Euro byl projekt politiků odtržených od reality. Byl nedomyšlený a pro Evropu nevhodný. Zbrzdil růst členských zemí a vedl ke vzniku politického napětí. A zkomplikoval evropské ekonomice cestu z krize... Toto je jen část kritiky, která se na „hlavu eura“ snáší. Když je euro silné, zabíjí prý evropský růst. Ovšem když je slabé, ukazuje se, že tato narychlo uměle vytvořená měna „stojí za zlámanou bačkoru“. Euro, stejně jako Evropská unie, není mezi občany a částí politiků dvakrát populární. Přitom důvody tuto kritičnost podporující vždy přesností neoplývají.

Rozeberme podrobněji některé z argumentů ve snaze najít, kde je jejich základ a v čem jsou zkreslené. Zastavíme se u osmi k euru kritických tezí, které provázejí společnou evropskou měnu od začátku její existence přes krizové roky až do současnosti.

1. Euro je od začátku závadný projekt

Projekt vzniku společné evropské měny má kromě politické symboliky dva velmi silné a spolu spojené ekonomické důvody. První stojí na možnostech volby měnového režimu v Evropě. Neplatí, že měny vůči sobě „normálně“ plovají. Po 2. světové válce vznikl systém fixních kurzů vázaných na zlato (Bretoonwoodský systém). Po jeho ukončení (z vůle USA v roce 1971) a „přechodném“ režimu „hada v tunelu“ v roce 1979 Evropané navázali vzájemně kurzy svých měn v Evropském kurzovém mechanismu (ERM). V době, kdy kapitálové pohyby i přeshraniční toky zboží byly omezené, systém fungoval a problémy ekonomicky slabších zemí řešily vzájemně dohodnuté devalvace.

Krize ERM v letech 1992–93 přinesla rozšíření pásma pro „dovolenou“ fluktuaci svých měn (na ± 15 % z původních 2,25 %) a poučení, že udržet kurzy v podmínkách vysoké mobility a růstu pohybujícího se kapitálu bude problém. Nabízely se dvě možnosti: systém opustit (a nechat měny plovat), anebo ho naopak zpevnit. Vznik eura byl důsledkem volby druhé z cest. Alternativa by asi bylo rozvolnění systému s bilaterálními vazbami kurzů (a dominancí německé Bundesbanky nad měnovou politikou v Evropě).
Druhým z klíčových argumentů je, že Evropa se rozhodla ustavit jednotný trh – odbourat hranice a omezení pro pohyb zboží, kapitálu, služeb a lidí. Toto by bylo nesnadné v situaci, kdy by jednotlivé země mohly dle libosti oslabit svou měnu. Devalvace jedné měny znamená cenové zvýhodnění producentů z této země a je otázkou, zda by třeba Německo, které na pevnosti německé marky lpělo, souhlasilo s volným vstupem třeba francouzských a italských aut na svůj trh, pokud by vědělo, že tamní vlády budou občas problém „špatného vládnutí“ či nízké produktivity podniků řešit devalvací měn tu o 5 %, ale někdy třeba i o podstatně více. Škody pro německé firmy a občany (prostřednictvím růstu nezaměstnanosti) by byly značné. Vznikla by tak zřejmě zásadní překážka pro vznik evropského trhu, který i kritici eura a Unie považuji za zásadní benefit evropské integrace.

2. Nerespektuje ekonomická pravidla a je projektem politickým

Kritici eura často vycházejí z oddělení jeho vzniku od architektury evropské integrace a projektu Hospodářské a měnové unie. Posuzují pak euro z pohledu konceptu optimální měnové zóny (OCA), tedy tím, zda jsou členské země dostatečně „stejné“, aby se jim „hodila“ jedna měna.

Prakticky nikde, ani v rámci států, krystalicky čisté OCA nejsou. Přibližování k OCA i tam, kde dlouho platí jedna měna, probíhá někde rychleji a jinde pomalu. Společná měnová politika na společném trhu však postupně k žádoucí harmonizaci řady makroproměnných vede. Dokonce jen samotný společný trh a obchod sblížení posiluje. Vidíme to u nás. Vliv měnové politiky Evropské centrální banky je jen nepřímý, ale studie ukazují, že naše provázanost s eurozónou narůstá. Země z pohledu teorie OCA méně s eurozónou kompatibilní však musejí více využívat politiky, které k dispozici mají (zejména rozpočtovou), aby rizika nesladění kompenzovaly.

