Jsem rád, že na jednání jsou zástupci polského policejního prezidia.

Do budoucna nemůžeme řešit jen investiční pobídky, ale musíme vytvořit i odpovídající infrastrukturu,“ napsal 10. února na Twitteru. Nebyl to ojedinělý PR výlet tohoto zaměření. Již 6. února hlásil z Plzeňska: „Dnes v Plzeňském kraji pokračujeme v debatě o bezpečnosti v místech s velkou koncentrací zahr. zaměstnanců… S hejtmanem, primátorem a starosty jsme se dohodli na okamžitém opatření: PČR posílí v dotčených lokalitách výkon služby.“

Když se řekne „nízká nezaměstnanost“, první asociace průměrného konzumenta médií asi není „nutnost posílení policie“, nicméně zdá se, že je to tak.

Kdoví jestli za to nejvíc může podoba vládní hospodářské politiky, finanční nezainteresovanost samospráv na hospodářské prosperitě místa, nebo něco jiného. Ale zřejmě před sebou máme skutečnost, že nárazový příchod většího množství cizinců – ne migrantů, ne dávkařských turistů, nýbrž pracujících, kteří jsou ve finančním vyjádření pro ekonomiku čistým přínosem, či by dokonce bez nich nemohla fungovat – může představovat problém.

Takže, dovolil bych si tvrdit, nemáme právo se na britskou snahu regulovat příchod cizinců do země dívat nechápavě.

Vytyčení cíle maximálního zachování práv občanů usazených v Británii je na jednu stranu z hlediska národního zájmu pochopitelné. Theresa Mayová nedávno upozornila, že po blížícím se aktivování článku 50 už nemohou nově příchozí Evropané do Británie do budoucna počítat se stejnými právy jako dřív. Jistě je třeba sledovat, co to znamená.

Na druhou stranu je třeba mít na vědomí, že situace není symetrická. Občanů Unie žije v Británii dvakrát tolik než Britů v Unii, podobně asymetrická je i situace v případě ČR. Mezi Brity na kontinentě převažují důchodci, mezi Evropany v Británii ti, kteří tam přišli vydělávat a dělat kariéru. Proč by měla být Británie penalizována za to, že je pro ambiciózní Evropany atraktivnější zemí než jejich vlastní? Evropané, a my s nimi, se tak trochu blíží pozici mexické vlády, která je pobouřena, že Trumpova administrativa zpochybňuje svaté právo každého Mexičana odjet žít do USA.

Jde tu ale i o širší pohled na vztahy s Británií. Evropská unie se dosud tradičně považovala za mezinárodního aktéra nového typu. Tak, jak překon(áv)ala národní státy, překonávala stará pravidla mezinárodní politiky. Místo velmocenských vztahů multilateralismus, vztahy založené na pravidlech, vzájemná závislost, win-win situace, harmonie. Vyzařování evropské „měkké moci“ jako magnetická síla, která svým příkladem bude přitahovat okolní státy k přijímání evropských norem a kooperativních vztahů s Unií.

Co bylo, to bylo. Teď konečně EU zdá se objevila zemi, s níž je dovoleno mít nepřátelské vztahy a jít na ni silou: Velkou Británii.

O konečné podobě vztahů s Británií bude mít hlavní slovo Evropská rada, ale lidé, kteří se zmocnili vyjednávání – Junckerova komise a Guy Verhofstad v Evropském parlamentu –, dávají najevo, co je cílem jednání: že to Británii musí bolet. Že je nepřijatelné, aby si země rozhodnutím odejít z EU polepšila. Je v tom bláhová snaha vylekat vlastní voliče, aby viděli, zač je toho loket, když se někdo odváží hlasovat proti stále těsnější Unii. Ale je v tom i probuzená touha moci si aspoň na malém písečku hrát na státníky imperiální velmoci.

Frankfurt se přetahuje s Paříží o to, jak nastavit pravidla tak, aby co nejvíce poškodila londýnskou City a přetáhla její bankovní byznys. Zaznívá poučování, že pro Brity je bláhové spoléhat se na to, že třeba němečtí průmysloví výrobci nechtějí přijít o přístup na britský trh. Kam se podělo win-win myšlení? Dnes kraluje spíš zero-sum, hra s nulovým součtem.

V útrobách Komise se zrodila bizarní myšlenka, podle níž musí Británie zaplatit v rámci vyrovnání účtů Unii 60 miliard eur. Právním zdůvodněním mají být závazky, které Británie v rámci víceletého rozpočtování v Unii přijala. Co na tom, že Británie je dlouhodobě čistý plátce do unijních rozpočtů? Co na tom, že z těch naplánovaných rozpočtových výdajů už jako nečlen nebude mít užitek? Je to stejně absurdní, jako kdyby si Británie nárokovala majetkové podíly na bruselských budovách evropských institucí. To není účetnictví, to je vydírání.

Když v roce 2014 v době skotského referenda o nezávislosti tamní lídři slibovali voličům, že samostatné Skotsko se rychle stane členem EU, Komise je zchladila – vypustila informaci, že žádný zrychlený proces pro Skotsko nepřipadá v úvahu. Tehdy se ještě vztahovala na Londýn solidarita unijních vlád, v jejímž rámci Brusel tlumí ambice Katalánců, Vlámů a dalších skupin s tendencemi k národní samostatnosti. Dnes Komise vysílá signály, že Skotsko by v případě osamostatnění od Británie mělo dveře otevřené. Unijním politikům se nelíbí, že Donald Trump a někteří jeho lidé otevřeně mluví o tom, že rozpad EU by jim nevadil. Chovat se tak k Británii se unijním politikům líbí.

Prohlášení našich předsedů parlamentních stran mluví o „nastavení vyváženého a oboustranně výhodného budoucího vztahu mezi Spojeným královstvím a EU,“ o „co nejužších politických ekonomických a bezpečnostních vztazích se Spojeným královstvím“ (na konci ovšem nesrozumitelně zaznívá, že „budeme usilovat o to, aby bylo dosaženo spravedlivého finančního narovnání mezi Evropskou unií a Spojeným královstvím s ohledem na to, že Spojené království se nechce do budoucna plně účastnit na rozpočtu EU“, což by chtělo vysvětlení). Naše pozice by měla být méně obecná, měla by otevřeně deklarovat, že, jelikož Unie není žalářem národů, nemáme zapotřebí Británii trestat a máme zájem na co nejlepších budoucích vztazích.

Byla by to koneckonců i dobrá průprava pro snahu naší diplomacie budovat dlouhodobě dobré vztahy s co největším množstvím zemí orientované na naše zájmy. Evropské velmocenské tužby jsou nám užitečné asi tak stejně, jako nám unijní diplomacie pomohla při vysvobozování Petra Jaška ze súdánského zajetí – tedy, podle diplomatických zdrojů, nijak.