Západ je dnes pod velkým tlakem Ruska. Nejenže Rusko má politickou, diplomatickou, rozvědnou a silovou strategii, která směřuje k dosažení politických cílů. Rusko má po dlouhé době neúspěšného přibližování se Západu dnes i ideologii, která říká, proč se mu nebude blížit, proč je ruská civilizace lepší a proč je Západ v úpadku. Když tuto náplň fedruje do nástrojů své infoválky, má to na Západ určitý dopad jak prostřednictvím masových médií typu televize RT, tak prostřednictvím kontaktů s „opinionmakery“ a „decisionmakery“, jaké se odehrávají na různých fórech na Rhodu či v Bělehradě. Antiestablishmentové síly na Západě, jež mají pochopitelně svá původní témata, pak na ruskou ideologii výběrově naskakují.

Obraz Západu jako dekadentního pelechu neřesti, který je v rozkladu, a ruského světa jako rezervoáru rodinných ctností a tradiční víry je pochopitelně směšný. Když se kremelská média chopila vítěze letošní soutěže Eurovize, vousaté rakouské zpěvačky/zpěváka Conchity Wurst, jako symbolu západní zvrácenosti, ruský opoziční aktivista Alexej Navalnyj tento obrázek elegantně demaskoval: na Twitteru vedle sebe postavil statistiky sociálních patologií typu počtu potratů, výskytu pohlavních nemocí, rozvodů, alkoholismu, poklesu porodnosti, průměrného věku dožití apod. v údajně dekadentním Rakousku a v údajně ctnostném Rusku. Brutální kontrast nepotřeboval komentář.

Ale je tohle přesně ten kontrast, který ruskou propagandu demaskuje a nastoluje primát Západu? Jde v ruské propagandě o tohle? Přesněji řečeno, je účinnost ruské propagandy postavena na tomhle? Na pocitu, že západní společnost je dekadentní, že ztráta kompasu náboženství a tradičních mravů ji vystavila hnilobě morální a posléze také ekonomické a mocenské?

Něco divného ve světě západním

Západ samozřejmě může dnes a v dohledné budoucnosti Navalného stylem tuto obžalobu vyvracet. Zároveň se ale nelze zbavit pocitu, že se se Západem děje něco divného. Statistiky nestatistiky, nikdo nepopře, že například dnešní masová zábava je progresivně vulgární. Vlna rabování v anglických městech v roce 2011 zůstává mementem, byť by jejich měřitelné vyúčtování statistikami nepohnulo. Západní vlády nejsou zejména po propuknutí finanční krize schopny plnit základní úkoly, což je nijak neodrazuje od urputných snah o micromanagement lidských vztahů v rodinách, na pracovištích či na internetu. Lidé jsou nervózní z ohrožení soukromí ze strany všudypřítomných bezpečnostních kamer a paralelního digitálního slídění Sillicon Valley a velkých rozvědek, zároveň se jejich benefitů nechtějí vzdát.

Strach o svobodu a soukromí nepochází jen z ohrožení, ale zároveň i z rostoucí hodnoty přiznávané individuální autonomii. Nic tento nárůst necharakterizuje víc než akceptace práva homosexuálů na manželství. Nechme teď úplně stranou, jestli je to dobře, nebo špatně. Významné je, že v USA se názory na tuto věc proměnily rychlostí, jež naprosto nemá historický precedent a obdobu – po několika tisících letech se najednou během deseti let společenský postoj proměnil tak, že se s manželstvím homosexuálů veřejně smířili všichni významní republikánští politici. Najednou se jakýkoli jiný názor zdá být nejen menšinový a zastaralý, ale netolerovatelný a nepochopitelný. Šéf kalifornské firmy Mozilla, tvůrce internetového prohlížeče Firefox, byl v roce 2014 vyštván z funkce kvůli tomu, že finančně podpořil v referendu o legalizaci manželství homosexuálů stranu „Ne“ – v roce 2008! Zastávat v roce 2008 většinový politický názor („Ne“ tehdy zvítězilo) je v roce 2014 společensky neodpustitelné.

V těchto letech začala taky podpora práv homosexuálů nabývat na důležitosti v západní zahraniční politice. Léta, jež například ve východní Evropě skončila pro americkou a evropskou diplomacii katastrofou, byla právě léty, kdy se ujal zvyk společné podpory velvyslanců západních zemí tamním průvodům gay pride. EU učinila tehdy přijetí zákonů zakazujících diskriminaci homosexuálů za podmínku dohody o bezvízovém styku.

Ruku v ruce s důrazem na individuální práva a sebevyjádření nejen v sexuální oblasti a s kulturou, které sociolog Robert Bellah říkal „expresivní individualismus“, byla ovšem další veřejnou hodnotou, jíž stát věnoval rostoucí energii, bezpečnost a zdraví. Kulturní a politická válka s kouřením dostoupila své manické fáze. Starost o zdravé jídlo se stala tak politicky choulostivou záležitostí, že jedna americká pravicová feministka prohlásila, že jídlo je nový sex: zatímco sex se liberalizuje tak, že žádné tabu není přijatelné (samozřejmě s výjimkou ochrany zdraví), potírání nezdravého jídla se stalo novou arénou puritánů.