Projekt eura je tedy nepochybně politickým projektem, projektem širokým, zapadajícím do architektury evropské integrace, a některé její součásti dokonce do jisté míry podmiňující. Čím jiným než politickým rozhodnutím by mohl být, vždyť podnikatelé, ekonomové, odboráři či aktivisté nepochybně nemají mandát takové rozhodnutí udělat. Je s podivem, že toto je další argument, který kritici hojně a relativně úspěšně používají.

3. Pravidla nejsou funkční

Časté volání po změnách architektury eurozóny zákonitě vede k otázce, zda autoři projektu „na něco nezapomněli“. Naopak dobré technické fungování eura, z něhož se rychle stala důležitá rezervní měna, či její hladké fungování jako platidla ukazuje, že se jim práce povedla. Přínosy pro občany eurozóny a firmy (pokles transakčních nákladů, redukce nejistoty či cenová transparence) jsou známé a nezpochybnitelné.

Slabá místa ale euro od počátku mělo. Hlavními byly nedostatečně funkční koordinace fiskální politiky, absence mechanismů, které by korigovaly nárůst nerovnováh, či nedotažení „poevropštění“ finančního systému. Tyto problémy odrážejí vůli zemí udržet si velmi silnou ekonomickou suverenitu, i když existence eurozóny i samotný společný trh ji omezuje.

Nejviditelnější slabinou „úvodního návrhu“ byl bezzubý mechanismus vynucení „odpovědné fiskální politiky“. Autoři pravidel předpokládali, že „sankce“ typu kritických vytýkacích dopisů budou na korekci politik zemí stačit. Podcenili, že ministři financí se občas chovají jako „parta uličníků“, kteří „drží basu“ s provinilci (a tudíž se neshodnou na tom, že země je třeba „více“ sankcionovat, což smlouvy umožňovaly).

Navíc populismus a krátkodobý politický kalkul se mnohdy spojí s „revoltou“ proti Unii. Nicméně tyto „chyby pravidel“ byly již opraveny. Mechanismy sankcionující příliš vysoké deficity jsou přiostřeny a směrování ekonomik a nerovnováhy se sledují v rámci tzv. evropského semestru. Bankovní unie pak přesměrovala vazbu mezi bankami a zeměmi směrem k Unii a jejím nově vzniklým mechanismům pro řešení bankovních krizí.

4. Země s eurem špatně rostou

Nejčastějším důvodem „škodlivosti eura“ je přesvědčení, že společná měna je důvodem pro pomalý růst. Jako by platilo, že všechny země jsou stejné a liší se „jen“ tím, jakou mají měnovou politiku. Tato debata nikdy nepovede ke konci. Možnost „přehrát“ poslední dekádu pro každou zemi s nebo bez jednotné měny nemáme a vývoj zemí je dán mnoha pro ně specifickými faktory.

Jak v eurozóně, tak v unijních zemích mimo ni jsou přitom země úspěšné (třeba Německo nebo Slovensko platící eurem či Británie nebo Polsko s vlastní měnou), ale i země, které se dostaly do problémů nebo rostly pomalu (z eurozóny třeba Portugalsko a Řecko, mimo ni Maďarsko a donedávna i my). Ovšem důvody pro ekonomické úspěchy či neúspěchy lze těžko hledat jen v kurzové, respektive měnové politice.

Některé země prostě výhody spojené se vznikem eura (snížení transakčních nákladů, odstranění kurzové nejistoty) využily ke zlepšení své pozice (třeba Německo, Slovensko či severské země), jiné tuto výhodu (zahrnující obvykle pokles úroků snížením inflace i poklesem rizikové prémie) trestuhodně prohospodařily či „přetavily“ v zárodky krizí. A není vůbec jisté, zda by „neúspěšné eurozemě“, bez eura, tedy s možností devalvací, vyšší rizikovou prémií, vyššími úroky a nižší stabilitou prostředí pro investice a firmy, prosperovaly bez potřebných reforem lépe.

5. Euro uvrhlo země do krize

Jak euro „pomohlo“ krizi třeba v Řecku a Portugalsku, je srozumitelné. Tyto země se před vznikem eura kvůli nepříliš disciplinované ekonomické politice či problému v soukromém sektoru pohybovaly v kruhu inflace, ztráty konkurenceschopnosti a devalvace. Přistoupení k euru (vyžadující mimo jiné podstatný pokles inflace) znamenalo „pozitivní šok“ poklesu úroků. Úvěry se staly levné, neb část ekonomiky čekala, že země bude pokračovat v minulém růstu cen (a mezd) a bude „mít německé úroky“.

