Zažili jsme možná nejteplejší rok novodobé historie

Falešný klid globálního oteplování

Zažili jsme možná nejteplejší rok novodobé historie
Falešný klid globálního oteplování

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Posledních deset let se svět otepluje mnohem méně, než by odpovídalo scénářům pracujícím s obsahy skleníkových plynů. Průměrné globální teploty víceméně stagnují, což je jeden z důvodů, proč o klimatických změnách slýcháme, zejména u nás, v poslední době méně než v minulých letech. Přesto rok 2014 patří mezi nejteplejší roky, anebo je to dokonce vůbec nejteplejší rok zhruba od roku 1880. Postupně to oznámily čtyři velké světové klimatické agentury, které rovněž publikovaly křivky teplot za posledních sto let.
Průběh křivek je u všech čtyř agentur prakticky totožný, v něčem se však liší: ve své velikosti. Je důležité vědět proč, abychom mohli odhadnout, zda pracujeme s nějakým statistickým polotovarem, anebo s reálnou situací.

Nejprve je nutné si uvědomit, co vůbec znamená sousloví „nejteplejší rok“. Možná bychom to mohli přirovnat k závodu v běhu – někdo se nakonec stane mistrem světa, ale i ten poslední z celého startovního pole za ním bude zaostávat sotva o pár desetin sekundy. Kdybychom se na to dívali nezaujatě, tak řekneme, že všichni běželi hodně rychle, avšak že vítěz byl přeci jen o něco málo lepší. Podobně se to má s nejteplejším rokem. Byl to prostě hodně teplý rok, ale podobných jsme v uplynulých deseti letech zažili dokonce několik. Rozdíly jsou opět jen v setinách stupně Celsia a ty mohou připadnout na metodiku měření. Je totiž rozdíl měřit rtuťovým teploměrem, nebo tím z družice.

Navíc srovnání se staršími daty je ošidné. Představte si, že průměrnou teplotou celého glóbu získáme tak, že zeměkouli rozdělíme na čtverce o hraně 500x500 km a pro každý čtverec stanovíme jeho průměrnou roční teplotu, z níž pak vypočítáme průměr pro celou Zemi. V době meteorologických satelitů a počítačových měření to není žádný problém, ovšem určit, jaké bylo počasí na Sibiři nebo uprostřed Austrálie třeba v roce 1920, to už je složitější. Meteorologické stanice byly daleko od sebe a zejména o teplotách na moři či v Antarktidě toho moc nevíme. Musíme tedy existující data matematicky interpolovat, abychom pokryli i plochy bez měření.
A právě v tom tkví onen problém. Každá agentura používá poněkud odlišnou metodiku zaplnění „bílých“ ploch – a podle toho se mírně liší i výška teplotní křivky. Přes veškerou opatrnost však můžeme říct, že rok 2014 patřil mezi nejteplejší roky posledního století a také že posledních deset let bylo nejteplejším desetiletím od roku 1880. Nad těmito daty už nemůžeme jen tak mávnout rukou, protože například japonská metodika pro své výpočty využívá výsledky 37 tisíc měřicích stanic rozptýlených po celé Zemi.

Proč se Země otepluje méně, než bychom čekali?

Obsah oxidu uhličitého v atmosféře roste mnohem rychleji než globální teplota. Klimatologové proto někdy hovoří o oddechu či odpočinkovém čase globálního oteplování. Opět se jedná o klíčovou otázku, protože kdyby teplota nezávisela na skleníkovém jevu, nemuseli bychom se například starat o čistou, bezemisní energetiku. Přírodní parametry ukazují, a to již někdy od roku 2005, možná dokonce dřív, na mírné ochlazování. To je způsobeno jak nižší sluneční aktivitou, tak poněkud zvýšenou vulkanickou činností hlavně v Indonésii, při níž se do atmosféry uvolňují aerosoly, které stíní sluneční záření. Přesto ani kombinace slunečního výkonu a sopečné činnosti nebyla až donedávna schopná vysvětlit, proč se Země příliš neotepluje.

