Jsem stále rád, že jsem se dožil pádu komunismu, mimo jiné i proto, že jsme si tím v době jeho trvání nemohli být jistí. Že komunistický režim a sovětská nadvláda byly znásilněním přirozeného stavu věcí a nemohly trvat věčně, to jsme věděli jistě. Ale kdy padnou?

Na druhou stranu mě nikdy nenapadlo, že se dožiji znovuvyhlášení islámského kalifátu. Ale právě to se stalo, a to 29. června. To, co nám evokovalo maximálně útržkovité představy o arabské poušti, dynastii Abbásovců či vládě muslimů ve Španělsku, existuje tady a teď. Samozřejmě ještě nestojí před branami Alhambry. Ale kontroluje území dost a dost. Změna názvu z ISIL – islámského státu v Sýrii a Levantě – v sobě zahrnuje to, že islamisté existenci států Sýrie a Irák neuznávají. A ovšem také shromáždili teologické argumenty, podle nichž je vůdce ISIL Abú Bakr al-Bagdádí právoplatně konstituovaným kalifem, nástupcem proroka Mohameda. Kromě toho, že kalifát je lepší „brand“, z toho vyplývají další nároky: muslimové na celém světě by Ibrahima, jak si al-Bagdádí říká, měli respektovat jako svého vůdce. A mapy kolující po internetu, jež zobrazují nárokované území kalifátu od Balkánu po Španělsko, jsou sice neautentické, nicméně kalifát považuje za samozřejmé, že jeho právem a povinností je se rozrůstat.

Islámský stát byl dlouho snem všech džihádistů a ISIL je v tomto ohledu bezpochyby nejúspěšnější. Ovládá významnější území, než kdy kontroloval Tálibán. Byl v podstatě samofinancovatelný ještě předtím, než se při poslední ofenzívě v Iráku zmocnil několika ropných vrtů. Při této ofenzívě ukořistil taky velké množství zbraní irácké armády. S jeho přitažlivostí pro zahraniční bojovníky se nemohou měřit ani druhdy Tálibán či dnes islamistické enklávy v Jemenu – kdosi předvídaný přirovnal proud džihádistických turistů k interbrigadistům za občanské války ve Španělsku. Stejně tak jako potenciální základna pro teroristické útoky proti západnímu světu je území kalifátu daleko atraktivnější, než byl afghánský zapadákov.

Vznik kalifátu formálně vzato nevyvrací tvrzení prezidenta Obamy po zabití bin Ládina, že al-Kajda je na útěku. ISIL se vyvinul z al-Kajdy v Iráku. Odtamtud byla vypuzena v roce 2008, ale přežila v Sýrii, zregenerovala a s al-Kajdou, reprezentovanou Ajmánem Zavahrím, se rozešla a její autoritu už neuznává.

To je jen jeden z problémů, na něž kalifát narazí. Postavily se proti němu i některé další džihádistické autority, z teologických i praktických důvodů. A jestliže jde o akt sebevědomí a pýchy, o to potupnější může být pád. ISIL by se případně mohl stáhnout zpět na území kolem syrsko-irácké hranice a moc by se nestalo. Pro kalifát by to byla těžká ztráta tváře.

Stát se to může. Autoritu kalifátu ze zásady neuznávají šíité, tedy Írán. Způsob vlády kalifátu může být příliš pro sunnitské irácké kmeny, které už jeho předchůdce z Iráku jednou vyhnaly – to bylo ono „probuzení“ kmenů, které bylo integrální součástí amerického „surge“. Nespočívalo jen v navýšení počtu amerických vojáků a nové taktice, ale mělo i důležitou politickou složku – generál Petraeus a jeho lidé přesvědčili sunnitské kmeny dosud podporující al-Kajdu v Iráku, aby se obrátily proti ní a začaly podporovat irácký stát. Premiér Málikí ovšem tyto politické zisky téměř okamžitě po odchodu Američanů svou sektářskou politikou promrhal.

Vyhlášení kalifátu je jednak důvodem ke skepsi ohledně brzkého konce války s terorismem, jednak výzvou naší imaginaci. Ti lidé skutečně uvažují jinak. Představme si, jak absurdní by nám připadalo, kdyby nějaká frakce v Rakousku vyhlásila třeba obnovení Předlitavska. Ale v Rusku se představy o teritoriální expanzi zcela věcně opírají o pojem „Novorusko“ z doby Kateřiny II. A džihádisté se jako ke vzoru obracejí ke státnímu útvaru, jehož poslední reinkarnací byla Osmanská říše.