Nerad se tím chlubí, ale filmový festival v Karlových Varech poprvé navštívil až v roce 2001, a to rovnou pracovně jako tajemník poroty. Dnes, o 15 let později, je z Karla Ocha umělecký ředitel tohoto světoznámého festivalu. V rozhovoru pro deník Echo24.cz prozradil, kolik festivalů měsíčně navštíví, jak těžké je pro Vary získat ty nejlepší snímky nebo jestli má ze své funkce právo rozhodovat, jaký film diváci uvidí a jaký ne.

Jako umělecký ředitel máte zodpovědnost za program festivalu. Disponujete v rámci svého programového týmu při výběru filmů právem veta?

Veto de facto mám, ale využívám ho nerad. Pouze čas od času, když jsem přesvědčen, že by nějaký film na našem festivalu neměl chybět. Je to takové pozitivní veto. Nejde o to, že bych šel proti návrhům svých kolegů, že bych je neschvaloval, spíš je to o tom, že si prosadím film proti jejich přesvědčení. Stává se to ale čím dál, tím méně. Myslím, že letos ani jednou.

Čím to je?

Každému uměleckému řediteli trvá, než si poskládá svůj tým. A já si myslím, že ten můj je nyní v ideální sestavě.

Musíte bezpodmínečně zhlédnout všechny filmy, které na festivalu uvádíte?

Všichni členové programové komise, což je aktuálně asi osm lidí, se musí podívat na všechny soutěžní snímky, ale u těch nesoutěžních to neplatí. Například v Cannes, který se koná těsně před uzavřením programu Varů, se stane, že třeba jen dva členové naší komise vidí nějaký snímek, který považují za kvalitní. V tom případě na ně dám, protože hraje určitou roli, že je to z Cannes. Ten snímek vezmeme a já se na něj podívám až ex post.

Jak se vůbec dokážete při výběru filmů oprostit od svého vkusu a názoru na filmy?

To je to největší úskalí naší práce. Na jednu stranu jsem stoupencem tzv. autorské dramaturgie, tedy že na kvalitním festivalu musí být vidět vkus a otisk lidí, kteří filmy vybírají. Ovšem na druhou stranu se musíte vžít do diváků a vnímat, co by rádi viděli. Ne jim podlézat, ale snažit se je třeba i vychovávat, kultivovat. Musíte najít hranici mezi vlastním vkusem a okamžikem, kdy si uvědomíte, že něco, co se nelíbí mně, by se mohlo líbit divákům.

Jaká je pozice karlovarského festivalu právě v konkurenci Cannes, Berlína a Benátek? Jak je obtížné získat do Varů nějaký kvalitní snímek?

Cannes, Benátky a Berlín jsou velká festivalová trojka, ovšem Cannes je určitě úplně nejvýš. Cannes může mít jakýkoliv film, protože se všichni tvůrci snaží dokončit svůj film tak, aby ho mohli nabídnout na canneskému festivalu. V té druhé skupině je pak Berlinale a Benátky, ve třetí Locarno, Karlovy Vary, San Sebastián nebo z těch evropských ještě Rotterdam.

Pozice Karlových Varů je obtížná. Patříme mezi festivaly, které se nemůžou opřít výhradně o vlastní vkus. Sice se o to snažíme co nejvíc, ale těch aspektů, proč daný film, který velice chceme, nedostaneme, je celá řada. Ať už okolnosti, že film není hotový včas nebo že jsme v červenci, což znamená, že když je film odmítnutý v květnu v Cannes, musí se producenti rozhodnout, jestli ho přislíbí Varům nebo třeba počkají na Locarno, které je v srpnu, případně na San Sebastián na konci září.

Přemýšleli jste proto někdy o tom, že byste termín konání festivalu přesunuli?

S tím jsme často konfrontováni v zámoří. Do strategie mnoha amerických filmů totiž zapadá, že chtějí film uvést v Evropě až na podzim před Oscary. Začátek léta se jim nehodí, navíc 4. července, kdy se konají Vary, slaví v USA Den nezávislosti, kdy Američané chtějí být s rodinou. Na druhou stranu jsme se setkali i s názorem, kterému věříme, že tenhle termín je už od poloviny 40. let náš, proto je velmi silně spojený s identitou festivalu.

Co vlastně vaše práce obnáší?

Jeden z absolutně nejdůležitějších aspektů mé práce je osobní seznamování se s producenty, filmaři, neustálá komunikace o tom, jaké filmy hledáme a chceme propagovat, udržování kontaktů, proto hodně cestuju po festivalech. U filmařů totiž při rozhodování, na jakém festivalu svůj film nasadí, hraje roli, zda z programového ředitele cítí vášeň a zaujetí.

Kolik festivalů ročně navštívíte?

