V roce 1945 měl Sovětský svaz jenom 2000 tun spočítaných zásob uranu, takže po válce představovalo poměrně malé jáchymovské ložisko a vzápětí obrovské příbramské ložisko jeden z významných klíčů k sovětské atomové bombě a tím i mocenské rovnováze světa tehdy rozděleného mezi dvě velmoci – USA a SSSR. Tato situace končí nejpozději v letech 1950–1955, kdy se surovinové zdroje Západu a Východu vyrovnávají. Významem českého uranu pro Sovětský svaz se po roce 1990 zabývalo několik autorů. Zatím nejdůkladnější hodnocení situace nedávno podali Zbyněk Zeman a Reiner Karlsch v důkladné anglické monografii Středoevropský uran v mezinárodní politice v letech 1900–1960.

Fyzik Leo Szilard přesvědčil v srpnu 1939 Alberta Einsteina, aby napsal prezidentu Rooseveltovi dopis o možnostech jaderných reakcí. Einstein se ve svém dopise zmiňuje o významu uranového ložiska Jáchymov, které se po mnichovské dohodě ocitlo v německých rukách. Roosevelt vzal dopis vážně a v říjnu 1939 ustanovil uranovou komisi, která se měla vyjádřit, zda je výroba jaderné bomby vůbec možná. Podobný impulz přišel i z Británie. Skupina fyziků, která se mezi válkami zabývala jadernými reakcemi, byla sice nesmírně nadaná, ale poměrně malá. Zpočátku to byl vzrušující teoretický výzkum, který směřoval k poznání vlastností hmoty. Rychle se však ukazovalo, že teorie může mít závažné praktické dopady.

Etika a fyzika

Na počátku roku 1939 publikoval Otto Hahn společně s Fritzem Strassmanem práci o jaderné syntéze. Navazovali na dřívější výzkumy manželů Curieových. Po porážce Francie v květnu 1940 Joliot Curie sice zůstal v Paříži, ale do Anglie poslal své dva asistenty, kteří tam v kanystrech převezli zásoby těžké vody a pokračovali v Cambridgi ve svém výzkumu chování pomalých neutronů. Tým v Cavendishově laboratoři objevil prvek plutonium, chovající se podobně jako uran 235. Je skoro neuvěřitelné, že mezi prvními teoretickými postuláty a výrobou bomby uplynulo jen pět let. V dubnu roku 1940 jiní dva němečtí fyzici Rudolf Peierls a Otto Frisch, kteří utekli z Německa do Anglie, vysvětlili, že nadkritické množství uranu 235 je schopné spustit ničivou jadernou reakci, a zároveň navrhli průmyslový způsob, jak od sebe oddělit poměrně vzácný izotop uranu 235 od hojnějšího uranu 238. Věděli, že pětikilogramová nálož by v sobě skrývala tolik energie jako několik tisíc tun dynamitu, ale radioaktivita uvolněná následkem výbuchu by zamořila okolí a způsobila další úmrtí.

Britská vláda reagovala rychle a ustanovila komisi MAUD; ta v červenci 1941 oznámila, že jaderná bomba by mohla přinést rozhodující obrat ve válce, jaký právě Británie čelící německé armádě potřebovala. Churchill předal výsledky Američanům a v USA o rok později začali budovat rozsáhlé výzkumné centrum. Je zvláštní si uvědomit, že kdesi daleko ve světě se připravuje bouře, která od základů změní osud Jáchymova a ze stagnující Příbrami s nějakými 12 tisíci obyvatel udělá jedno z hlavních center středních Čech. Nebýt uranu, dnešní Příbram by se pravděpodobně podobala městu jako Sedlčany.

Poměrně málo se ví o japonském jaderném programu, a proto máme tendenci jej podceňovat, i když se zdá, že dosáhl skvělých výsledků. Japonsko patřilo mezi první tři státy, kde byl do provozu uveden cyklotron. Tato věc je dodnes citlivá, protože pokud by Japonci připravovali jadernou válku proti USA, tak se dá snadněji omluvit použití jaderné bomby v Hirošimě a Nagasaki. Vůdčí osobností japonského programu byl Yošio Nišina, který v Evropě před válkou strávil osm let na studiích společně s Rutherfordem v Cambridgi a Bohrem v Kodani.

