Jedním z důsledků stylizace filmů srbského režiséra Emira Kusturici je přesvědčení světového, nebo aspoň evropského publika, že nezřízenost, chaos, věčné opilství a důsledná bezstarostnost jsou věrné zachycení života na Balkáně.

Pranic na toto mínění nemá vliv ani každoroční toulání se turistů k Jaderskému a Černému moři, kde se setkávají s klidnými a nenápadnými domorodci, kteří sice servírují přespolním rakiji rozličných příchutí, jinak se ale drží zpátky a žijí tak nenápadně, jako by na plážích před svými domy nevyrostli.

Na obraz líbezné balkánské zhýralosti, který diváky uklidní jistotou známého, spoléhá i plzeňské provedení bulharské komedie Sboristé. Pojednává o absurditě a zvůli moci v socialistických osmdesátých letech uplynulého století a pro novou scénu Divadla J. K. Tyla, otevřenou loňského září a nepříliš duchaplně nazvanou Nové divadlo, je nastudoval jeden z jejich autorů Nikolaj Penev. Výsledek tedy není projekcí Balkánu na plátně českých očí, nýbrž týž „spolehlivý“ názor domorodce, jakým je zmíněný Kusturicův filmový. Penev v rozhovoru pro programovou brožuru inscenace upřesňuje své vize takhle: „Balkánská komedie má prudké střihy. Během jedné minuty vidíte člověka, který strádá, veselí se, je ožralý i střízlivý. Na Balkáně žijeme v těchto extrémech. Z pohledu malíře je to obraz, který se směje, a zároveň v něm spatříte slzu.“ Lze to vnímat i jako vysvětlení rozdílných balkánských a středoevropských nároků na soudržnost textu: ve Sboristech nedrží pohromadě nic, je to scénický kabaret skečů oddělených stmívačkami. Ostatně publikum to vycítilo a víc než na konci celého opusu tleskalo jednotlivým scénám. Přitom text Sboristů se vloni stal bulharskou hrou roku. Penev ji napsal spolu se svým někdejším spolužákem Dimitarem Sabovem jako „laskavý pokus o pohled na vlastní dětství“. Nejspíš proto je z jejich textu nadšen Jiří Menzel, jenž, v jednotě se svým dosavadním výběrem látek, by podle něj s gustem natočil film. (Toto tolik lákavé sdělení bylo lze číst v každém materiálu inzerujícím plzeňskou světovou premiéru inscenace. Ani tak ale nebyla vyprodána.)

Oč tedy jde: na jedné bulharské základní škole se připravují oslavit den kosmonautiky; učitelé (Martin Stránský, Zuzana Ščerbová) s žáky nacvičují vystoupení a školník (Miroslav Krejsa) vyrábí model sovětského lunochodu, který ho ředitel (Jakub Zindulka) neustále nutí zvětšovat. Už tak nervózní atmosféru prohloubí zpráva, že za svou dosavadní vzornou reprezentaci je škola odměněna jaksepatří a smí vyslat tři žáky do Prahy na dětský festival spřátelených zemí Zlatá včelička. Podmínkou samozřejmě je nacvičit se spolehlivými žáky vhodné představení a nechat ho schválit místní, zřejmě okresní stranickou komisí. Paralelně s touto „linkou příběhu“ se odvíjí druhá: rodiče (Pavel Pavlovský, Jana Kubátová) žáka Petra (Ondřej Rychlý), kteří pro režim nijak zvlášť nehorují, zvažují, jak zařídit, aby do „bájného Československa“ směl odjet právě jejich podezřelý kádr. A to je vlastně všecko.

Na otáčivém jevišti, rozděleném stěnami na třetiny na školní třídu, kuchyň Petrových rodičů a kancelář nejvyššího okresního komisaře, se střídají výstupy postav, uzavřených takto ve svěřené výseči svého světa, potažmo života. Za dveřmi své přidělené třetiny se hrdinové potkávají zřídka, neschopni si v těch krátkých chvílích porozumět. Těžko se tomu divit, neboť s výjimkou závěrečného „ztřeštěného“ bojácného rejdění ve škole pod dozorem opilého sovětského delegáta, jenž se zjeví zničehonic jako špatné počasí, aby bylo jak sled scének utnout, se postavy coby příslušníci různých společenských vrstev navzájem odmítají a vyhazují ze dveří.

Jsou s touto důslednou hierarchií smířeny. Dokonce i Petrův otec Prokopi, „alkoholik a ve volném čase vynálezce“, představený jako trvalý zdroj nápadů a energie, jak přečurat režim, při osobním setkání s vrchností umlká a vzápětí nenadále mizí ze scény. Jeho nenadálá zbabělost se tluče s ambicemi, které autoři, zdá se, měli: ukázat, že přinejmenším dětskýma očima nebylo třeba se už tehdy navýsost směšnému režimu bát. Jen to ještě nikdo nevěděl.

Nikolaj Penev, Dimitar Sabov: Sboristé. Přeložil: Stojan Černodrinský. Režie a choreografie: Nikolaj Penev. Kostýmy: Aleš Valášek, hudba: Georgi Georgiev. Hrají kromě zmíněných: Jan Plouhar, Andrea Černá, Josef Nechutný, Petr Konáš a další. Psáno z premiéry 7. února 2015.