Řekl bych tak dva do měsíce. Ať už se jedná o ty větší, i o ty menší, které jsou pro nás důležité z hlediska národní kinematografie.

Dokážete si vůbec užít film, aniž byste při jeho sledování přemýšlel nad jeho kvalitou a tím, jestli byste ho chtěl do programu festivalu?

Sledování filmů si užívám neustále, proto mám problém říkat své práci práce. Je to spíš intenzivní, vzrušující a dosti časově náročný způsob života. Třeba když sedím v malém německém kině, většinou už po prvních deseti minutách vím, jestli mě ten film zaujal a čím. Pak už jen čekám a doufám, aby zůstal dobrý až do konce. V jeho průběhu začínám přemýšlet, jak tu projekci, kterou zažívám, zprostředkovat co nejvíce divákům. Což je v kostce to, co činí naši práci nejzajímavější: snaha přenést, co cítíme u filmů, které se nám líbí, na diváky a doufat, že je to také osloví.

Stává se vám, že vám nepovedený konec zkazí názor na celý snímek?

To se bohužel děje a ne zřídka. Je to jev typický především pro začínající tvůrce, ale dělá to problém i zkušeným filmařům. Často se stává, že na konci tápou a neví, jak ho ukončit. Je strašně složitá alchymie poskládat to tak, aby to drželo. Ale samozřejmě někdy film chytí natolik, že ani nepříliš podařený konec nám nestojí za to, abychom film odmítli. Vidíme v něm potenciál pro budoucí kariéru tvůrce, víme, že si šanci zaslouží.

Co by měl právě začínající tvůrce udělat, aby se zvýšily jeho šance na to, že vás jeho film zaujme a že ho budete chtít uvést na festivalu ve Varech?

Poslat film a komunikovat, co nejvíc to jde. Být v kontaktu s dramaturgy a čas od času se pozeptat, co se děje s přihláškou. Chodí nám okolo dvou tisíc přihlášek, což pak trvá, než to všechno odkomunikujeme. Proto mladým tvůrcům doporučuju: piště, ptejte se, naléhejte milý způsobem, nikoliv agresivně. Pak je taky fajn hodně cestovat a udržovat právě ten osobní kontakt.

Jsou naopak filmy, které na festivalu uvádět nechcete?

Při výběru filmů se sice nemůžeme odstřihnout jako určité typy osobností, nemůže brát v potaz své osobnostní naladění nebo to, v jakém stadiu života se právě nacházíme. Ovšem třeba jako rodiči se stáváme vůči některým tématům citlivější, proto nejsem příliš rád, když se potkám s filmem zachycujícím zneužívání dětí. Jako profesionál se na takový film podívám, ale snažím se, aby mi neutkvěl příliš v paměti, aby mě neovlivňoval v soukromí.

Třeba letos jsme se setkali s velice zdařilým silným polským debutem inspirovaným skutečným příběhem. Jednalo se o brutální vraždu asi šestiletého chlapce, kterou spáchali dvanáctiletí nebo třináctiletí kluci. Pamatuji si svůj ambivalentní pocit, kdy jsem na jednu stranu obdivoval talent filmaře, ovšem na stranu druhou doufal, že ten film bude nakonec uvedený na jiném festivalu. Tenhle skončil na San Sebastiánu.

V dubnu letošního roku prezident Zeman podepsal novelu audiovizuálního zákona, na jehož základě bude Státní fond kinematografie ročně dostávat ze státního rozpočtu 180 až 200 milionů korun. Přitom ještě v roce 2006 fond rozděloval jen 60-70 milionů. Přiblížili jsme se tím evropským standardům?

Ani nevím, jaké jsou evropské standardy. Někdo mi říkal, že v Maďarsku rozdělují 30 milionů euro, v Řecku třeba nic. Netvrdím ale, že všude, kde jsou peníze, vznikají kvalitní filmy. Nemyslím si, že existuje přímá úměra mezí „čím víc peněz, tím kvalitnější film“. Pro mě je to o snaze tvůrce vystoupit z ulity svého vlastního ega a stát se součástí filmového prostředí. Tam vidím začátek toho, aby se český film stal zajímavějším a do budoucna vyhledávaným v zahraničí.

Podle vás to tak nyní není?

Určitě nepatřím k těm, kteří by si stěžovali, že jsou čeští filmaři opomíjení. O tom vypovídá jen seznam českých filmů, které letos objížděly festivaly. Rozhodně se není za co stydět. Teď je jen potřeba pracovat na tom, aby to nebylo dílem náhody, abychom ročně měli tři čtyři filmy, které na větších festivalech zaujmou. S tím by se pak v dobrém slova smyslu mohla svést generace mladých tvůrců. Jako když u nás v 60. letech platilo heslo, že úspěch jednoho je příležitost pro druhého.