Z našeho pohledu je zásadní otázka surovin. Kde vzít takové množství uranu, aby z něj bylo možné vyrobit atomovou bombu? Odpovědi se hledaly v konžské Katanze či na ložiscích kanadského štítu. Jediné ložisko v celé Evropě, jež uran za války těžilo – a to na barvy, které na sklářských soutěžích vyhrávaly mezinárodní ceny –, byl Jáchymov.

Konec války

V roce 1945 už bylo Rusům jasné, že jejich další mocenská pozice závisí na uranu. Stalin nařídil akademiku Kurčatovovi, aby urychlil práce, sehnal vědce a rozvinul bez ohledu na náklady velkorysý výzkum podepřený prvotřídním materiálem získaným špionážní cestou. Zatímco sovětský jaderný výzkum začal promyšleně organizovat Berija, komunikace týkající se uranu na americké straně spíš vázla.

Prezident Truman 11. června 1945 potvrdil, že okupační zóny platí podle předchozí domluvy. Americká vojska a britské oddíly se stáhly z větší části Saska, Durynska a Meklenburska. Američané rovněž předali Rusům Karlovy Vary s tím, že si v nich mohou vybudovat regionální velení. Tato území se v následujících desetiletích stala hlavním evropským zdrojem uranu a umožnila Stalinovi vybudovat jaderný základ velmocenské politiky. Historikové nenašli žádný doklad, že by otázka uranu hrála nějakou roli i na americké straně. Ještě v roce 1944 byl i Stalin velmi pesimistický, co se týče jaderné bomby. Ale ani Churchillova korespondence o rozdělení Evropy neobsahuje žádné zmínky o uranových ložiscích.

Počátkem léta 1945 se Rusové přesunuli do západních Čech uvolněných Američany. Nikdo tehdy netušil, že až do roku 1989 bude v této oblasti (zejména na saské straně) vytěženo 231 tisíc tun uranu, skoro pětkrát víc než v příbramském uranovém ložisku. Ale opět je nutné zdůraznit, že Jáchymov, Horní Slavkov a zpočátku Příbram hrály rozhodující roli v té nejvíc konfliktní etapě studené války zhruba do Stalinovy smrti.

Už na konci srpna 1945 byla do Jáchymova poslána sovětská průzkumná výprava. Mezi jejími členy byl Semjon Alexandrov a Alexandr Orlov, kteří odhadli, že jáchymovské zásoby nepřekračují 300 tun uranu. Jáchymov nicméně navedl ruský tým do sousedního Saska. Prováděl tam revizi starých šachet, předstíraje, že hledá vizmut a kobalt. První odhady byly pesimistické, ale o pár let později už Rusové věděli, že krušnohorský region může poskytnout víc uranu než zbytek sovětského impéria. Oblast budoucí NDR měli od konce války pod kontrolou. Hrál uran nějakou roli v československém převratu v únoru 1948? Asi ano, protože za tehdejší situace šlo víc o budoucnost Sovětského svazu než o osud Československa.

Hlavním sovětským kontaktem v Československu ve věci uranu byl premiér Zdeněk Fierlinger, za války náš velvyslanec v SSSR. Měl pověst člověka úzce napojeného na NKVD, tedy Berijovy lidi. Fierlinger stál za uzavřením velmi významné, ale dlouho utajované československo-sovětské smlouvy o uranu z 23. listopadu 1945, která sloužila jako zástěrka pro ruské aktivity na našem území. Fierlinger vysvětloval Benešovi, že Rusové nám pomohou při naftovém průzkumu na jižní Moravě a při hraničních sporech s Poláky v Kladsku. Podpisu smlouvy se účastnil i ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka, ten se k ní však po své emigraci nehlásil.

Dva týdny po Hirošimě navštívil generál Michajlov a plukovník Alexandrov, geolog ve službách NKVD, Důl Svornost v Jáchymově. Odvezli si vzorky smolince. Fierlinger již předtím vydal příkaz, aby sovětské dovozní společnosti Torgpredstvo bylo odevzdáno 38 516 kg radioaktivního materiálu. A 14. října odešla z příbramských hutí první dávka uranových barev do Sovětského svazu.

Ve svých výzvědných aktivitách nebyli Rusové sami. Jáchymov pár měsíců po konci války navštěvovali diplomaté a profesionální i amatérští špioni. Britský konzul Bamborough podal své pražské ambasádě zprávu o návštěvě Jáchymova 4. prosince 1946. Při návratu do Karlových Varů se potkal s francouzským velvyslancem Dejeanem, který se do Jáchymova právě chystal. Všichni cizí lidé přitom museli být v částečně vylidněném podhorském údolním městě velice nápadní.

