Moskva je třetí Řím. Představa, která se ujala v pozdním středověku, je živá i dnes. Vlastně živější – nejenom kvůli tomu, že odpovídá představám Putinovy garnitury a ideologů ruského nacionalismu. Jistým způsobem se ujala i na Západě, často mezi lidmi, od nichž by to před lety jeden nečekal. Moskva a Rusko se v jejich očích stávají hrází proti dekadenci současného Západu, skutečnou vlastí Ducha, kde prapor tradičních hodnot vlaje i dnes vysoko. Ruský duch, ruské duchovno.

Pro upadající Evropou znuděného Zápaďana může představovat nějakou ztracenou pravdivost, která existuje v tom skutečnějším a oduševnělejším životě, jejž lidé na Rusi a v přilehlých končinách vedou. Ta pravá božská síla tam proudí jaksi přímo, promlouvá skrze jurodivé muže s očima rozsvícenýma vytržením, skrz nedostižná díla literatury a filmu. Nemálo lidí se od okouzlení ruským duchem dostane k sympatii pro ruskou moc. Může to působit paradoxně – osudy tvůrců mnoha těch právem obdivovaných děl, erupcí ruského ducha, jsou také příběhem konfrontace s ruskou mocí, jíž byli drceni bez možnosti se účinně bránit. Ta představa symbiózy ducha a moci v Rusku ale není úplně nesmyslná. Mnozí z těch ruských mistrů přicházeli na vskutku strašné věci, když se pokoušeli formulovat svoje politické představy (vskutku by se mi nechtělo žít v zemi uspořádané podle myšlenek Dostojevského a dalších).

Pjotr Mamonov asi není umělec Dostojevského formátu. Beru si ale nějak osobně to, že se stal ztělesněním jurodivého ruského duchovna, poblázněného, intenzivního a v něčem i hlubokého, zároveň podivně smířeného s tím, co se děje v reálném světě kolem, v nějaké míře ztotožněného s ruskou mocí. Bylo pár okamžiků v mém předlouhém životě, kdy jsem na televizi v pravém slova smyslu zíral, nevěřil tomu, co jsem viděl. Ne ve smyslu „to je tak blbý, že to už snad ani není možný“, ale jako kdybych byl svědkem čehosi mimořádného. Něčeho, co snad ani nemohlo, nemělo být. Bylo to někdy na sklonku 80. let. V Československu tehdy oficiální vysílače šířily i program sovětské televize, v časech pokročilé perestrojky se na ní – na rozdíl od domácích programů – dalo vidět i ledacos zajímavého nebo aspoň bizarního (pamatuji se na léčivé seance populárního ruského guru Kašpirovského).

V hlavním vysílacím čase jsem sledoval jakýsi hudební pořad, vystupovala v něm moskevská undergroundová skupina Zvuki Mu, Pjotr Mamonov byl její frontman. Spadla mi čelist, když se do toho naplno opřel. Hubený čahoun, antiteze seladona, v té době už mu táhlo na čtyřicet, v očích nefalšované šílenství. Kroutil se a svíjel, trochu koktal. Franz Kafka plus hektolitry vodky, zároveň intelektuální a pudový, zběsilý. Kapela za ním loudila z nástrojů místy dost udivující zvuky, Mamonov svůj styl kdysi definoval jako „ruskou folkovou halucinaci“. Případné. 

Kdyby zdejší TV v hlavním vysílacím čase pustila tohle, byl by i dnes její server přetížený reakcemi vytočených či zděšených diváků. Na Mamonovovi bylo vidět, že je osobnost jaksi navzdory, že svoje handicapy – vzhled, podivnou mluvu – dokáže proměnit silou vůle v přednosti. Zasloužilá sovětská popstar Alla Pugačovová prý řekla, když Zvuki Mu slyšela: „Tak teď už mají i oškliví lidé svou hudbu.“ Docela výstižné. Na YouTube se ale dá najít i sovětský hudební pořad z konce 80. let, jakási bitva kapel z Moskvy a Leningradu, Zvuki Mu tam předvedou cosi vskutku divokého a nezvyklého, část publika i moderátorka jsou z toho perplex. V čase pro dotazy obecenstva se přihlásí jakýsi zasloužilý umělce a řekne svoje. Mamonov mu velmi suše odpoví a vypadá v tu chvíli hrdě a svým způsobem i krásně.

Dnes je mu pětašedesát, stala se z něj jaksi poustevnická hvězda. Žije prý s rodinou na malé vesnici, z darů země. V pětačtyřiceti konvertoval k pravoslaví, občas ale pořád hraje a mívá plno. Před koncerty pořádá tiskové konference, kde na novináře vypouští dlouhé proudy vědomí o víře, lásce a taky strachu. Když před asi deseti lety dostal filmovou cenu, lamentoval při přebírání, že se z Rusů brzo stanou Číňané. Na webu se dají najít záznamy jeho koncertů, pořád je to velice působivý performer a jeho nové Zvuki Mu tvoří hudebníci o generace mladší. V létě 2015 si zahrál i v krymském Simferopolu, status toho území asi moc neřešil – starší ruští „hipíci“ prý mají ke Krymu velice sentimentální vztah a jsou rádi, že je zase „jejich“.

Taky se z něj stala svérázná filmová hvězda, měl hlavní roli v ruském „duchovním blockbusteru“ Ostrov. Mamonov v něm podle režiséra Pavla Lungina hraje sám sebe, „svatého blázna“, který žije v sedmdesátých letech v jednom z posledních povolených pravoslavných klášterů. Vede život kajícníka kvůli provinění z časů války,  nedočká se však odpuštění, nýbrž zjištění, že se vlastně zas až tak moc neprovinil. Ve finále dojde ke zvláštnímu porozumění mezi mnichem a sovětským admirálem, trochu v duchu „jsme všichni z jedné ruské mámy“.

Ve jiném Lunginově filmu představoval cara Ivana Hrozného, velice podivný snímek ukazuje ruskou moc jako krutou, ale svým způsobem i posvátnou nebo z něčeho posvátného vycházející, je to skrumáž obrazů tortury i vlasteneckého vzepětí proti polským útočníkům, které, když je nejhůř, zastaví ikona puštěná po proudu řeky. Uprostřed toho všeho Mamonov, z očí mu blýská posedlost, v ústech jeden velice osamělý zahnědlý řezák (nikoliv výkon maskéra, ale jaksi přirozený stav hercova chrupu). Říká se o něm, že i při všem tom poustevničení je velice bohatý člověk.

Dokáže se podívat stejně hypnoticky jako dřív, v jeho slovech někdy zní vášeň i pokora, ale taky paranoia (dokáže popisovat Evropu jako semeniště pedofilů a zoofilů). Ten pohled se může lesknout skutečným vytržením, víří v něm však i něco temného, zneklidňujícího. Možná nějaká nesmlouvavá umanutost připravená soudit, a přitom nevidět.  

Na tom konci osmdesátých let se mohl mladý kluk v Praze cítit jako součást nějaké internacionály podobně smýšlejících v celém východním bloku, měla svoje hrdiny a mluvčí, Pjotr Mamonov byl asi jedním z nich. Dnes mluví za Boha nebo pro něj, asi upřímně. Jestli je šťastný, přeji mu to. Stejně mě ale zneklidňuje. Může prorocky lamentovat, aby odvrátil apokalypsu, působí však jako jeden z jejích jezdců.