Podpořit české investice v cizině miliardovými půjčkami a nežádat je zpátky. Takový je podle zkušeností účel České exportní banky. Spokojeni jsou všichni kromě daňových poplatníků, kteří by uvítali, kdyby se jejich peníze nevyhazovaly z okna.

Nejhlubší byl zatím poslední zářez exportní banky, patnáctimiliardová půjčka na stavbu uhelné elektrárny Yunus Emre v západní části Turecka. Gigantická investice, která nemá v historii banky obdoby, s sebou přináší novou kvalitu. Nehraje se pouze o to, jak bez náhrady vytáhnout peníze ze státní banky. Miliardy pro tureckou elektrárnu hrají klíčovou roli v představení, při němž jde o záchranu Vítkovice Machinery Group, holdingu pod kontrolou lídra tuzemského těžkého strojírenství, podnikatele Jana Světlíka.

Tenkrát v Anatolii

Nepříjemné překvapení čekalo koncem října na členy věřitelského výboru, který dohlíží na průběh insolvenčního řízení s jednou z firem Světlíkova holdingu, Vítkovice Power Engineering. Věřitelský výbor reprezentuje finanční ústavy v čele s Komerční bankou, které přihlásily pohledávky za 1,8 miliardy korun, a průmyslové podniky, jako je například výrobce vzduchotechniky ZVVZ Milevsko, jež žádají za odvedenou práci přes půl miliardy. Pětadvacátého října se bankéři a podnikatelé z věřitelského výboru dozvěděli, že pohledávky za patnáct a půl miliardy přihlásila Česká exportní banka, která tyto peníze do Vítkovic poslala na stavbu elektrárny Yunus Emre.

Ještě o tři miliardy víc žádá státní pojišťovna EGAP, jež půjčku pojistila a k půjčené částce připočetla úroky. Členové výboru a zvláště průmyslníci najednou pochopili, že se ocitli v oku uragánu, ze kterého neuniknou bez velkých ztrát. Z přihlášky státní exportní banky a pojišťovny zřetelně vyplývaly obavy, že turecká elektrárna dostavěna nebude. A pokud se stavba definitivně zastaví, Vítkovice Power Engineering přijdou o poslední významný zdroj příjmů a insolventnímu správci nezbude než vyhlásit konkurz. Na něco si možná ještě přijdou banky, jež si své půjčky zajistily, ovšem subdodavatelé přijdou zkrátka.

Situace nemá pozitivní řešení. Státnímu rozpočtu hrozí ztráta 15 miliard, přes dvě miliardy chybí na výplatu dodavatelů pro turecký projekt, a to ještě existují další pohledávky. Krach exportní politiky nemůže být větší a odpovědná ministerstva financí, průmyslu, zemědělství a zahraničních věcí dluží občanům vysvětlení.      

Dosud ovšem nejen vládní instituce, ale všichni účastníci obchodu důsledně dodržují mlčení – omertu. Věřitelé nechtějí neuváženými výroky ohrožovat pohledávky, vítkovický holding se odvolává na obchodní tajemství. Dozorčí rada exportní banky zavázala zaměstnance k mlčení, odpovědná ministerstva se omezují na prázdné fráze. „Očekáváme, že zodpovědné orgány exportní banky zajistí úspěšné dokončení této investiční akce,“ řekl například Jakub Vintrlík jménem ministerstva financí, hlavního akcionáře státní banky. Přesto není těžké z údajů v insolvenčním rejstříku krátký a výmluvný příběh elektrárny Yunus Emre rekonstruovat.

Společnost Vítkovice Power Engineering se v roce 2010 dohodla s tureckou firmou Adularya Enerji, že jí za exportní půjčku od českého státu postaví na klíč elektrárnu se dvěma bloky, každý s výkonem 145 megawattů. Exportní banka se stavbou v západní Anatolii souhlasila, přislíbila patnáct miliard korun a skutečně tuto částku Vítkovicím poslala, přinejmenším ji žádá v insolvenčním řízení.