Jako v Kongu

Tajná dohoda mezi ČSR a SSSR vůbec neobsahovala slovo uran. Jejím základem bylo ustanovení společného podniku, které de facto znamenalo, že uranový průmysl byl řízen sovětskými experty, ale o náklady se budou dělit oba státy. Zpočátku byla sovětská ekonomická podpora značná, postupně klesala. Nešlo jenom o vlastní náklady na těžbu, bylo postaveno i několik sídlišť pro horníky – v Příbrami, Ostrově nad Ohří, Horním Slavkově a naposled v České Lípě. Podmínky smlouvy můžeme slušně označit jako dobově koloniální, protože podobná smlouva vznikla i mezi západními mocnostmi a Kongem, kde většina zisku šla do belgických rukou. Konžský uran byl neuvěřitelně laciný – kilogram nezpracovaného kovu stál v cenách roku 1946 jen 35 amerických dolarů.

Po válce existovali ve východním bloku jen tři důležití producenti uranu. Na prvním místě bylo území tehdejší východního Německa, na druhém místě SSSR a za ním již méně výnosné Československo. To bylo skutečně významným hráčem jen v jediném roce – 1946, protože těžba uranu v SSSR i východním Německu v dalších letech rychle rostla. Bez německého a českého uranu by jaderné závody plnou silou začaly o několik let později. Teprve kolem roku 1955 byla surovinová základna pro výrobu jaderných bomb na Východě i Západě vyrovnaná.

Jan Masaryk řekl roku 1946 v Londýně, že jáchymovský uran bude sloužit míru, a ne válečným účelům. Pokud věříme tomu, že byl zavražděn, nic v té době nemohlo být silnějším motivem k jeho likvidaci než bezproblémový přístup k českým uranovým ložiskům. Masaryk byl o uranové problematice informován biologem prof. Janem Bělehrádkem. Zmatky kolem utajované uranové smlouvy u nás začíná něco, čemu se později říkalo atomová diplomacie, jaké jsme dnes svědky při jednáních s Íránem či Severní Koreou. Musely to být bouřlivé roky, protože Spojenci se báli, že ruské atomové zbraně je mohou připravit o vítězství ve druhé světové válce, a na druhé straně si Stalin byl dobře vědom toho, že jej Američané o vývoji jaderných zbraní informovali velmi neúplně. Cítil se podveden. Atomový průmysl se hned po válce stal absolutní sovětskou prioritou.

Sovětský model pracovního tábora

Češi nevěděli, že řízením uranových operací byl pověřen sám šéf NKVD, mimořádně schopný a nelítostný Berija. Těžba uranu vyžadovala velké množství lidí, jenže to po odsunu v pohraničí scházelo. Nebylo kde brát a bylo obtížné přimět lidi z vnitrozemí, aby odešli do obtížného důlního prostředí. Ruský model již byl v sibiřských gulazích vyzkoušený – zaměstnat vězně a v případě jejich nedostatku rozpoutat čistky. Vězňů už v roce 1950 v Jáchymově pracovalo víc jak osm tisíc s výhledem na celkem 13 tisíc nuceně nasazených. V roce 1953 začali čeští političtí vězni pracovat i ve středočeské Příbrami, protože běžně dostupné pracovní síly budovaly těžký průmysl na Kladně a v podbrdských železárnách. V Příbrami zpočátku pracovali i němečtí váleční zajatci. Většina politických vězňů získala v roce 1960 amnestii. Dnes je připomíná obnovený areál Vojna. Ostatní vězni trestaní za různé kriminální činy však v příbramských dolech pracovali až do počátku 90. let. Mnozí si tuto i po vysokých srážkách dobře honorovanou práci sami vybrali.

Počátky těžby byly chaotické, protože o dlouho opuštěném jáchymovském revíru neexistovala dobrá dokumentace. Část dokumentace se nalézala v archivu Státního geologického ústavu v Praze, ale k větší oficiální spolupráci pravděpodobně z důvodu utajení nedošlo. 28. srpna 1945 navštívili Jáchymov dva významní čeští geologové, z nichž oba později získali vysoký titul akademik – Vladimír Zoubek a Jaromír Koutek.

