Velká servilita, velká show, velká očekávání obřích miliardových investic. A nakonec skoro nic. Oficiální ohlášení týdny dopředu známého faktu, že čínská skupina CEFC nechce získat v bankovní skupině J&T Group původně plánovaných třicet, ale rovnou padesát procent, je tou jedinou skutečnou čínskou investicí, která byla oznámena. Na vstup Číňanů do J&T Group se přitom čeká už víc než rok a půl.

Od první velkolepé prezidentské cesty Miloše Zemana do Číny, která uvízla v paměti hlavně tím, jak se pan prezident na zpáteční cestě nalodil do soukromého letounu finančních skupin J&T a PPF. To bylo 28. října 2014. Pohled do všech možných statistik o obchodu a investicích ukazuje, že žádný velký boom čínských investic se nekonal. V těch statistikách se totiž natvrdo počítají peníze, které skutečně do České republiky přišly. Ne ty, o nichž na velkolepých tiskovkách mluvil Miloš Zeman nebo šéf Smíšené česko-čínské obchodní komory Jaroslav Tvrdík.

Kdo zazpívá Merkelové?

Rok 2015 byl podle oficiálních statistik České národní banky na investice velmi slabý. Ze země spíš peníze odtékaly do ciziny, než přicházely. Na přímých zahraničních investicích sem přišlo 30 miliard korun. Za drtivou většinu těch investic jsou zodpovědní Němci. Ti tady v daném roce investovali 35 miliard korun. Ne, to není překlep. U přímých zahraničních investic se totiž počítá jak to, co investoři do země přivezou, tak to, co si odvezou – a těch odvozů bylo v tom roce skutečně hodně. Proto je skóre tak slabé.

Pro lepší představivost o skutečné síle čínských investic je reprezentativnější rok 2014. Tehdy tady zahraniční investoři utratili na přímých investicích 123 miliard korun. Z toho 80 miliard korun přivezli Němci. Jaroslav Tvrdík tvrdí, že tady Číňané od první Zemanovy cesty do Pekingu investovali kolem 10 miliard korun. To je ten nákup statusových symbolů, jako jsou historické budovy v Praze, fotbalová Slavia, pivovar Lobkowicz, podíl v nízkonákladové letecké společnosti Travel Service nebo ve vydavatelství Empresa s časopisem Týden a televizí Barrandov či mediální agentuře Médea. K tomu je třeba připočíst pořízení prvního podílu v J&T Group. Je to tedy osmkrát méně, než tady za rok bez jakéhokoliv veřejného zájmu utratí investoři němečtí.

Dá se na to podívat i z dalšího pohledu. Investice se celkově na výkonu ekonomiky podílejí necelou čtvrtinou. Loni tady všechny firmy, tedy domácí i zahraniční, investovaly 1,189 bilionu korun. Těch deset miliard statusových symbolů, které sem přivezla CEFC Jaroslava Tvrdíka, je ani ne procento celkově investované částky. A kvůli tomu má policie od pražské primátorky Adriany Krnáčové bianko šek na uzavírku ulic pro veřejnost? Kdybychom politické divadlo nabízeli zahraničním státníkům podle skutečné síly investic jejich zemí, jak by asi měla vypadat návštěva německé kancléřky Angely Merkelové? To by se přinejmenším musela zastavit doprava v celé zemi a uspořádat koncert nějaké světové hudební megahvězdy na celém prostoru ruzyňského letiště včetně všech přistávacích drah.

Můžeme říct, že tohle všechno je minulost a čilí ekonomičtí diplomaté Miloš Zeman a Jaroslav Tvrdík zapracovali na tom, aby to v budoucnu bylo jinak. Jenže to, co bylo pompézně ohlášeno na čínsko-českém ekonomickém fóru na pražském Žofíně, nic takového neslibuje. Prezident pověsil na webové stránky Pražského hradu seznam projektů, které by podle něj měly v příštích třech letech přinést 10,7 miliardy eur, tedy nějakých 270 miliard korun. Kdyby tomu tak skutečně bylo, znamenalo by to opravdu silný čínský nástup do české ekonomiky. Na rok by to vycházelo na nějakých 90 miliard korun, což se rovná částce, kterou tady v investičně silných letech utrácejí Němci.

