V programu karlovarského festivalu se sešla dvě dramata, která se přes situaci, jež nějakým způsobem souvisí se školou, pokoušejí portrétovat společnost, její „systém“. Rumunský film Zkouška dospělosti režiséra Cristiana Mungia je příkladem sdělného a pronikavého filmu, který svoje poselství formuluje přesně a neokázale, zůstává jako by při zemi, dospěje ale k pohledu z výšky. Zdejší autorská dvojice Hřebejk–Jarchovský se ve svém na Slovensku vzniknuvším filmu Učitelka nedokáže úplně vzdát historkaření, jež vyšší ambice snímku podrývá.

Pryč z Rumunska

Cristian Mungiu je nejvýraznější představitel tzv. rumunské nové vlny – jeho film 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny (2007) vítězstvím v Cannes ohlásil její příchod na světovou scénu. Jednoduché a formálně striktní drama o dívce, která si v 80. letech v Ceausescově Rumunsku nechává udělat ilegální potrat, je asi ten nejlepší film o společnosti pozdního komunismu, obešel se bez veškeré „retro“ veteše, vyjadřoval se strohým a zdrcujícím způsobem, bez jakékoliv návodnosti. V zobrazení krátkého úseku jednoho individuálního osudu dokázal najít cestu, jak postihnout „život a dobu“. Další celovečerní filmu Mungiu uvedl až po pěti letech, vycházel v něm ze skutečného příběhu ze současného Rumunska – exorcismu mladé dívky ve venkovském klášteře, který skončil její smrtí. Chmurný a silný film Na druhé straně hor ukazuje režisérovu zemi jako vykořeněnou a ochromenou, bezradnou ve věcech morálky i ducha.

Také nový film Cristiana Mungia Zkouška dospělosti byl oceněn v Cannes (cena za režii), oproti jeho dřívějším snímkům je v něčem civilnější a vůči divákovi vstřícnější. Souvisí to i s tím, že Zkoušku dospělosti netočil kameraman Oleg Mutu, mistr dlouhých steadicamových jízd a podobně dlouhých statických záběrů, které dávaly Mungiovým filmům jasně rozpoznatelný a místy ohromující styl. Nahradil ho Tudor Vladimir Panduru, jenž film obrazově pojal prostěji, méně extrémně, posloužil tím příběhu, který právě takový přístup potřeboval.

Romeo (Adrian Titieni) je znavený muž vyššího středního věku, uznávaný lékař v nemocnici v okresním městě někde u Kluže. Žije ve značně tiché domácnosti s depresivní manželkou Magdou (Lia Bugnar) a dcerou Elizou (Maria-Victoria Dragus). Upnul se na to, že ji přijali ke studiu v Anglii, chce, aby se zbavila zátěže rumunského původu, nutnosti přizpůsobovat se poměrům a perspektivám té země. Věří, že až dcerka jednou stane uprostřed Kensington Gardens, na všechno to pokřivené, z čeho vzešla, prostě zapomene. Naplnění Romeova snu se ale zkomplikuje, když je dcera cestou do školy přepadena a sexuálně napadena, den před maturitou – mohlo by ji to rozhodit, k získání stipendia přitom potřebuje u zkoušek dosáhnout skvělého průměru. Tatínek se rozhodne, že se projednou postará. Ačkoliv dřív nikdy nevyužíval korupční systém protislužeb, pro dceru to udělá, pošpiní se, aby ona mohla z té špíny provždycky vypadnout.

Romeo to nebude mít jednoduché, nastartuje svým rozhodnutím pro sebe „honičku“, jakou nikdy nezažil, sype se na něj úplně všechno – rodina, práce, svět. A někdo mu navíc, bůhvíproč, háže kameny do oken panelákového bytu. Stane se z něj uštvaný divákův průvodce světem, kde jsou všichni tak či onak ušpinění, kde nad pravidly vládne bratrstvo žoviálních strýců, kteří se vždycky nějak dohodnou a obejdou je (někdo dá játra, někdo zas maturitu). Pravidla se buď obcházejí, nebo je nějaká moc používá jako nástroj nesmyslné šikany (předpis, podle nějž žák s rukou v sádře nesmí jít k maturitě). Obojí je perverze jejich smyslu.