Vítkovice Power Engineering elektrárnu postavily s pomocí dodávek sesterské firmy Vítkovice Gearworks a dalších tuzemských i tureckých firem. Problémy se ohlásily už v roce 2013, kdy měl být dokončen první blok. Elektrárna byla k síti připojena až letos v posledním lednovém týdnu. Za dva dny se však výroba elektřiny zastavila, údajně kvůli poruše na turbíně. Nerozjela se dodnes a není zřejmé, jestli se ještě rozjede. Problém způsobily chyby projektu. Inženýři z Vítkovic nepočítali s tím, že turecký lignit má horší kvalitu než mostecké hnědé uhlí.

Proto postavili kotel, kde se hromadí popel a který nejde provozovat nepřetržitě. Tuto verzi potvrdili věřitelskému výboru manažeři z Vítkovic, i když vinu hledají u turecké strany. Prý stále běží jednání, aby Turci dodávali uhlí, „které odpovídá kvalitě uvedené v kontraktu“. Druhý blok se nedokončil a pracovníci Vítkovic opustili Turecko. Exportní banka peníze zpátky nedostane, protože ve smlouvě stojí, že Adularya úvěr splatí z výnosu prodané elektřiny.

Turci navrhli alternativní řešení. Ať převezme provoz elektrárny exportní banka a sama zařídí, aby se elektřina vyráběla. To by znamenalo, že bankéři najdou spolehlivého stavebníka, který oba bloky dokončí. Nabídku odmítá ČEZ, respektive jeho dcera Škoda Praha Invest. „O dostavbě nejednáme a nic dohodnuto není. Exportní banka nás pouze vyzvala k jednání o vypracování technických studií a návrhů opatření,“ přibližuje jednání jeho mluvčí Barbora Půlpánová. Vítkovice Power Engineering skončily v srpnu v insolvenci, k dostavbě Yunus Emre se ovšem hlásí a žádají další úvěr.

Šílený tanec dotací

Lidé z České exportní banky svou pozici dobře chápou. Ocitli se v ní už mnohokrát, i když nikdy nešlo o tolik peněz a příběh měl vždycky špatný konec. Jeho expresivní popis přinesly před čtyřmi lety protokoly Nejvyššího kontrolního úřadu, které se věnovaly především sklářským investicím v Rusku. Třeba už v roce 2004 exportní bankéři půjčili půl miliardy ruské podnikatelské rodině Sadovských, která chtěla postavit sklárnu v sibiřském Orsku. Peníze dostal Sklostroj Turnov, jenž dodal potřebné technologie. Rusové však nespláceli a v roce 2010 poslala banka kontrolu. V podniku nenašli nikoho, kdo by se s nimi bavil.

„Ve výrobních závodech i na ruské podmínky panuje neobvyklý nepořádek, v některých případech přerůstající v chaos,“ napsali vyslanci exportní banky. Banka poté ve sklárně vyměnila management, přesto bylo záhy jasné, že se úvěr nikdy nesplatí. Bankéři chtěli peníze získat prodejem fabriky, jenže zjistili, že ani to velký zisk neslibuje. Orský podnik sice ručil svými akciemi, nesplnil však slib, že zvýší základní kapitál o sto milionů. Další obdobné příběhy se odehrály nejméně čtyři. Když se exportní banka pokusila prodat pohledávky u pěti skláren za čtyři miliardy, zjistila, že je někdo koupí maximálně za několik procent z půjčené částky.

Něco podobného se opakovalo u paroplynové elektrárny Poljarnaja, kterou pro ruského investora „Ural průmyslový – Ural polární“ stavěla v letech 2011–2013 společnost PSG International. Prostavěla pět a půl miliardy a chtěla pokračovat. Banka ovšem proplácení celkem devítimiliardového úvěru zastavila. Podle médií, která využívají zdrojů z exportní banky, se dotace ztrácely v řetězcích subdodavatelů a o dostavbě se dalo pochybovat, i kdyby exportní banka poslala další miliardy. Nepomohla ani intervence prezidenta Miloše Zemana u ruského kolegy, a tak daňoví poplatníci nedostanou zpátky nic. Úvěr byl zajištěn stavebními pozemky, které si však, jak se ukázalo, ruský investor pouze pronajal.    