To se nestalo. Kde mzdy rostly, vymizela schopnost konkurovat, kde ne, nebyly úvěry levné. Firmy ale nezachránila devalvace a země „pokryté“ kredibilitou eurozóny pokračovaly v neudržitelném růstu nerovnováh, až do situace, kdy finanční trhy přestaly být ochotny schodky rozpočtů financovat. Euro tedy příčinou jejich krize nebylo, tou byla špatná domácí politika. Možné však je, že některé vlády u ní setrvaly díky „kredibilitě eurozóny“ déle, a krize potom byla hlubší (což je případ Řecka) a nástroje na její řešení omezené. V jiných případech tímto vlády získaly časový prostor na nezbytnou korekci politik (Španělsko před nástupem krize).

6. Krizi neumí eurozóna řešit

Ekonomický pokles roku 2009 v eurozóně vystřídala dluhová krize (nejen v eurozóně – protikrizové půjčky ze záchranného fondu EFSF čerpalo pět zemí platících eurem a tři, které členy eurozóny nebyly). Členství v eurozóně neumožňuje „skrytě“ podporovat státní rozpočty centrálními bankami (což hojně činili například Britové), proto eurozóna musela řešit dilema: buď připustit možnost, že se členská země, která nezíská pro rozpočet nezbytné půjčky, stane nesolventní a „zbankrotuje“, nebo najít mechanismus, jak oslabené členy (nejen eurozóny) podpořit.

Díky hrozící nákaze prostřednictvím finančních trhů byla volba jasná. Dala základ systému reformami podmíněné finanční pomoci zemím v problémech, která pomohla „uvést do slušného stavu“ prakticky všechny postižené země s výjimkou Řecka, kde ustupující krizi ekonomickou vystřídala krize politická.

Z krize, která započala v roce 2009, eurozóna, ale i celá Unie vychází s jasnějšími a přísnějšími pravidly (rozpočtová politika, důraz na odstraňování nerovnováh), finančními nástroji pro řešení krizí (fond ESM) i novou, realitu společného trhu respektující architekturou dohledu a regulace finančního trhu…

7. Řecko je důkazem selhání eura

Rozhodnutí o podmíněné pomoci zemím v potížích se vztahuje i na Řecko a dává smysl. „Neorganizovaný bankrot“ by pro Řeky byl těžší než nutná oprava jejich hospodářství, kterou by museli udělat i tak. A zbytku Unie pomohlo snížení obav o stabilitu jižního křídla eurozóny. Odpor části tamní veřejnosti proti ne vždy zrovna citlivě vynucovaným a dobře nastaveným cílům reforem vedl spolu s problémy řecké ekonomiky (dané i stavem zemí v okolí) k hlubší a delší recesi. A k politické krizi, která propukla v okamžiku zjevného obratu hospodářství k růstu.

To vede k otázce, zda měly být půjčky poskytnuty a zda budou splaceny. Na první část otázky lze těžko odpovědět, že ne. Řekové podmínky programu splnili a to, že nepřinesl na rozdíl od ostatních případů zlepšení, není vina jen Řecka. I tak ale ke značnému zlepšení rozpočtu a ekonomiky došlo.

Druhá je složitější, neb Řekové nesplácejí půjčky dle původních podmínek a úvěry zejména s ohledem na dopady vlády Syrizy budou dále prodlouženy. Navíc s velmi nízkými úroky. To představuje náklad pro věřitele. Ovšem náklad malý – poslední řecký program má řád odpovídající desetinám procenta unijního HDP. Navíc část jde na splacení půjček minulých. I v případě, že Řekové část peněz nesplatí, což se nemusí stát, to není enormní cena za posílení kredibility eurozóny jako celku a důkaz, že její členové jsou s to řešit i velké a „nepopulární“ trable.

8. Euro vyžaduje další politickou integraci

Fungování Unie někdy vyžaduje posílení jejích kompetencí na úkor členských zemí (třeba u migrační krize). Platí to i pro eurozónu a vznik nových fondů EFSM a ESM to ilustruje. Ovšem díky svým striktním pravidlům by se neměly stát nástrojem rozpočtového přerozdělení od zemí odpovědných k těm ostatním. Fondy tak nemění nastavení, kdy odpovědnost za své ekonomiky leží na členských zemích Unie.