Sen o Anglii

Romeo je sám pošpiněný, nejenom tím, že se toho kolotoče zúčastní, je to ale figura, která budí i empatii, snad až účast. Film nebuduje nějaký kontrast mezi vyspělým Západem a upadlým Východem, Romeův sen o Anglii je právě jenom sen, bludná představa ráje, který příchozího očistí jen tím, že ho přijme. Film však dost jasně ukazuje, jak velká je to iluze. Příběhem Zkoušky dospělosti prochází mnoho postav, je až obdivuhodné, jak plasticky je na nevelkém prostoru, který má každá z nich k dispozici, Mungiu dokáže vylíčit. Jeho hrdinové o sobě průběžně odhalují velké a divákovi dřív neznámé věci, ta zásadní sdělení jsou přirozeně vložena do hovoru postav a přesně načasována ve struktuře příběhu. Dialogy jsou svižné, někdy na hranici výměny stanovisek, ale napsané a především podané tak, že se to snadno snese.

Obraz vtahuje diváka do ušmudlaného světa jakžtakž renovovaných paneláků a úředních budov, kde se stopy starého režimu potkávají s atributy nového. Film může působit až dokumentárně, jako syrový záznam interakce skutečných lidí (hudbu Mungiu prakticky nepoužívá), jeho inscenovanost je ale pečlivá a přesná, kamera vždy na tom správném místě, postavy od ní správně daleko. Herectví všech představitelů je tomu přizpůsobeno, je uměřené, civilní a opět přesné. Zkouška dospělosti je vlastně smutný film, režisér ale nechává vyznít i grotesknost situací, do nichž se jeho protagonista zamotává, i komičnost některých figur (vyšetřovatel, který má slabost pro citování velkých autorit). Pointa důležité dějové linky (nebo i celého filmu) může přijít v jedné krátké replice pronesené třeba na půl úst, může však zasáhnout silněji než složitě konstruovaná scéna plná emocí. Nejvýraznější je nakonec na filmu jeho hrdina, osudem pronásledovaný chlapík, který si o sobě možná moc myslí, v životě se mu ale hroutí úplně všechno, on však nevzdává snahu to nějak stihnout, „ošéfovat“. Mezi všemi těmi ruinami vztahů, plánů a osudů se drží toho posledního lana, naděje v lepší budoucnost pro potomka, jenž jistě uspěje tam, kde ztroskotává on. Uchrání svoje dítě před svým světem a přesadí je do jiného a lepšího, bez ohledu na to, jestli o to dcera vůbec stojí a jestli sama není také dítětem toho Rumunska, od jehož vlivu by ji chtěl tolik očistit. Ten smutný a vytrvalý Romeo, jehož jméno se v průběhu filmu mění v další z řady vtipů, které osud udělal na jeho úkor.

Úcta ke slovenské učitelce

„Školský“ film režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Petra Jarchovského Učitelka se odehrává na počátku 80. let na Slovensku. Snad každý, kdo v té době chodil do školy (jako autoři filmu nebo jako třeba já) se setkal s určitým typem socialistické pedagožky. Nebezpečné ženské s falešným úsměvem a stranickou knížkou v kapse, již nebývalo radno naštvat. V médiích se dnes často narazí na stesky nad tím, jak jsou dnes děti drzé a nemají ve škole úctu k autoritě. Jistě, učitel si zaslouží být ctěn. Ale v situaci, kdy za katedrou sedí moc, která může dítě na dlouhou dobu poškodit nebo mu alespoň pořádně zkomplikovat život třeba jedním špatným posudkem, taky není o co stát. Hřebejk a Jarchovský ukazují jakousi její extrémní variantu.