Stát umožní zdravé požitky a ochrání před „nezdravím“

V amerických textech o různých bizarních jevech z těchto sfér jsem začal narážet na termín „růžový policejní stát“ (pink police state). Přišlo mi na tom intuitivně něco výstižného, a tak jsem se dopátral jeho původu. Pochází od mladého amerického filozofa a komentátora jménem James Poulos. Poprvé ho veřejně vyslovil v rozhovoru z roku 2009 a letos ho pak rozvedl ve čtyřdílné eseji.
Na komentátora, který bývá řazen a sám sebe řadí k pravici, je Poulos dosti nečekaný zjev. V mediálních baštách kapitalismu, jako je časopis Forbes, publikuje články s titulky jako Jak mi to, že jsem byl frontmanem rockové kapely, pomohlo být lepším politickým komentátorem, Expert v hipsterských brýlích či Když lidé potřebují vzor pro 21. století, co takhle Ježíš?. I jeho metafora růžového policejního státu pochází z končin, kam američtí konzervativci obvykle pro metafory nesahají: z videa ke skladbě The Dope Show od Marylina Mansona z roku 1998. Ano, to je ten rockový hudebník, který vypadá jako transsexuální lord Voldemort a vydává alba s názvy jako Antichrist Superstar. A Poulosova prezentace může být obtížně přístupná – snadněji se otevírá tomu, kdo jím tematizované problémy už dřív intuitivně cítil. A kdyby těch překážek nebylo dost, Poulos ještě zmiňuje, že „jen málo našich kritiků dekadence mělo osobní vztah s dekadencí“.

„Policajti a teplouši se skvěle hodí pro modeling,“ zpívá Manson a na obrazovce se policisté s vybavením na potlačování demonstrací vyvedeným v růžové barvě oddávají erotickým hrátkám. Podle Poulose to dobře vystihuje souběh „fantazie administrativní všemohoucnosti v oficiální sféře a fantazie sexuální všemohoucnosti v neoficiální sféře“. To na první poslech zní víc jako vhled nějakého francouzského radikála než amerického konzervativce (ovšem Poulos míval blog jménem „Postmodern Conservative“). V kontextu, v němž Poulos mluví, to ale dává smysl. A ten kontext v daném rozhovoru byla právě posedlost současného amerického politického života osobní autonomií, všechny ty rituální incidenty, kdy je „Amerika pobouřena“ tím, že zpěvačce v hlavním vysílacím čase selže podprsenka, všechny boje o potraty, antikoncepci a „válku proti ženám“. A ovšem samozřejmě taky ekonomická krize a pocit, že moc se čím dál tím víc přesouvá od demokratické participace do rukou technokratických elit, v nichž tvoří Washington a špičky amerického byznysu, financí a technologických firem jednolitý celek.

„Jsem zděšen tím, jak řada samozvaných libertariánů krčí rameny nad masivním rozšiřováním státu, pokud ho budou řídit lidé s ‚osvíceným‘ pohledem na vyhledávání rozkoše,“ říká Poulos. Tihle libertariáni nechtějí smrt státu, chtějí stát jako cool rodiče a striptýzovou tyč do každé domácnosti. „Jeden kamarád mi s vážnou tváří tvrdil, že řešením drogového problému je monopolní partnerství Washingtonu s obchodními domy Walmart. Když máte taková řešení, na co problémy? Podobný přístup mají samozřejmě fanoušci legalizace prostituce. Tihle libertariáni by div stát nenechali regulovat všechno pod podmínkou, že bude všechno dekriminalizované. A konečně všichni víme, jak se sex, anebo aspoň obrazy sexu a mluvení o něm, stalo součástí každodenního života. Straší mě představa, kterou zřejmě řada lidí akceptuje, že rostoucí sféra libertinistických svobod kompenzuje (anebo víc než kompenzuje!) zmenšující se sféru politických svobod a praktikování občanství.“

„Takže občané (raději bych asi měl říkat poddaní) růžového policejního státu mají sklon vzdávat se stále většího dílu politické svobody výměnou za větší díl kulturní a ‚osobní‘ volnosti. A vláda růžového policejního státu má tendenci monopolizovat a totalizovat administrativní kontrolu, přičemž ponechává lidem permisivní prostor na hraní.“

Těchto pár odstavců z roku 2009 stačilo k tomu, aby se obrat „růžový policejní stát“ začal objevovat porůznu v diskusích a jejich autor po dlouholetém pobízení zpracoval letos svou tezi systematicky. Je to dosti hutný filozofický text s minimem novinářských aktualizací a jako takový se obtížně shrnuje. Ale zkusme přiblížit několik bodů, v nichž Poulos svou intuitivní představu „chlebu a her pro 21. století“ rozvedl.

