Následující řádky jsou jakýmsi pokusem o souhrnný popis situace v České republice před letošními volbami do Poslanecké sněmovny PČR.

Podivná revoluce

Její zvláštnost spočívá v tom, že všichni, účastníci i pozorovatelé, se shodují a navzájem ujišťují, že nevědí, o co jde. Kromě jednoho jediného, totiž hybatele nynější české politiky, miliardáře Andreje Babiše. Ten to říká celkem na rovinu. To, v čem jsme až dosud (tj. v posledních 27 letech, 1990-2017 žili, byly tzv. Staré pořádky. Vládli nám politici, kteří nemakali a kradli. Teď přicházejí obyčejní lidé, kteří se už na to nemohli dívat (přicházejí už čtyři roky, celou tu dobu byli ve vládě), aby udělali pořádek. Tedy přesněji řečeno Nové pořádky. Program je jednoduchý a přehledný: stát jako firma (jen velmi málo rodin má ovšem deset milionů členů; imaginace pana Babiše připomíná – v jistých ohledech, ovšem – imaginaci Klementa Gottwalda nebo Gustáva Husáka). Dále „zjednodušená demokracie“ (také všichni revolucionáři 20. století, od Lenina a Stalina až po Hitlera a Mussoliniho, chtěli demokracii zjednodušovat, a většinou se jim to bohužel dost povedlo). Zjednodušení má spočívat mj. ve změně volebního systému, snížení počtu poslanců, omezení času na projevy ve Sněmovně. Zkrátka: méně lidí a méně žvanit. Pan Babiš vyhlásil zároveň boj proti „standardním“, „tradičním“ politickým stranám – rovněž častý revoluční postulát: je pozoruhodné, jak se zrovna to poslední podobá tomu, co psal o politických stranách v Moci bezmocných Václav Havel).

Příznačné pro všechny revoluční demagogy je, že posunují politické problémy v lepším případě do právní, v horším rovnou do morální roviny. Morálka v představách těchto lidí přitom neodmyslitelně souvisí s kriminálem: protivníci jsou zloději, korupčníci, vykořisťovatelé atp. Proto je zapotřebí nejdřív zavést právní stát (tj. pokud možno co nejvíc delikventů zavřít). Pro ty, co zůstanou venku, pak zavládne svoboda, jaká tu ještě nebyla. K právnímu státu v tomto pojetí nutně patří presumpce viny a průběžná proměna pravidel během hry (retroaktivita).

(Ve standardním, „tradičním“ pojetí, jehož se držím já, je to naopak: přednost má demokratická politika jako řada vždy nedokonalých pokus o vyrovnávání zájmů ve společnosti v duchu spravedlnosti. Účastníky jistě vede „morálka“, ale ta je opřena o osobní přesvědčení, o víru. Jen v tomto svobodném, demokratickém politickém prostředí je pak možno vytvořit něco, co si zaslouží označení „právní řád“).

Je nesmyslné se tvářit, že tyto volby budou o sociálním zajištění, zdravotnictví, daních, obraně, kultuře, školství atp. Jistě budou taky o tom, ale až v druhé, ne-li ve třetí řadě. V první řadě budou o politickém prostředí, v němž strávíme přinejmenším další čtyři roky našeho života (řekl bych, že daleko víc). O povaze našeho státu. Velkou změnu jsme zažili už v říjnu 2013: to, co následovalo, by se s jistou licenci dalo nazvat „Druhá Česká republika“. O tom, co bude následovat tentokrát, se rozhodne ve volbách, v podstatě svobodných.

Český volič má ovšem problém: na jedné straně stojí někdo, kdo jasně, nepokrytě, bez okolků říká, čeho chce dosáhnout. Jeho projekt je je velmi svůdný a přitažlivý, jak to u revolučních projektů bývá. Některé jeho okolnosti a prostředky je nutné si domyslit. Na základě naší historické zkušenosti to není až tak těžké.

Na druhé straně však nestojí vůbec nikdo. Poslanci až na výjimky (zaznamenal jsem Miroslavu Němcovou) se zabývají tím, jaké budou důchody, daně, kolik peněz na obranu, jak reorganizovat zdravotnictví atp. atp. Je to organizované mlácení prázdné slámy s velkou příměsí tzv. nechumelismus: všichni se tváří, že nejde o to, o co jde ve skutečnosti. A to, o co podle nich jde, je slušně řečeno nic.

Taky je třeba upozornit, že všechny problémy Andreje Babiše, které se v poslední době ventilují, Čapí hnízdo, korunové dluhopisy, podezření z nekalých postupů proti konkurenci, atp., nejsou to hlavní: to hlavní je politický problém, tj. revoluční projekt. Čapí hnízdo, Korunové dluhopisy, Zajišťovací příkazy atp. jsou v péči policie a justice, a pokud budeme mít demokratický stát s politicky neutrální policií a státním zastupitelstvím a nezávislým soudnictvím, nemusíme se o ně až tolik starat.