Dohodli jsme se, že se dohodneme

Jenže když tu tabulku investic pečlivě sledujete, vidíte, že to nejsou žádné obchody těsně před dotažením. Drtivá většina je ve stylu: dohodli jsme se, že se zkusíme dohodnout a někde zkusíme sehnat peníze. Celou polovinu zmíněné částky z hradního seznamu tvoří vize vytvoření společného investičního fondu J&T Group s čínskou Ping An Bank. Mělo by v něm postupně být až pět miliard eur, tedy nějakých 135 miliard korun. Společným zájmem jsou investice do energetiky a finančnictví. Sama J&T Group ale upozorňuje, že je to zatím jen plán, od nějž je k realizaci – tedy k investování miliard – skutečně hodně daleko. Právě obchody s J&T Group jsou jako jediné ze strategického a celospolečenského pohledu důležité a zároveň v sobě skrývají největší riziko.

Číňané se totiž netají tím, že je u nás – stejně jako v jiných částech světa – zajímají strategicky důležité obory, především energetika a finance. Tady už na rozdíl od jiných branží nejde jen o to, kolik investují, ale o to, že do citlivých oborů vůbec vstupují.

Kdyby vyšlo všechno, co si čínská firma CEFC představuje, dostane se nezanedbatelná část bankovnictví do čínských rukou. Samotná J&T Group není v bankovní branži velkým hráčem. Patří jí jen J&T banka, která se zaměřuje spíš na užší movitou klientelu než na masový trh. CEFC ale navíc vyhrála první kolo soutěže o českou GE Money Bank. A do dalšího kola jde už rovnou spolu s J&T Group. GE je s milionem klientů a bilanční sumou 164 miliard korun čtvrtou největší domácí bankou. Po spojení to už bude hodně silná finanční skupina.

To je ale zatím jen přání. O povolení vstupu Číňanů do bank budou rozhodovat regulátoři. Nejen Česká národní banka, ale i Evropská centrální banka, protože J&T Group vlastní mimo jiné banky na Slovensku. Samotná J&T Group je česko-slovenskou skupinou. Slovenský Denník N trefně vystihl podstatu nových obchodů s Čínou tím, že na ekonomické diplomacii Miloše Zemana nejvíc vydělají Slováci.

Vstup CEFC do bankovnictví se dost protahoval. Namísto původně ohlášených třiceti procent v J&T Group po první návštěvě Miloše Zemana na podzim 2014 získala jen 9,9 procenta. Do deseti procent totiž není nutné žádat o povolení bankovní dohled. Tu žádost podávají Číňané až teď. „Investice CEFC v J&T Finance Group dosáhne k 31. březnu deseti miliard korun. ČNB požádáme o povolení o navýšení našeho podílu do konce dubna,“ řekla ještě před návštěvou hlavy Číny viceprezidentka CEFC a někdejší ředitelka České pošty Marcela Hrdá. Z toho je zřejmé, že CEFC z nějakých důvodů se žádostí otálí.

Bankovní dohled zkoumá důvěryhodnost majitelů bank i osob, které vyšlou do představenstev a dozorčích rad. Trochu to připomíná bezpečnostní prověrku. Zaměřují se na prokázání původu peněz i na to, jestli noví vlastníci a jejich manažeři nemají z bezpečnostního pohledu rizikové vazby. Proto je bankovnictví regulovanou branží. J&T to moc dobře ví. Jejím akcionářem a zároveň místopředsedou představenstva J&T Group je Dušan Palcr, jenž v devadesátých letech tři roky pracoval přímo v bankovním dohledu České národní banky.

Advokát CEFC Radek Pokorný se v minulých dnech usilovně snažil stáhnout z veřejného prostoru informace zpochybňující důvěryhodnost CEFC. Spíše než o péči o dobrý obraz Číňanů před českou veřejností šlo velmi pravděpodobně o to, aby bankovní dohled nemohl narazit na nic, co by mohlo ohrozit udělení souhlasu se vstupem do českého bankovnictví. Pokorný je jedním z nejuznávanějších expertů mimo jiné právě na finanční regulaci, má s řízením s regulátory bohaté zkušenosti a přesně ví, co budou zkoumat.

Čína, atomový lídr

Zatímco v otázce záměrů Číňanů ve financích už je jasněji, v energetice zatím není zřejmé, kam skutečně míří. Podle informací Týdeníku Echo měli velký zájem o nějakou formu účasti v Energetickém průmyslovém holdingu. Ten vlastní jeden z majitelů J&T Patrik Tkáč spolu s Danielem Křetínským, který v této česko-slovenské skupině profesionálně vyrostl mezi miliardáře a EPH řídí. Za šest let pod jeho vedením se z firmy stala jedna z největších středoevropských energetických skupin, jejíž aktiva už jsou dnes na polovině ČEZ. Křetínský se ale nijak netají tím, že si pro EPH představuje spíš anglosaské investory. A velmi se brání spojování EPH s čínskou CEFC, přicházející jako poloviční vlastník do J&T Group. Přinejmenším přes osobu Patrika Tkáče, místopředsedu představenstva J&T Group a spolumajitele EPH, je to ale jedna skupina.