Investice do ruských skláren vyšetřuje protikorupční policie. Nejde jen o Rusko, policisté prověřují stavbu hotelů v Tunisku, investici do realit v Číně nebo stavbu cementárny Phu Son ve Vietnamu. Bylo obžalováno šest úředníků státní banky za porušení povinností při správě cizího majetku.

Poslední příběh s velkou zahraniční investicí se odehrál na východním Slovensku. Z pohledu daňových poplatníků nedává smysl podporovat vznik nové ocelářské firmy u sousedů z Evropské unie, která by navíc plánovaným sortimentem konkurovala produkci třineckých hutí. Přesto exportní banka svěřila slovenskému investorovi s holandskou adresou Steel Assets Management Limited B.V. stavbu nové ocelárny v obci Strážske.

Firmě, ke které se hlásili finančníci Braňo Prieložný a Mario Hoffmann, slíbila pětimiliardový exportní úvěr, a ještě k tomu miliardu na rozjezd výroby. O dva roky později zvýšila podporu na osm miliard. Miliardáři hutě postavili a využili k tomu služby „českých“ stavebních firem, tedy Metrostavu a zdejší pobočky koncernu Strabag. Technologie dovezli ze Švýcarska a Itálie. První historická tavba proběhla v červenci 2011, nový podnik se však propadl do dluhů a žádal o odložení splátek. V srpnu 2014 přestal vyrábět. Exportní banka náhle zjistila, že ani úvěr na Slovensko nebyl ničím zajištěn, proto se pokusila pohledávky prodat za pět miliard. Po čtvrtém neúspěšném pokusu letos v dubnu se vzdala a pověřila konkurzního správce rozprodejem majetku.  

Kam se podělo patnáct miliard?

Známé a vyzkoušené motivy se vracejí i v příběhu anatolské elektrárny. Exportní banka půjčila miliardy bez záruky, investici se nepodařilo dotáhnout, úvěr se nesplácí a vyvstal také požadavek na další podporu. Přesto se objevil jeden významný rozdíl. U všech sporných staveb zkrachoval zahraniční investor, české dodavatelské firmy však své zakázky splnily a exportní bankou byly v pořádku vyplaceny. Proto se také exportní banka někdy označuje za samoobsluhu, která poskytne tuzemským firmám exportní úvěr bez ohledu na to, jestli za něj něco postaví a jestli se peníze vrátí zpátky. Cizí investor hraje pouze roli bílého koně, který sice s nějakou motivací podepíše exportní smlouvu, stejně však není za nic odpovědný. U elektrárny Yunus Emre ovšem nekrachuje investor Adularya Enerji, do insolvence se dostal český dodavatel Vítkovice Power Engineering. Jak je to možné, když na jeho účtu přistála značná část z patnácti miliard?

Vítkovičtí manažeři tvrdí, že za všechno stejně mohou Turci. Nezajistili potřebné podmínky k dokončení, a ještě poslali českou firmu do platební neschopnosti tím, že zadrželi poslední platbu ve výši miliardy korun.

Přesto insolvence Vítkovice Power Engineering nejspíš s tureckou anabází vůbec nesouvisí, nedostavěná elektrárna maximálně může být poslední ranou. Věřitelský výbor neprojednává jen dvoumiliardový dluh Vítkovických, který vznikl z větší části v Turecku, ale i další problematické projekty. Světlíkova firma se jako subdodavatel podílí na modernizaci elektráren Prunéřov a Ledvice pro ČEZ a dostala už pokuty v řádu stovek milionů za to, že práci dosud nedokončila.

ČEZ pro jistotu přihlásil přes Škodu Praha Invest do insolvenčního řízení celou hodnotu zakázek za devět miliard. Vítkovičtí se účastní stavby gigantické uhelné elektrárny v polské Opoli, hlavní dodavatelská firma Mostostal Warszawa jim však přestala platit a dluží partnerům z Ostravy čtvrt miliardy. Vítkovičtí přišli podle insolvenčního rejstříku o zakázku modernizace teplárny v polském Rzeszówě, kde Světlíkovi vypovědělo smlouvu italské konsorcium. Turecká elektrárna nestrhla firmu Vítkovice Power Engineering do insolvence, naopak může posloužit jako záchranný kruh. Svědčí o tom její finanční plán na příští rok, kde příjmy ze stavby Yunus Emre tvoří sedmdesát procent všech tržeb.