Zoubek pracoval v Jáchymově už před válkou. Zdvořilý a dobromyslný Koutek byl k otázce uranu velice skeptický, ale navrhoval rozšíření průzkumu směrem k Božímu Daru. Rusové však měli v ruce optimističtější zprávu německého geologa Kurta Patzschkeho, který byl za války ředitelem jáchymovských dolů. Koutek se Zoubkem se uranem zabývali i nadále a v jedné z průzkumných zpráv z června 1947 upozornili na možné uranové zrudnění v Krkonoších, kde skutečně zejména na polské straně bylo objeveno několik malých ložisek, zatímco na naší straně zůstalo jen u indicií.

Sověti se realisticky orientovali na Jáchymov a Horní Slavkov a postupně rozvíjeli průzkum v Příbrami, kde mírnější počasí umožňovalo i zimní práce. Těžba v Jáchymově dosáhla svého vrcholu v roce 1955 a nezvratně spěla ke svému konci, ale v té době se již vypracovala Příbram, která se po krušnohorské oblasti Niederschlema stala druhým největším evropským ložiskem uranu. Vrcholu těžby dosáhla v roce 1962 s vytěženými 2087 tunami uranu.

Wismut AG – stát ve státě

Brzy po válce se území NDR stalo nejvýznamnějším producentem uranu ve východním bloku a zkušenosti z krušnohorského regionu se promítaly i do průzkumu a těžby v jiných oblastech. Ve světovém žebříčku byla NDR do roku 1990 čtvrtá po Sovětském svazu, USA a Kanadě. Bylo zde v padesáti důlních okrscích vyhloubeno 280 jam s celkovou produkcí 232 tisíc tun uranu. První poválečnou šachtou byla historická dobývka Vereinigt Feld am Fastenberg v Johanngeorgenstadtu téměř na českých hranicích. Pokud by územím neprobíhala státní hranice, považovali bychom celou oblast včetně nedalekého Jáchymova za jediné ložisko. Průzkum v saském Krušnohoří začal hned v létě roku 1945 za pomoci poslední zbývající stovky horníků původně převedených z firmy Sachsenerz-Bergwerks AG. Dalších šest horníků bylo posláno do Schneebergu. Uranovou rudu každý den vynášeli z dolu v ruksacích. Schneeberg potkal podobný růst jako Příbram – z městečka o sedmi tisících lidech se v roce 1950 stalo město s 33 tisíci obyvatel, další tisíce žily na ubytovnách. I tam byla podobně jako v Příbrami zničena část starého města.

U nás vzpomínáme na uzavřený prostor Jáchymov, ale to nic nebylo proti německé uranové provincii, státu ve státě, kde doly pod krycím názvem Wismut AG prováděly těžbu a průzkum. Žilo zde totiž 1,6 milionu lidí. Sověti počítali s 450 tisíci pracujících, ale nakonec jich v celém uranovém průmyslu pravděpodobně pracovalo „jen“ kolem 400 tisíc. Nejvyšší počet pracovníků měly doly Wismutu AG na počátku 50. let – skoro 200 tisíc oproti příbramským asi 40 tisícům. Obě oblasti se v mnohém podobají. Rychle zde vznikala uranová sídliště, zejména v 50. letech probíhal hon na špiony, objevují se krádeže, zneužívání moci, černý obchod, ale je také mnoho případů úředního bezpráví a těžkého hornického alkoholismu. Němečtí horníci však aspoň zpočátku byli tvrdohlavější než čeští. Několikrát došlo ke vzpourám a obležení policejních stanic. Jindy horníci posilnění alkoholem procházeli městem za zpěvu nacistických písní. Oficiální, pravděpodobně úředně snížená čísla hovoří o 700 smrtelných úrazů.

Rakovina plic byla u obyvatel Nagasaki a Hirošimy zjištěna u 638 lidí, na dolech Wismut AG asi u 5300 (!) a v Československu asi u 120 horníků. Zejména počátky těžby byly u Wismutu velice kruté. Z celkového půlmilionu horníků jich vážně onemocnělo asi 30 000, a to na silikózu, rakovinu, vážné poruchy sluchu a nemoci z působení stresu. Za nemocemi stál i těžký alkoholismus, silné kouření a velice nepravidelný a nezdravý životní styl.

Jak na německé, tak na české straně změnil uranový průmysl – někdy i k lepšímu – život několika set tisíc lidí, a to po dobu zhruba 40 let. Jak rychle zapomínáme!