Na bratislavskou základku nastupuje nová učitelka češtiny, ruštiny a dějepisu Drazděchová (Zuzana Mauréry). S okázalou vlídností se seznamuje se žáky a vyptává se jich, co dělají jejich rodiče. O pár měsíců později se na téměř konspirativním rodičovském sdružení potkávají otcové a matky těch dětí s vedením školy, aby řešili, co se během té doby stalo. Tu dvojí situaci ukazuje Hřebejkův film ve svižném úvodu za doprovodu vkusné hudby Michala Novinského. Paralela mezi dětmi a dospělými proudícími pod dohledem „autority“ školníka do klecových šaten je zjevná, stejně jako metaforičnost těch obrazů, aniž by se nějak tlačilo na pilu. Film pak ukazuje události mezi těmi dvěma mezníky. Mocná paní učitelka rodiny dětí bezohledně zneužívala, podepřena významem funkce šéfky školní stranické organizace. Udělala z nich jakousi svou „servisní organizaci“ ke všemožnému využití – od domácích prací po „služby“, řekněme, partnerské. Děti rodičů, kteří se tímhle způsobem zapojit odmítli, různým způsobem šikanuje, především špatnými známkami. Rodičovské páry na to reagují různě – někdo se zapojí radostně, někdo neochotně, ale starost o dítě převáží, někde se hádají, co budou dělat, malá skupinka se vzepře. Potřebují přesvědčit ostatní, aby jejich stížnost měla šanci na úspěch.

Učitelka je někde mezi o vážnou dramatičnost usilujícími filmy autorské dvojice z poslední doby (Nevinnost, Líbánky) a anekdotickými retro pásmy, která Hřebejkovi a Jarchovskému přinesla široký divácký ohlas. Film Učitelka je podle Jana Hřebejka „Pupendo bez humoru“, což je charakteristika svým způsobem docela výstižná, ale ne jenom v dobrém. Nějaká velká řachanda ten film skutečně není, jakkoli by se v něm pár vtípků našlo, třeba pro snímky dvojice emblematická dlouze vyprávěná historka o partyzánech s překvapivou pointou (taky jsme si ten vtip ve škole vyprávěli). Jinak se ale hraje vážně a o vážných věcech, jde přece o děti – to klasické alibi pro přizpůsobivost rodičů v době normalizace.

Charakterizace postav Učitelky ovšem často je jako z anekdoty. Zuzana Mauréry antihrdinku sice hraje dobře, Drazděchová je ale jen souhrnem několika karikovaných rysů – předsedkyně strany, vdova po důstojníkovi se sestrou v Moskvě. Film ukazuje, jak moc nad rodiči stupňuje až do absurdna, postava sadistické „úči“ se však během toho do nějaké velké hloubky neotevírá. Tím nemyslím, že Hřebejk a Jarchovský ji měli nutně nějak polidšťovat, ukazovat z té lepší stránky, třeba jako osamocenou paní k politování. Nedali jí ale váhu, díky níž se z historky může stát drama. Podobné je to i s figurami rodičů – taky množství velmi jednoduše a někdy přepjatě vykreslených typů – popletený profesor astrofyziky, jemuž emigrovala manželka a před domem mu parkuje estébácká dodávka narvaná magneťáky jako z amerického filmu, chlapácký mistr zápasu ve volném stylu, slizký režimní soudce... Ti všichni se pod tlakem chtivé učitelky všelijak kroutí, stejně jako před možností se mu nějak postavit. Zlomové okamžiky ale často jen tak prošumí bez veliké síly, situace konfrontace s učitelčinou mocí jsou spíš repetitivní, dilemata jednotlivých postav jsou spíš konstatovaná než nějak skutečně prožitá – chlapík, který svého syna hrubě mlátil, prostě jednoho dne pochopí a ví, že už to dál dělat nebude. Podobně i vyvrcholení snímku tak nějak přijde – a nakonec to bylo takhle. Může být, že jistá anekdotičnost Učitelky film přiblíží divákům, a bylo by dobré, kdyby dnes lidi do kina chodili na filmy, které se aspoň o něco snaží. Autoři si od toho filmu možná slibovali, že se do publika skutečně zadře. Spíš jen steče, obávám se.