I všechno ostatní v energetice jsou jen náznaky zájmu. Čínský prezident na společné tiskovce s Milošem Zemanem naznačoval, že Peking by měl zájem i o spolupráci v jaderné energetice. To je zatím také čistě teoretická úvaha, protože plán na výstavbu nových jaderných bloků v Temelíně ani Dukovanech se zatím nerýsuje. A u zakázek typu atomové elektrárny, kterých se v této chvíli v Evropě nestaví příliš mnoho, se spíš firmy přetahují o to, kdo ji získá.

Jenže velká přednost Číňanů je v tom, že nechtějí jen stavět jako dodavatelé, nýbrž jsou připraveni dát do projektu peníze. Při pompézní návštěvě čínského prezidenta v Londýně, kde ho královna vozila ve zlatém kočáře, se plně státní čínská firma China General Nuclear dohodla, že investuje šest miliard liber (zhruba 220 miliard korun) do projektu nové jaderné elektrárny Hinkley Point C. Elektrárna je projektem francouzské státní společnosti Électricité de France a čínská CNG v ní bude mít podíl 33,5 procenta. Čínské peníze jsou zrovna tady velmi vítané, protože kvůli chaosu, který na evropském energetickém trhu dělají dotované obnovitelné zdroje, jsou nové atomové elektrárny značně nejistým byznysem. Těch, kdo by chtěli stavět, je hodně, což jsme viděli i na před časem zrušeném tendru na nové bloky Temelína. Těch, kdo chtějí platit, je už ovšem o dost méně. Proto ten zlatý kočár v Londýně, kam ale Číňané na rozdíl od Prahy přivezli nikoliv nezávazné dohody, nýbrž úplně konkrétní projekty. „Čína je dnes v podstatě průkopníkem nebo pokračovatelem rozvoje jaderné energetiky, má ve výstavbě nejvíce jaderných reaktorů na svém území a podílí se také na výstavbě jaderných elektráren jinde, mimo jiné ve Velké Británii elektrárna Hinkley Point, což samozřejmě dokazuje servilitu Velké Británie vůči Číně,“ ironizoval kritiku za servilitu prezident Zeman v rozhovoru pro Parlamentní listy.

Začátečníci přehánějí

Jenže všechno má svou cenu. Britský deník Daily Telegraph upozornil, že právě Britové v Evropské unii tlačí na zrušení antidumpingových cel pro Číňany, čímž ohrožují všechny evropské oceláře. To přesně ukazuje, že Číňani sice mají rádi zlaté kočáry a estrády, ale jde jim hlavně o posílení vlastní ekonomické moci v Evropě. Nejdou do obchodů, které by mnohým mohly připadat strategické, když vidí, že pro ně nejsou výhodné. Když pod trojkombinací sankcí, levné ropy a slabého rublu začala koncem roku 2014 kolabovat ruská ekonomika, Vladimir Putin hodně sázel na to, že mu finančně pomohou Číňani. Nepomohli, žádné velké záchranné projekty pro Rusko se nekonaly. Peking si zjevně vyhodnotil, že upadající Moskva pro něj není perspektivní partner. Stejně tak na Číňany marně sázeli neomarxisté z řecké Syrizy, když loni dostali zemi na hranu státního bankrotu.

My jsme v byznysu s Čínou začátečníci. Asi proto provázely návštěvu čínského prezidenta silně přehnané reakce. Přehnaná byla servilita Miloše Zemana, stejně jako přeceňování síly čínských investic, které zdatně provádí Jaroslav Tvrdík. Přehnané byly ale i razantní odsudky, že tyátr, který tady předvádíme, nemá s ničím srovnání – fotky z Londýna nebo Washingtonu totiž ukazovaly něco jiného. A hodně přehnaná byla i reakce tradičně velmi pragmatického Miroslava Kalouska, který v sobě najednou objevil hlavního obhájce nezávislého Tibetu a bojovníka za lidská práva. Číňané mají rádi pompu a v rámci hranic dobrého vkusu není politickou chybou ji jim dopřát, když přivezou velké a zajímavé investice. Ty sem bohužel zatím nedorazily. Celá návštěva čínského prezidenta byla čínofily i čínofoby značně přeceňovaná.