Výtvarný vývoj ve světě mají na svědomí opi a popi

Začíná další průřezová přehlídka autora, jehož všeobecný věhlas nedosáhl prozatím takových proporcí, jakých zasluhuje. V Muzeu Kampa je k vidění retrospektiva díla Vladislava Mirvalda od 40. do 90. let minulého století, ony autorovy „racionalistické vizuální konstrukce, jež svedou v lidském oku vyvolat matoucí až hypnotické vjemy“. Tedy tušové kresby, zmrzláže, kaňkáže, geometrické oleje na plátně i autorovy rané kubistické obrazy. Mirvald sice začínal jako surrealistický fotograf, později ale přestoupil k abstrakci a konstrukci. Jeho tvorba je ovlivněna fyzikou a geometrií (snad proto, že se nikdy „neodvážil“ stát profesionálním umělcem a působil jako učitel) a souzní s výtvarnými experimenty ve světě, jimž se začalo vděčně říkat op-art. Ovšem komu by nestačil Mirvald, pořád ještě může tamtéž navštívit výstavu Františka Kupky.

Vladislav Mirvald: Konstruktivní variace. Muzeum Kampa, Praha. Výstava trvá do 6. července. www.museumkampa.cz

Festival dělaný Malé Straně do figury

Jeden tip z před bran redakce Týdeníku Echo: odbývá se čtrnáctý ročník pražské pobočky festivalu Fringe (který jinak probíhá takřka celý rok v různých koutech světa). Je to mix hudby, tance a především divadla, jenž v tuzemské verzi obsáhne zpravidla 40 souborů, které úhrnem odehrají na 200 představení. Letos zní přitažlivě třeba skotský hit Muži s kokosy, prý „improvizovaný muzikál broadwayského typu“, nebo loutkový vaudeville balkánského dua Boris a Sergej či Kafkova Proměna v americkém balení multimediální animace, improvizované hudby a tradičních českých písní. Mimochodem, pražský Fringe je poutavý ještě tím, že sice zaplní Malou Stranu davem, ale víc na něj přicházejí zahraniční návštěvníci, ochotní přijet z celého světa zhlédnout nějaký kus. Domácí, jako by se – jak aspoň tvrdí pořadatelé – báli. Tak co se letos osmělit?

Festival Fringe probíhá na Malé Straně do 30. května, podrobný program viz www.praguefringe.com

Ze světa lesních samot, mechu a kapradí

V opojení čtvrtým Šíleným Maxem nechť nezůstanou opomenuty ani jiné filmy v kinech – třeba dokument Stále spolu. Zachycuje devítičlennou rodinu obývající dvacet pět let maringotku na šumavské samotě, kde k dispozici není tekoucí voda, natož elektřina a kde děti jsou vyučovány doma a do školy zavítají nanejvýš na přezkoušení. Proč to všecko? Z rozhodnutí rodičů odhodlaných ušetřit své děti škodlivostí konzumní společnosti náhradou za život strávený svobodně a v sepětí s přírodou. Jenže to je nahrávka na smeč odpůrcům: jakápak osobní svoboda, když není dána rozhodnutím každého zvlášť? Může ideální rodina vzniknout popřením nenuceného rozvoje dítěte? Film samozřejmě vzbuzuje rozpaky, odpor i nadšení. A kdo by se divil, když nepopiratelně aktuální je dotaz, který si nad ním položí kdekdo: jak ve shonu a přeryvech dneška vychovat děti?

Stále spolu. Scénář a režie: Eva Tomanová. V kinech od 21. května.

O čem hokejisté při výhře ve Vídni nepřemýšleli

Nakladatelství Galén je příklad vydavatelského domu, který si našel drobnou díru na trhu a soustavně se jí věnuje tak, že až překvapuje, co všecko v ní lze vyšťourat. Vydavatelství, po svém založení zaměřené na lékařskou literaturu, se kdysi rozhodlo věnovat také beletrii a esejistice, ale soustředilo se na hudební oblast. Té se drží. A tak kromě knih písňových textů vycházejí třeba taky docela slušně přichystané edice hudební publicistiky, respektive autorů, kteří se žáru dlouho věnovali. Aktuálně jsou k mání první dva svazky díla Jiřího Černého ‑ chystají se ještě tři ‑ a nejnověji vyšel jediný svazek téže produkce Janu Rejžkovi. Nese titul Jak tohle vůbec můžete otisknout!, zpřesněný dodatkem „hudební publicistika 1974–1993“. Tak schválně, jak autor zachytil přerod dvou ér: roku 1993 se totiž návrat Michala Davida zdál nemožný.

Jan Rejžek: Jak tohle vůbec můžete otisknout! Vydalo nakladatelství Galén. 887 s. 690 Kč. www.olivovnik.cz