Většinu života proseděl Petr Skoumal čelem k pianu nebo syntezátoru. Tentokrát nechal piano za zády. Bylo trochu zamračené únorové dopoledne roku 2011, z údolí Vltavy u Suchdola zmizely barvy, všechno mokré a studené. Petr Skoumal se ale usmíval. Těšil se na povídání o jiných věcech, než je hudba a skládání písniček. Podařilo se to, hudba zůstala stranou, protože už první otázka, ač její základ byl akustický, odvedla řeč úplně jinam. Prý to tak je v pořádku, řekl Petr Skoumal. O písničkách není potřeba mluvit, ty si lidé mohou pustit.

V jednom z dřívějších rozhovorů jste řekl, že zvukem, který symbolizuje vaše dětství, je zvuk cirkulárky. Který zvuk symbolizuje dnešní dobu?

Mám pocit, že těch zvuků je kolem nás strašně moc a pocit dnešního člověka je utvářený právě touto zvukovou melanží. Kdybych ji měl trochu rozebrat, tak proti dřívějším dobám v ní výrazně ubylo přírodních zvuků a navrch má hluk aut a všemožných dopravních prostředků. Já když jsem byl malý, tak v naší ulici Na Dolinách bylo jediný auto. Měl ho pan Slavík, což byl majitel koloniálu, a jinak tam žádná auta nebyla. Takže tenkrát ty zvuky byly opravdu podstatně jiné než dnes.

Takže pro vás je symbolem současnosti hluk?

Pro mě osobně je nejvýstižnějším zvukem současné doby letadlo. Určitě to je částečně vyvolané tím, že bydlím pod přistávacím koridorem pražského letiště. Jenže zatímco řadě mých sousedů je ten zvuk protivný a obtěžuje je, já ho mám svým způsobem rád.

Co se vám na něm líbí?

Baví mě se na ta letadla dívat. V tom je ve mně pořád dost z malého kluka, který nechápe, jak je možné, že tak těžký stroj letí. A pak je pro mě zvuk letadla symbolem volnosti. Slyším v tom, že můžeme cestovat tam, kam se nám zachce.

Takže akustické vyjádření pádu komunistického režimu je pro vás burácející turbína letadla?

Svým způsobem ano. U mě se to potkává s tím, že odjakživa rád cestuji. Jakékoliv cestování ve mně budí pocit nadšení. Ještě za komunismu jsem občas zašel na nádraží a koukal na ty vlaky, co jedou někam daleko, kam se běžný Čech v té době nedostal. Už jenom ta vůně nádraží a cedulky, kde je napsáno Londýn, Paříž a podobně, to všechno ve mně vyvolávalo pocit zvláštní euforie a dodnes mě to neopustilo. Hrozně rád jezdím kamkoliv.

Dnes je cestování pohodlné a rychlé...

Jenže mě strašně bavilo to dřívější, které zrovna rychlé nebylo. Když jsem byl malý, jezdili jsme do Budislavi, což je asi dvanáct kilometrů za Litomyšlí směrem na Proseč a Poličku, kde už začíná Vysočina. A já jsem tu cestu strašně prožíval. To byla trošku jiná cesta než dnes, kdy je člověk všude za chvilku. To byl celodenní zážitek! Nejprve jsme museli nacpat kufry do vlaku na Hlavním nádraží, které se tenkrát nejmenovalo Wilsonovo, a odjeli jsme do Chocně. Tam jsme přestoupili s nějakou prodlevou na místní lokálku, která nás odvezla do Litomyšle. Tam se šlo na oběd a pak se autobusem jelo posledních dvanáct kilometrů do Budislavi. To byly ohromný zážitky. A k tomu ještě ty staré vlaky s parními lokomotivami, kde člověk nesměl vystrkovat hlavu z okna, protože mu mohla do oka vletět žhavá saze, což se mi párkrát opravdu přihodilo. Dnešní cestování si člověk tak neužije.

A přitom tak velebíte rychlá letadla...

No dobře, musím uznat, že člověk by tím letadlem zase tolik lítat neměl, protože vlastně je to trošku podfuk. Že teď jste tady a za hodinu už někde hrozně daleko. K opravdovému cestovatelskému požitku patří i prožívání změn, nějaký čas by tomu člověk měl věnovat. Trochu mi je líto, že se už necestuje na koni. 

Máte pocit, že nás technika a s ní spojená rychlost v něčem ochuzuje? Že vlastně v dnešní době máme pocit, že cesta je únavný přesun z bodu A do bodu B, a přitom možná právě v té cestě je bohatství, které máme na dosah a dobrovolně se ho zříkáme?