Podle plánu Vítkovických však musí zajistit příznivé podmínky pro dostavbu věřitelský výbor. Především nesmí poslat firmu do konkurzu, ale nabídnout reorganizaci. Její součástí musí být další úvěr za půl miliardy, který zajistí, aby se práce na elektrárně znovu rozjely. Celá dostavba by se pak měla vejít do dvou miliard. Věřitelé by na tom měli mít sami zájem, protože bez dokončení projektu Adularya budou uspokojeni nejvýš z 15 až 16 procent. Ještě hůř by podle manažerů z Vítkovic dopadl konkurz, tedy výprodej majetku. Cena strojů je minimální, pokud se od ní odečtou náklady na přestěhování.

Pro věřitele to bude těžké rozhodování. Konkurzem přijdou o většinu peněz, slabou naději si mohou koupit dalším úvěrem a pak už jenom čekat, že vítkovická firma svou první elektrárnu přece jen dostaví. Naděje není velká, protože na věřitelském výboru zazněl názor přizvaného znalce, že Vítkovice Power Engineering „je neefektivní, management ji nedokáže řídit, a tím je kumulována ztráta“. Souhlasem s reorganizací navíc věřitelé ztratí nad podnikem kontrolu a nebudou už schopni dohledat, co se vlastně v Turecku stalo a kam se patnáct miliard od exportní banky podělo. Když nezbyly peníze na firmy, které se na stavbě podílely, neztratily se „v neprůhledných řetězcích subdodavatelů“, jak exportní banka konstatovala v historii elektrárny Poljarnaja?   

Sedmapadesátý nejbohatší Čech Jan Světlík, jehož majetek odhaduje Forbes na dvě a půl miliardy, je v lepší situaci. I kdyby Vítkovice Power Engineering zkrachovala, přijde jen o jednu zadluženou součást svého holdingu Vítkovice Machinery Group, případně ještě o dvě menší firmy, které rovněž skončily v insolvenci. Samotný holding tak ztratí nejvýš čtvrtinu svého výkonu či zaměstnanců.

Proto věřitelský výbor navrhl vyhnout se konkurzu, doporučuje však, „aby se holding podílel na reorganizaci dlužníka“. Jinými slovy, aby se zaručil za dluhy dodavatelům a bankám. To však Světlík jednoznačně odmítá. „Úvěr poskytla Česká exportní banka tureckému investorovi elektrárny a pojištění poskytl EGAP. Vítkovice Holding rozhodně za nic takového neručí,“ uvedla mluvčí Vítkovic Eva Kijonková. Nutno dodat, že takovou argumentaci exportní banka v minulých případech akceptovala.

Odsouzeni ke katastrofě

Sklárny, hutě ani elektrárny se nepostaví, případně zkrachují. I bez tureckého případu překročily ztráty exportní banky za posledních pět let dvacet miliard. Stát přesto chce exportérům pomoci, doslova za každou cenu. Do stejného modelu pumpuje každým rokem víc a víc peněz. Jenom státní rozpočet o tom podává dostatečně smutné svědectví. V roce 2014 šlo do exportní banky či pojišťovny 2,4 miliardy, o rok později 2,8 miliardy, letos už to bylo 4,7 miliardy a sněmovna právě jedná o rozpočtu na příští rok, který exportérům slibuje 5,4 miliardy. Do toho se nepočítají mimořádné injekce, jako byly loňské tři miliardy na vyrovnání ztraceného slovenského úvěru.   

Skrytým důvodem takové politiky je fakt, že ukončením katastrofálního exportního programu by bylo nutné označit toho, kdo selhal. A tím byli odpovědní ministři, zvláště ministři financí a průmyslu. Kdyby jejich lidé prováděli jako každá investiční banka dozor na staveništi například v Anatolii, jistě by včas rozpoznali, že se projekt zadrhl, a neposílali další miliardy.