V angličtině existuje termín „sore loser“, označuje člověka, který nedokáže přijmout porážku, projevit v ní velkorysost třeba. V první den platnosti protikuřáckého zákona se dalo na sociálních sítích i jinde najít docela dost „sore winners“, lidí, jimž chybí velkorysost ve vítězství. Uznávám, nekuřáci si na to „svoje“ v Česku – oproti jiným evropským zemím – museli počkat trochu déle. A některé reakce kuřáků, kteří si od včerejška nemohou v hospodě zapálit, asi spadaly do kategorie přepjatého brečení – to je ale spíš příznak dobového stylu. Vyvolávat Hitlera a hřímat o nové totalitě pokaždé, když se objeví nějaká protivná novota, je dost únavný zvyk. 

V něčem ale těm poplašeným řečem o nové totalitě rozumím, i když mi třeba vadí jejich tón. Nově platící norma přece není nastavená tak, aby především chránila lidi (obsluhu v hospodách a restauracích třeba) před tím, aby byli nuceni pracovat v zakouřeném prostředí, nedává prostor. Jejím cílem je vymýtit ten zlozvyk, učinit lidi lepšími. Totální zákaz kouření v restauracích se zdá být v souladu s tendencí regulovat lidské chování na úrovni, kde dříve regulována nebyla, při hovoru, v hospodě, všude možně – vždy v zájmu ochrany někoho a vůbec vylepšení člověka.

Ta ambice být lepší samozřejmě není z principu špatná, šermování tradicí a dávnými zvyky má tu nevýhodu, že podobně se argumentovalo ve prospěch věcí, jejichž vymizení bylo správné a žádoucí. Jenomže ty pokusy zkusit člověka udělat nějak znovu a líp taky nedopadly zrovna skvěle. Ale hlavně – to „mikromanažování“ lidských životů, po kterém teď volá část pokrokářské politiky a publicistiky, může vést spíš k tomu, že lidská komunikace bude omezenější, že bude nějakým způsobem omezenější, chudší i svět.   

V druhdy populárním filmu Smoke režiséra Waynea Wanga rozpráví majitel newyorské trafiky se štamgastem a přítelem o možnosti zákazu kouření. „Jednou nám zakážou se na sebe navzájem usmívat,“ řekne. Tehdy mi to připadalo trochu přepjaté, dneska ale myslím, že na tom něco je. Pokud bude vítězit mentalita permanentního pobouření, které potřebuje další a další důvody, aktivně je vyhledávat ve světě kolem, může nakonec dojít na ten úsměv směrem k neznámému člověku. Kdo chce, může přece i v něm vidět formu „mikroagrese“, vyzývavost nebo přezíravost, bude se dožadovat toho, aby se lidi smáli líp, jen z těch správných pohnutek. Dopadne to tak, že se raději nebudou smát vůbec.