Větší jasno do celé věci vnesla pozorování obsahu tepla v horních částech světového oceánu. Teplota se zde zjišťuje pomocí několika tisíc malých robotů shazovaných z lodí a letadel, které velmi pomalu klesají do hloubek kolem 2 km, několik dní se nechají unášet mořskými proudy a pak malý motor přečerpá olej z ocelového válce do vnější nádrže, tím zvětší její objem a robot začne pomalu, den po dni, stoupat na hladinu. Celou dobu měří teplotu a údaje pak, po vystoupání na hladinu, odešle pomocí satelitního telefonu. Oceán má řadu vrstev o různé teplotě, a proto se celková teplota přepočítává na tepelný obsah do hloubek 700 m a 2000 m.

I na tato měření je nutné dívat se velice kriticky, protože světové moře je v neustálém pohybu a každých zhruba 30 až 50 let trochu mění svoji povrchovou teplotu. Tomuto jevu říkáme dlouhodobé oscilace a obvykle rozlišujeme tzv. pacifickou a atlantskou oscilaci – to podle toho, ve kterém oceánu se projevuje. Pokud je na povrchu moře studenější vrstva vody, pak lépe odebírá teplo z atmosféry. Samo o sobě to nestačí, protože mořské proudění musí být zároveň v takovém režimu, aby teplejší vodu účinně odvádělo do větších hloubek. Základním mechanismem odvodu teplé vody do hloubky je její hustota. Teplejší moře má větší odpar, na hladině se koncentrují slanější, a tím i hustší roztoky, které klesají do větší hloubky, a tím povrch země zbavují nadbytečného tepla.

Jenže světový oceán v tomto režimu funguje právě jenom několik desetiletí, protože zároveň střídavě komunikuje i s nejméně dva kilometry mocnou, studenou vrstvou při oceánském dně. Myslím, že už jenom z tohoto stručného popisu situace je zřejmé, že světová teplota nezáleží právě na tom, kolik je v atmosféře oxidu uhličitého, protože existují mechanismy, jak například pomocí aerosolů teplotu snižovat či díky mořskému proudění skladovat v hlubinách moře. Naneštěstí stejný mechanismus působí i opačně. Světový oceán může teplotu začít uvolňovat. A v tom je největší riziko dnešní situace. Několik renomovaných studií ukázalo, že za poslední roky neobvykle výrazně stoupl tepelný obsah v horních dvou kilometrech světového oceánu.

Možná si vzpomenete, že v polovině minulého roku existovala více než 50% pravděpodobnost, že přijde epizoda El Nino, jež se projevuje zvýšenou teplotou na povrchu Tichého oceánu. Zhruba stejně velká pravděpodobnost platí i na jaře roku 2015, přičemž teď to vypadá spíše na neobvyklou situaci, kdy má celá horní třetina světového oceánu vyšší teplotu. Očekává se, že již v měřítku prvních několika let by mohlo dojít ke kombinaci lidmi způsobeného a přírodního oteplování, takže skutečně anomální roky nás teprve mohou čekat. V tom je ten „falešný klid“ globálního oteplování, protože studenější oceán zatím fungoval jako kumulační planetární kamna, teplem se zatím jen nabíjel, ale už brzy ho může začít vracet.

Klimatický rok 2014

I při hodně kritickém pohledu na věc můžeme říct, že minulý rok patřil mezi čtyři nejteplejší roky od roku 1958, odkdy disponujeme důvěryhodnými klimatickými řadami a poměrně hustou sítí měřicích stanic. Výsledek byl nezávisle potvrzen dalšími metodami, jako je např. zatím největší růst hladiny oceánu o 3,2 mm v roce 2014. Zatím se pohybujeme v globálních veličinách, ale když se na počasí v minulém roce podíváme z regionálního hlediska, nalezneme řadu neobvyklých rysů. Třeba sibiřské jaro bylo nejteplejší za sto let a ledy na řekách tu začaly pukat o celé dva týdny dříve, než je obvyklé. V Rusku byl zároveň anomálně teplý podzim přerušen rekordně chladným říjnovým počasím. Podobné, i když menší kolísání teplot, kdy se během deseti dní naprosto změní počasí, zažily i jiné země. Američané a Kanaďané nemohli uvěřit tomu, že například jinak studená Aljaška prožila nejteplejší měsíce, ale na jih od ní ležící oblast velkých jezer z větší části zamrzla a led se na Hořejším jezeru udržel až do počátku června. Rovněž Evropa prožívala rekordně teplé jaro a o něco teplejší zbytek roku.