Vůči programu pana Babiše, pokud ho vezmeme vážně, je těžké zůstat neutrálním: mezi novináři, pracovníky médií, politickými komentátory se dnes ovšem zavedla praxe, že je třeba být nestranný a nad věcí. Tváří se, že komentují utkání, kde se hřiště a pravidla průběžně upravují za spolupráce jedné (té momentálně silnější) hrající strany. Na jedné straně hřiště stojí Andrej Babiš, na druhé nikdo. Je třeba se rozhodnout. Ale o čem a pro koho?

Jak je hřiště nalajnováno

Zákonná úprava volební kampaně (viz zákon č. 322/2016 Sb.) se velmi hodí k tomu, aby si občané revoluční změny odhlasovali ve stavu blažené nevědomosti. Volební kampaň je vymezena široce a mlhavě, kdo se jí chce zúčastnit, musí se předem zaregistrovat, jinak mu hrozí mastná pokuta. Mnoho lidí si řekne, že nejlepší je v té době o politice moc nemluvit.

Podle odst. 1 § 16 zákona volbě do PČR se „volební kampaní rozumí jakákoliv propagace kandidující politické strany, politického hnutí nebo koalice, jejich kandidáta anebo nezávislého kandidáta nebo volební agitace ve prospěch kandidující politické strany, politického hnutí nebo koalice, jejich kandidáta nebo nezávislého kandidáta, zejména veřejné oznámení určené na jejich podporu anebo sloužící v jejich prospěch, včetně jakékoliv doprovodné akce, za které se poskytne nebo obvykle poskytuje úplata“. Přitom „za volební kampaň se považuje i sdělení v neprospěch jiné kandidující politické strany, politického hnutí, koalice, jejich kandidáta nebo nezávislého kandidáta“.

Volební kampaní je tedy „jakákoli propagace… nebo agitace“, „zejména veřejné oznámení… za které se poskytne nebo obvykle poskytuje úplata“. To znamená, zejména to, ale nejen to. A aspoň v případě negativní kampaně stačí dokonce „i sdělení v neprospěch“. Vymezení je mlhavé a široké. Samozřejmě, žádný zákon nemůže být napsán tak, aby se nedal zneužít či obejít: ale tady je šíře, která se povolaným interpretům nabízí, v podstatě bezbřehá.

Odst. 2 §16 téhož zákona zavádí nově pojem „registrované třetí osoby“: „fyzická nebo právnická osoba, která se hodlá účastnit volební kampaně bez vědomí kandidující politické strany, politického hnutí nebo koalice, jejich kandidáta anebo nezávislého kandidáta, je povinna se před vstupem do volební kampaně registrovat jako registrovaná třetí osoba u Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (dále jen „Úřad“) zřízeného podle zákona upravujícího sdružování v politických stranách a politických hnutích.“ Zákon se tedy nyní nevztahuje jen na politické strany a lidi politickými stranami přímo pověřené, ale na každého, kdo se dopustí „propagace“, agitace, nebo dokonce jen „sdělení“ ohledně politických stran, hnutí, jejich kandidátů či nezávislých kandidátů.

Jediné, co je vymezeno přesně, je doba volební kampaně: začíná vyhlášením termínů voleb ve sbírce Zákonů (tentokrát 2. května), končí dnem vyhlášení celkových výsledků voleb. Tedy bezmála půl roku.

A nyní sám „Úřad“. Ustaven byl podle zákona č. 302/2016 Sb. Jak tvrdí jeho „členové“ (tj. vedení), tedy aspoň někteří, může prověřovat každý subjekt vstupující do veřejného prostoru v době volební kampaně. Činí tak na podnět těch, kteří se cítí být poškozeni. „Subjekt“ (a takovým jsme všichni; kdo z nás někdy nevstoupí do „veřejného prostoru“) tedy má dát (nabídnout) Úřadu předem v rámci registrace k dispozici podklady, jimiž může prokázat svou nevinu tváří v tvář případnému udání. Udání by přece mělo být podložené a dokazování je v první řadě věcí Úřadu. Úřad není oprávněn informovat veřejnost, které politické strany, spolky nebo fyzické osoby prošetřuje. Podle § 16i, odst. 3 zák. č. 322/2016 Sb. „odpovědnost fyzické, právnické nebo podnikající fyzické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 3 měsíců ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán. Podle § 16h odst. 3 „proti rozhodnutí Úřadu nelze podat rozklad ani jej přezkoumat v přezkumném řízení“. (Podotýkám, že během těch tří let se může zákon v procesu svého výkladu praxí vzhledem ke své nejasnosti poměrně dost proměnit. Tedy něco jako skrytá retroaktivita). A podle §16 odst. 5 pak „pokuta je splatná do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, jímž byla uložena“. A pokud Úřad rozhodne, je „subjekt“ nejprve potrestán, a teprve následně se může odvolat (musím se přiznat že zrovna tohle mi – sice velmi, velmi vzdáleně, to přiznávám – ale přece jen připomíná velký retribuční dekret prezidenta Beneše). Označit to všechno za „nestandardní“ je dost slabý výraz.

