Vůdce marxistické strany Syriza Alexis Tsipras je svým způsobem politický génius. Tedy alespoň pokud jde o technologii moci a schopnosti se u ní udržet. V Evropě nenajdete lídra, kterému by voliči odpouštěli totální popření všeho, s čím do politiky vstupoval, a opakovaně mu dali důvěru.

Tsipras v čele Syrizy vyhrál v neděli už podruhé předčasné volby. Získal 35,8 procenta hlasů, což je slušný náskok před druhou středopravicovou Novou demokracií. Proti prvním předčasným volbám v lednu ztratil v parlamentu pět křesel a znovu vytvoří vládu s pravicovými Nezávislými Řeky. K volbám přišlo jen 57 procent Řeků, což je proti lednovým skoro 65 procentům podstatný pokles.

Tsipras ztratil jen velmi málo voličů, když si vzpomeneme, co všechno se za tu dobu v Aténách odehrálo. Marxistická Syriza v lednu zvítězila s velkolepými sliby, jak vysvobodí pětiletou těžkou krizí těžce zkoušené Řeky z nadvlády nenáviděné úsporné kúry diktované ještě více nenáviděnou Trojkou (Mezinárodní měnový fond, Evropská komise, Evropská centrální banka). Tento stěžejní slib se snažil plnit tak urputně a odmítal jakékoliv návrhy na pokračování mezinárodních půjček výměnou za tvrdé škrty a reformy uprostřed recese, až přivedl zemi do státního bankrotu, se všemi důsledky, které to přinášelo. Říkat tomu, co mezinárodní věřitelé po Aténách žádali, záchrana, je samozřejmě eufemismus. Zemi tato kúra v duchu německé doktríny šetření, utrpení a škrtů nezachraňovala, ale naopak stahovala hlouběji a hlouběji ke dnu. Od začátku „záchranných“ programů v roce 2010 se řecká ekonomika zmenšila o 26 procent. To je ve vyspělém světě s výjimkou míst zasažených válečným konfliktem nevídaný výsledek. Naprostá většina ekonomů, ale také politiků vyjednávajících nové záchranné programy (včetně německého ministra financí Wolfganga Schaübleho) je přesvědčena, že Řekové se z krize nejsou schopni dostat bez zásadního snížení dluhové zátěže. To znamená odpis dříve poskytnutých půjček a ztráty pro daňové poplatníky v zemích eurozóny. MMF dokonce přímo podmiňuje svou účast v dalších úvěrech pro Řecko snížením břemene dluhů. To je bohužel v rozporu s principy eurozóny. Jejím členům se na rozdíl od všech ostatních zemí světa dluhy u veřejných věřitelů odpouštět nesmí. V řešení Hlavy 22 se ztrácely měsíce.

Tsipras šel vybaven pevnými nervy na hranu. Doufal, že lídři eurozóny ve strachu z ohrožení společné měny vyměknou. Věřil, že pošlou do Atén další miliardy, aniž by trvali na tvrdých reformách typu snížení a oddálení důchodů do vyššího věku, zvýšení daně z přidané hodnoty nebo zrušení daňových úlev pro ostrovy. Jenže se přepočítal. Vyměknout musela Syriza a zavést před začátkem letní turistické sezony kapitálové kontroly, což v mnoha směrech slabou řeckou ekonomiku dorazilo. Nehledě na to, že život se 60 eury (zhruba 1600 korun) na týden není příjemný. Tsipras v té atmosféře ještě začátkem července vyštval Řeky k referendu, zda chtějí záchranný program přijmout. Doporučil jim říct NE a 61 procent Řeků ho vyslyšelo.

Vzápětí přistoupil na nové, podstatně tvrdší podmínky věřitelů, než byly ty, které voliči v referendu odmítli. Parlament mu v časové tísni schválil všechno, proti čemu dřív protestoval, a získal tím důvěru Řeků. Okamžitě se zvyšovalo DPH (což je v tak oslabené ekonomice nesmyslný krok), omezovaly se důchody. Tsiprasovi se na tom rozpadla strana. Tvrdé křídlo marxistů odmítlo zradit sliby a na tlak věřitelů přistoupit.

Tsipras chtěl testovat, jestli má ještě důvěru společnosti, což je zásadové a sympatické. A zjistil, že ji má. Rozumět se tomu dá tak, že Řekové pochopili, že pokud chtějí zůstat v eurozóně (což chce podle posledních průzkumů 64 procent společnosti), musejí udělat názorový přemet spolu s Tsiprasem a pokračovat v životě v ekonomickém protektorátu. Výsledek určitě ovlivnilo i to, že nikdo ze stran schopných vládnout nebyl žádný jiný a lepší scénář schopen nabídnout.

Bruselští mandaríni a evropští lídři si mezitím na umravněného radikála Tsiprase zvykli. Šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker vyjádřil po zveřejnění výsledků řeckých voleb uspokojení nad „vítězstvím proevropských sil.“ Takže se jede dál po staré, pět let známé cestě nikam a bez světla na konci tunelu. Krize v Řecku nekončí, jen se bude další hibernací, novým kolem „záchranných úvěrů“ držet pod povrchem.

Evropa nemá v těžké migrační krizi energii ještě na Řecko. Zajímavé bude sledovat, jestli Němci ve své nově nalezené soucitné roli najdou dost empatie i pro jižní křídlo eurozóny zasažené těžkou sociální krizí. Davy mladých nezaměstnaných Španělů a řeckých sebevrahů bohužel nejsou tak mediálně chytlavé.