Cesta se dnes většinou bere jako nepříjemnost, to je pravda. Ale já mám pocit, že právě ta cesta je docela důležitá. Kdyby mi někdo nabídl, „hele, máme tady vynález, který tě přesune během pěti minut někam do Zvolena,“ tak já bych to asi nebral.

Když dnes vidíte na nádraží nápisy Paříž, Vídeň, Hamburk, mají pro vás pořád chuť dálek? Nebo už to vnitřní chvění z názvů cizích měst pominulo?

Vždycky jsem ty nápisy a hlášení strašně prožíval. Čekal jsem na vlak do Ostravy a do toho stále hlásili, že z toho a toho nástupiště pojede vlak do Vídně. A já si začal říkat: No jo, já bych vlastně nemusel do Ostravy, já bych mohl jet do Vídně, tam to není špatný. Jenže já byl na tom nádraží v roce '84, takže jsem mohl jen do té Ostravy. Tyhle vzpomínky mám v sobě pořád, pořád si to všechno představuju a hrozně to se mnou jako něco uvnitř dělá. Neopouští mě chuť cestovat. Nesmírně rád jezdím do Londýna, kde jsem prožil část svého dětství.

Co si z Londýna vozíte?

Spíš vám řeknu, co bych chtěl přivézt, kdybych to dokázal. Londýnskou velkoměstskou kulturu! V Praze je spousta krásných baráků a kostelů a všeho možného, ale dohromady je to pořád narušované takovým tím primitivním byznysem pro turisty. To jak se tady zničila Celetná ulice a celá Královská cesta, tak to je to nejlacinější se podbízení.

A co byste nabídl lepšího?

Třeba obrovské parky – podobně jako je nabízí Londýn. V Praze bohužel tato velkorysost není, že by se uprostřed města nechal strašně velký prostor pro lidi, aby si mohli lehnout do trávy a číst a chodit a koukat na vodu a tak. To je to, čím se třeba liší asi mimo jiné Londýn od Prahy.

Máte vysvětlení pro to, proč je britský kapitalismus tak štědrý k veřejnému prostoru, kdežto náš je hamižný a poslední volné místo schramstne pro kanceláře?

V Anglii cítím dlouhodobou velkorysost například v urbanistice. Tady jak se tak pořád střídaly režimy a vždycky ten, kdo přišel po těch, co byli před ním, tak chtěl rychle urvat toho co nejvíc, protože nevěděl, jak dlouho to bude trvat a kdo ho zase vystřídá. A mám pocit, že to je i otázka povahová. Že český úředník nebo primátor nebo poslanec chce za to svoje volební období ne zvelebit třeba Prahu, ale vydělat prachy v součinnosti s těmi developery.

Ničí nás konzum?

Konzum sám o sobě nikoho nezahubí a ani nezpůsobí rozklad společnosti. Konzum je věc věčná, pračlověk v podstatě vždycky spěl ke konzumu, ulovit toho co nejvíc a co nejméně se nadřít. A mít, pokud možno, ještě dvě nebo tři ženy. Konzum není v zásadě nic špatného. Zajímalo by mě ale poznání, jestli ti lidé, kteří konzum vyznávají a nic jiného neznají, jestli by i tak, kdyby ty možnosti poživačně konzumovat neměli, jestli by byli lepší. Neumím to posoudit a jen si myslím, že konzum je pro některé lidi vrchol blaha, a pokud to tak cítí, tak bych jim to dopřál.

Nemáte potřebu zkusit lidi trochu vychovat? Naše společnost čas od času propadne tomu, že umělci jsou to lepší z kolektivního svědomí, skoro něco jako kazatelé dobra.

Tak na to bych těm, kteří si to myslí, odpověděl jedním zážitkem z minulého režimu, kdy jsme zrovna měli s Janem Vodňanským období, že jsme směli vystupovat. Pamatuji si na takový hezký výrok jednoho dramaturga, který přišel do státního divadelního studia, pozval si nás, měl k nám takovou řeč, jak by si to on představoval, že to budeme dělat a říkal: „Víte, ono to není ani takové objektivistické, ono to není ani pro, ani proti. Ono by stačilo, kdybyste třeba...“ – a teď musím podotknout, že jsme se museli sakra držet, abychom se nesmáli – „… kdybyste třeba těm lidem občas řekli, aby se měli rádi a aby nekradli.“ Pak to nějak vyšumělo, tato domluva, ale já měl dlouhá léta nutkání, třeba když jsme přidávali, z pódia říct: „Lidi, prosím, mějte se rádi a vyserte se na ty krádeže.“ 
Proto teď říkám: Nechtějte to po mně.