Zaznívají ale i návrhy na vznik fiskální politiky eurozóny, ne-li vytvoření „své“ vlády a parlamentu. Může k tomu dojít, budou-li si to země přát, ale jedinou budoucnost toto nepředstavuje. Není však jasné, zda by národní vlády, podporující minimalistický finanční rozměr EU (rozpočet má 1 % unijního HDP oproti národním rozpočtům v řádu 40x větším), toto přivítaly.

Ekonomicky by ale bylo racionální, aby rozpočet EU hrál aktivnější makroekonomickou roli – působil proti ekonomickému cyklu. Při recesi výdaje zvyšoval, při růstu přebytkem deficit umazal. V praxi by to ovšem znamenalo otevřít Pandořinu skříňku „unijních deficitů“ (ty jsou dnes zapovězeny) i nalézt vhodné výdajové programy. A získat souhlas zemí, aby se „národní zdroje“ poslaly do ekonomik, kde je potenciál pro nejvyšší proticyklický efekt. Toto je ale velmi daleko od dnešního chápání „společného zájmu“ členů Unie.

Další možná větší integrace eurozóny je v částečném spolufinancování dluhů prostřednictvím společných dluhopisů. Což by v průměru značně zlevnilo náklad na státní půjčky a posílilo finanční stabilitu států. A také není na pořadu dne, ačkoliv existují koncepty, které minimalizují morální hazard tohoto kroku (například stanovením maximálního podílu společně financovaného dluhu, a tím nutnost vlád držet vysokou bonitu i pro vlastní národní dluhopisy).

Je možné, že směr k vyšší integraci Unie či eurozóny se postupně projeví, ale není podmínkou pro dobré fungování eura. Pokud dnešní pravidla pro hospodářskou koordinaci (rozpočtová pravidla a odstraňování nerovnováh) budou vynucovány, bude to stačit pro stabilitu měnové unie. Nicméně platí, že čistě národní charakter rozpočtových politik není optimální z hlediska nejvhodnějšího mixu měnové a rozpočtové politiky (jak ukázala z hlediska Unie příliš utažená německá rozpočtová politika po krizi).

Zmatek kolem role eura a pohled do budoucnosti…

Měnová politika získala od krize nálepku nástroje na řešení všech potíží. Jako by krátkodobé úrokové sazby (které centrální bankéři nastavují), rozhodnutí o kvantitativních operacích (půjčkách bank nebo nákupech dluhopisů) či ovlivňování kurzu rozhodovaly o kvalitě života obyvatel, o jejich bohatství, práci či daních. To je omyl, žádná politika státu takovou moc nemá (leda ve smyslu vytvoření „katastrofy“, kterou státní politiky způsobit umějí).

Dívat se na euro jako na hybatele ekonomického dění v Evropě je proto chybou. Hospodářské politiky zemí či struktura ekonomik mají pro vývoj zemí význam větší. Euro je prostě „jen“ součástí projektu společné Evropy. A byl racionální a dobře provedenou volbou. Nedokonalosti, které tak velký projekt provázejí, se v „poklidných časech“ nedařilo vyřešit, až „akutní ohrožení“ v době krize přineslo nutné změny.

Doladění pravidel posunulo eurozónu k vyšší stabilitě i ekonomické racionalitě. Neobešlo se ale bez problémů. Tím největším je asi to, že většina Evropanů složitým europravidlům nerozumí a část má pocit, že jsou loutky ve hře bruselských elit. To podporuje razantní, na korektnost a pravdivost nehledící rétorika kritiků eura či Unie jako celku.

Výsledek, například přetrvání eura v dnešní podobě, nebude svědčit o tom, že oponenti společné měny se mýlili (nebo měli pravdu, pokud se eurozóna podstatně změní). Evropská unie je velmi demokratický projekt. Více, než si jeho odpůrci i podporovatelé myslí. Pokud Unie, nebo „jen“ euro, ztratí podporu svých „uživatelů“, bude směrovat k zániku. Ten by nenastal hned, ale jednou by k němu došlo. A přinesl by vysoké náklady. A nevíme, jaké dnešní politiky Unie (včetně společného trhu) by tuto změnu přežily. Důvody jsou totiž přesně ty, které vlastně ke vzniku eura vedly. Takovýto vývoj by zaplatili nejvíce občané malých států. Jejich dnešní vliv na formování budoucnosti Evropy by vymizel a s ním i výhody dnešního stavu… Proto je v našem zájmu pochopit, co „ta naše Unie“ vlastně je. Věřím, že budeme-li Evropě, či její měně, lépe rozumět, bude náš vztah k nim pozitivnější.

Autor je ekonom, dlouholetý viceguvernér ČNB, dnes europoslanec za TOP 09 / STAN