Pro pochopení nového režimu je podle něj podstatné, že role státu byla neodmyslitelná od definice toho, co je veřejné a co soukromé. Jenže zatímco se nějak snažíme aktualizovat tuto definici pro dnešní dobu, uniklo nám, že společnost se dnes orientuje podle jiné osy. Na její jedné straně je „oficiální“ sféra zdraví a bezpečí, na druhé „neoficiální“ sféra nemoci a nebezpečí. „V novém režimu regulastorní stát uplatňuje kontrolu nad těmi sférami ‚veřejného‘ a ‚soukromého‘ života, které se rozhodl ovládat, zatímco ostatní oblasti nechává relativně (někdy úplně) bez kontroly. Život v oficiální sféře je charakterizován úsilím o zdraví a bezpečnost – čistý, zdravý, ale vynuceně sterilní svět –, kdežto život v neoficiální sféře je charakterizován vyhledáváním rizika a škodlivého chování – špinavý, nebezpečný, ale v posledku nevyhnutelně plodný svět.“

Proč to tak je? „To už jsme ve sféře nikoli politologie a práva, ale antropologie. Nový režim se sice blíží slavným antiutopiím, ale vyvíjí se trochu komplikovaněji, než si jejich autoři představovali: Nový etatismus se nesnaží vymýtit hedonismus a život zaměřený na požitky jako v románu 1984, nýbrž vytváří ‚bezpečný‘ prostor pro jejich ‚zdravé‘ provozování. Ale nerozšiřuje tento projekt do nekonečna, nesnaží se všechny požitky oficializovat jako v Huxleyově románu Konec civilizace. Nový etatismus mlčky uznává, že naše nejpotentnější chutě nikdy nelze, ani s použitím všeho sledování, donucovacích a mocenských nástrojů, které má vláda k dispozici, plně domestikovat.“

Ochrana od lidí bez minulosti

Je to příliš neprostupné, kusé a příliš vzdálené našim poměrům? Zaprvé se dá čekat, že tak jako politická korektnost, gender studies, multikulturalismus a další myšlenkové trendy, které přišly z Ameriky do západní Evropy, přijde růžový policejní stát i k nám. A západní Evropa se již dnes vyznačuje hlavními politickými štěpnými liniemi ze sféry identity, kultury a osobní autonomie, jakož i neschopností prezentovat zásadní socioekonomická rozhodnutí do forem, které by šly v této sféře komunikovat. V projevech eurofilních politiků hledajících zdůvodnění pro pokračující evropskou integraci je jedním z nejfrekventovanějších slov ochrana – ochrana spotřebitele, ochrana před globalizací, před trhem. Expanze práv je v plném proudu. Každý politik chce být viděn s mladými, na Twitteru, v reality show, aby se vidělo, že není suchar. V Británii, kde odsuzují za výhrůžky na Twitteru do vězení, policie a úřady v Rotherhamu ignorovaly letité znásilňování a obchod s bílým masem – „neoficiální sféru“ par excellence.

Zadruhé, sice si můžeme říkat, že je pro nás aktuálnější policejní stát bez přívlastků, ale ony už tady některé rudimentární projevy toho růžového jsou. I my jsme se naučili být na stráži před tím, kdyby stát náhodou chtěl moralizovat, někomu vnucovat jediné správné názory a podobně. I náš stát se o to víc cítí oprávněn regulovat, kdykoli připadne na odůvodnění bezpečností a zdravím. Je ochoten kvůli tomu třeba zničit lesní školky, instituci, jež vznikla bez něj. A co byla reakce na metylovou aféru než bizarní vytyčování dělící linie mezi sférou zdraví a bezpečí a sférou rizika a nemoci? Stát nám slíbil, že ve svém úsilí neustane, dokud nebudou mít bezdomovci u stánků záruku, že se upíjejí nezávadnými lihovinami splňujícími všechny zdravotní předpisy.

Úmyslně opomíjím Poulosem občas naznačovaná východiska, jak postmodernímu zotročení čelit. Spadají do sféry srdce, nikoli legislativních návrhů či školních osnov. Ale jako jakýsi parciální náznak lze ocitovat to, co Poulos píše ve zmiňovaném článku o politických expertech s hipsterskými brýlemi, byť se týká jen lidí profesionálně se podílejících na politické diskusi:
„Potíž je, že o politických věcech k nám nepromlouvají lidé, kteří mají za sebou zvláštní, bohaté životy – životy naplněné nepředvídatelnými obraty, tragédiemi, triumfy, konverzemi a pády z výsluní. Konverzaci mají pod kontrolou lidé, kteří zhusta nejsou ničím víc a ničím míň než tím, co vědí. A co může být hloupějšího?“