Je třeba si uvědomit, že teplejší klima znamená, že se odpaří víc vody, takže teplý svět jako celek je vlhčí svět. Jak to, že ale pozorujeme spíš vysoušení? Jednak část srážek spadne nad mořem, jednak jsou častější povodně, při nichž voda celkem bez užitku odteče, aniž by doplnila podzemní zásobníky. Pokud tedy uslyšíme o rekordně teplém ročním období, mělo by nás okamžitě napadnout, že to znamená jak riziko sucha, tak povodní. Zatímco sucho v minulém roce citelně udeřilo na středozápadě USA, tak nejsilnější byly zářijové povodně v Bangladéši a Indii, které z domovů vyhnaly kolem 4 milionů lidí a způsobily zničení domů a úrody ve 25 tisících vesnic.

O výši možných srážek svědčí deště na Floridě, kde za jeden napršelo 395 mm srážek (a za dva dny více než 500 mm!), což jsou asi dvě třetiny ročního srážkového úhrnu pro Českou republiku. Pokud se však budeme držet běžných evropských podmínek, pak měsíční srážky dosahovaly maximálně 2,5násobku běžných průměrů. Poměrně velká pozornost byla věnována neobvykle tvrdé zimě na východním pobřeží USA, kde maximální denní příděl sněhu dosáhl 127 cm. Uvádím tato čísla, aby bylo patrné měřítko klimatického extrému. Průniky chladného vzduchu opakovaně zasahovaly americké pobřeží, ale i v Evropě existuje podobná arktická spojnice, avšak ta v roce 2014 fungovala dál na východ, na Ukrajině. Nicméně se snadno může stát, že v dalších letech zasáhne střední či západní Evropu, kde na rozdíl od USA, ležících v dosahu teplého a vlhkého oceánského vzduchu z Mexického zálivu, můžeme čekat mnohem menší sněhové srážky v denním úhrnu kolem 40 cm.

Výhledy do budoucnosti

Klima se začíná vracet jako mediální téma, protože stále víc lidí pociťuje jeho extrémy. Česká republika je dosud poměrně šťastnou výjimkou, kde změny příliš nevnímáme a hovory o klimatických změnách zajímají jen málokoho. Na jednu stranu doufám, že se tato blažená nevědomost nezmění. Ale na druhou stranu velmi nepříjemné překvapení připravila vysoká kumulační schopnost světového oceánu, který – i pokud by se ochlazovalo –, bude chládnout celé roky, a bude-li se oteplovat, pak tento proces dál urychlí.

Pravděpodobně klimaticky nejrizikovější oblastí se stane středozápad USA včetně Kalifornie a dále indický subkontinent. V obou oblastech začíná scházet voda a další teplý rok může problém zesílit. Nejhorším možným scénářem by byly vysoké ceny potravin a sociální neklid, který by přinesly. V každém případě dochází k sice nerovnoměrné, ale přesto globální změně hydrologického režimu. Kdybych měl v katastru své obce rybník, tak bych jej vyčistil, aby pojal víc vody, a zároveň provedl kontrolu hráze, kdyby té vody bylo příliš. Určitě i letos častěji uslyšíme o hutnění půd těžkou zemědělskou mechanizací. Nedávno mi jihočeský farmář ukazoval rozdíl mezi vedle sebe ležícím zhutnělým a dobře oraným polem. Na tom prvním bylo výrazně nižší, zažloutlé obilí, protože špatně obdělávaná půda nedokázala zachytit zimní srážky. Bylo zjevné, že výnosy jsou nejenom v rukách přírody, ale také zemědělců.

V příštím čísle: Svéhlavé ledovce