Dovedu pochopit, co vedlo iniciátory a navrhovatele k tomu, aby se pokusili omezit volební náklady stran a zrovnoprávnit je ve volební kampani. A chápu, že chtějí zabránit stranám, aby obcházely limity tím, že za sebe nastrčí nejrůznější bílé koně. Jenže to, co vymyslili, omezuje svobodu projevu půl roku před volbami a otvírá účastníkům volební kampaně cestu k tomu, aby se pokoušeli různými udáními zastrašit nebo umlčet své kritiky.

Příklad ze života: Úřad versus Svoboda projevu

A teď malý doklad toho, co jsem právě o nové úpravě volebního zákona řekl. 31. srpna t.r. zahájil Úřad správní řízení o přestupku se spolkem Svoboda projevu“. Spolek se podle něho zúčastnil volební kampaně, aniž by se u Úřadu zaregistroval. Volební kampaně se prý zúčastnil tím, že zadal inzerci v podobě pozvánek na besedy spojené s projekcí filmu Selský rozum a prodejem knihy Žlutý baron v regionálních mutacích Deníku (film i kniha se zabývá podnikáním a veřejným působením Andreje Babiše). A dále tím, že zadal bez registrace v Českých Budějovicích výlep 22 plakátů s kampaní Žlutý baron. Inzerci v novinách a obsah webové stránky (http://zlutybaron.cz) navíc neoznačil informací o zadavateli a zpracovateli.

Stěžovatelem bylo hnutí ANO. Andrej Babiš už předtím označil besedy za kampaň sociální demokracie a Patočku za aktivistu ČSSD, jejímž je novinář členem.

Knížku připravovali novináři Zuzana Vlasatá a Jakub Patočka podle vlastních slov tři roky. Zároveň se podíleli na dokumentárním filmu Selský rozum. Kniha vyšla letos v květnu, film měl být zařazen na program v České televizi (která se jako majoritní účastník podílela na jeho produkci). ČT jeho prezentaci odložila na dobu po volbách, promítá se porůznu v kinech a je ke shlédnutí i na internetu. Pro prezentaci obojího (knížky i filmu) založili Vlasatá s Patočkou spolek Svoboda projevu.

Paní Vlasatá a pan Patočka pracovali tedy delší dobu na knížce a filmu s politickým obsahem. Když obojí dokončili, chtěli je taky veřejně prezentovat. Prezentaci veřejně oznámili (ovšem, jinak by na ni nikdo nepřišel). To autoři dělají, co svět světem stojí. Jen u nás je s tím, jak se zdá, po přijetí nové úpravy volebního zákona nějaký problém. Pan Patočka je členem politické strany. S tím je taky problém. Ukazuje se totiž, že cca půl roku před volbami by snad měl platit jakýsi výjimečný stav, kdy to nebude radno. Je tomu opravdu tak? A vytváří se skutečně situace, kdy bude možné na základě podnětů politických stran a hnutí na půl roku suspendovat svobodu veřejné kritiky v tak veliké, zásadní věci (fenomén Babiš), která je taky politická, ale nejen politická? Fenomén Babiš zahrnuje zároveň politické hnutí, obří podnik a mediální impérium; to, že pan Babiš hraje nyní už jen roli „obmyšleného“, je formalita. Otvírají se dvě otázky: za prvé, je v pořádku takový výklad zákona, na základě něhož Úřad zahájil se Svobodou projevu řízení o přestupku? A když ano, je v pořádku zákon samotný? Svoboda projevu je jen tam, kde o ni někdo usiluje a kde ji někdo brání. Případ Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran versus Svoboda projevu poukazuje na to, o čem budou tyto volby. Moc velkou pozornost zatím nepřitáhl.

A na závěr už jen malá poznámka: velké revoluce minulého století (ruská, německá) začínaly zformováním paravojenských útvarů, které uchvátily stát a jeho instituce. Teď se objevuje pozoruhodná inovace, jakási forma „průmyslové revoluce“: státu se zmocňuje megafirma, obohacená o politickou a mediální sekci. V zemích se zavedenou parlamentní demokracií, zavedeným soukromým vlastnictvím a svobodným podnikáním, se stabilizovaným právním řádem a s obyvatelstvem sdílejícím aspoň v hlavních obrysech společné přesvědčení, společnou víru, se na takovou revoluci zatím nikde nedostalo. Dokážou se (chce se mi napsat „pořád ještě“) bránit. Stane se Česká republika průkopníkem? I o tom budou nadcházející volby. Zdůrazňuji, že svobodné. Tentokrát se nemáme na co vymlouvat.