Ze sociálnědemokratického místopředsedy Senátu Zdeňka Škromacha se v posledních letech stala hvězda sociálních sítí. I mladí uživatelé sdíleli jeho Hovory od bazénku ostošest, s ironickými komentáři, samozřejmě. Ale Škromach je možná pro mnohé o politiku se nezajímající mladíky a mladice jedním z mála politiků, jehož znají podle jména, něco pro ně představuje.

Značnou popularitu získala fotografie, která senátora zachycuje při focení „selfíčka“ v průvodu účastníků pietního aktu v Terezíně. Kdekoho ten snímek dovedl k pobavenému pobouření – co už je nepřípadnějšího než se zrovna na tomhle místě zabývat činností, v níž se dá vidět koncentrát omezeného dobového narcismu?

Zároveň ale ten obrázek jaksi vystihuje roli, kterou Zdeněk Škromach v české politice má, našel ji pro sebe. Smysl selfie je také říci: ano, skutečně jsem tam byl (byla). A stejně tak Zdeněk Škromach a česká politika: ano, je tam. A na poměry zdejšího veřejného života docela dlouho, skoro pořád tak nějak u toho, sice ne úplně v čele, ale někde blízko. Prokázat takovou výdrž se člověku asi nepodaří jen nějakou shodou okolností, zřejmě to vyžaduje jistý druh talentu.

Pořád na očích, ale s limity

Do parlamentu byl zvolen v roce 1996, po volbách, které přeměnily sociální demokracii ve skutečně silnou opoziční stranu, jež přestala být jaksi do počtu, díky konfrontačnímu stylu Miloše Zemana uhrála s dříve dominantními občanskými demokraty „plichtu“. Pravicová koalice vládla jen pár měsíců a rozpadla se. Po dalších volbách už sociální demokrati vstoupili do Strakovy akademie hlavním vchodem, jak toužil Miloš Zeman. A uzavřeli také s ODS opoziční smlouvu, čímž asi konsternovali některé své voliče a vůbec kdekoho. V těch časech značně ostrého rozdělení veřejnosti hodně lidí z médií poprvé výrazněji zaznamenalo existenci Zdeňka Škromacha, tehdy stranického místopředsedy.

Vůči šéfovi si udržoval určitou distanci, ne snad pokud jde o věcný obsah politiky – Zdeněk Škromach nebýval mužem obsahu. K lidem se ale choval vstřícněji, neurážel, v těch časech často hořké konfrontace to někdy i stačilo. V kontextu sněmovny patřil k vrstvě, jež to místo docela proměnila, za časů pravicové koalice bylo mezi poslanci vládních stran hodně „rozumbradů“ nebo naopak sebevědomých potomků nových poměrů, také jejich gründerství, schopných být se vším hotovi velice rychle. V mase sociálnědemokratických nováčků bylo hodně typů, řekněme, lidových, na první pohled na nich bylo jasné, že módu moc neřeší (míru toho nezájmu ilustrovala společná fotka Zemanovy vlády). Mohlo to budit úsměv, ale i jistou sympatii.

Zdeněk Škromach od té doby vystřídal hodně vysokých funkcí – předseda poslaneckého klubu, ministr práce a sociálních věcí, místopředseda vlády, první místopředseda vlády, předseda sněmovního výboru, po mnoho let místopředseda strany.

V těch výkonných funkcích toho vlastně moc nezkazil, asi proto, že v nich osvědčil schopnost, řekněme, rozpoznat svoje limity a do ničeho, co by se jim mohlo vymykat, se zbytečně nemotat. Zároveň ale jaksi byl pořád na očích. Usadil se v roli představitele vnitrostranické opozice – vůči Špidlovi, vůči Grossovi, v posledních letech vůči Sobotkovi. Během let jeho dráha opsala působivý oblouk, dnes v sociální demokracii představuje sice ne čelného, ale přeci jenom zemanovce. Jeho spřízněnost se strůjci povolebního pokusu o puč ve straně mu v očích vedení zrovna nepomohla, příští rok mu končí mandát. Ve výkonné politice už asi nebude mít moc příležitostí něco předvést. Předvádí tedy něco jiného.

Zážitek místně specifické nirvány

Ve svém senátorském období Zdeněk Škromach vytvořil dílo, jež je konečně stoprocentně jeho – figuru Zdeňka Škromacha, českého zenového mistra. Muže, který se prostřednictvím krátkých videí obrací k národu, aby se s ním podělil o zážitek jakési místně specifické nirvány, okamžik, který se v dokonalé a vyprázdněné rovnováze roztáhne do věčnosti. Nad Moravou svítí slunce, nebe je vymetené, bez mráčku, voda v bazénku je příjemně chladivá, člověk do ní uloží svou tělesnou schránku, dostane se tak do stavu blízkého beztížnosti, ta kila jsou najednou tak lehká, před očima pohled do zahrady domovské nemovitosti, v hlavě neartikulované příjemno, to zas bude sluníčkový den. Zná Zdeněk Škromach nějaké jiné? Dokáže je popsat způsobem, který z jevů kolem něj a vůbec života dokáže vytáhnout jejich čirou esenci. Fotka citronového gambáše a žluťoučkého rádia na zahradním stole: „Zátiší u bazénku. Sluníčková neděle s ledovým osvěžením a trochou hudby. Kafíčko necháme na večer. Hezký zbytek víkendu.“

Škromach málokdy vynechá odhlášení, pozdrav nakonec, jsou tak podstatná i významotvorná v architektuře jeho kutilských koánů. „Asi z vedra mě skolily střevní potíže. Vypadá to na sobotu s toaletou na dohled. Hezký den.“ Zakalit průzračnou čistotu Škromachovy mysli může jen zjištění, že se někdo snaží rozladit harmonii, souznění české a moravské krajiny a zdravého rozumu roduvěrných lidí, kteří ji obývají. Třeba nemístnou empatií vůči vyhnaným Němcům a jejich potomkům. To potom od bazénku třeba i zahřmí. „Vypráskat tyto kolaboranty.“ Každým svým sdělením jako kdyby Zdeněk Škromach publiku sděloval: jsem jako vy, úplně stejný, nic, co by se lišilo, ve mně není a to, co jsme, budu před pomluvami bránit, ale jinak – kafíčko, sluníčko, vodička, pohodička. Možná to bere jako počátek svojí kampaně před příštími prezidentskými volbami – prý ji zvažuje, to zdejší politici dělají často. Zvažují. A i někteří profesionální pozorovatelé ty úvahy berou vážně. Pokud by Miloš Zeman podruhé nekandidoval, mohl by prý Zdeněk Škromach vážně pomýšlet na úspěch.

Dějinná úloha místopředsedy Senátu je ale jiná, snad to Zdeňku Škromachovi při jedné z jeho bazénkových seancí dojde. Do role vůdce si lidé neobsazují někoho, kdo je především a pouze „jeden z nás“. Apel hlavy státu – třeba té současné – spočívá v tom, že prezident sice lidově vystupuje, starosti lidu jsou i jeho starostmi, a zároveň se vymyká. Zdeněk Škromach, celoživotní umělec v nevymykání se, by pro sebe měl zvolit asi nějakou jinou metu. Co vlastně může být víc než sluníčko s perspektivou kafíčka? Vzdát se toho všeho kvůli Hradu? Snad jenom přes zimu. Sezonní prezident, to by pro Škromacha mohla být cesta.