Před pár lety mi německý restauratér Herbert Seckler ze Syltu vysvětloval, co to znamená být Němec. Sylt, ostrov na severu Německa naproti hranici s Dánskem, je místem, kde se nejbohatší z bohatých rádi válí nazí na pláži a večeří v těch nejlepších restauracích. Není divu, že místní restauratéři se naučili znát zvyky svých zákazníků. „Němci,“ říkal mi Herbert Seckler, „by měli mít zakázáno nosit uniformu. Oblečte Němce do uniformy a změní se k horšímu. Měli jsme tady na pláži jedno chlapíka. Člověka, který vybírá vstupné na pláži. Pracoval tu léta. Strašně hodný pán! Pak se jednou rozhodli, že mu dají uniformu. Dostal čepici s nápisem ‚Stráž‘. V okamžik, co si nasadil čepici, změnil se. Stal se nevrlým, agresivním, prudil lidi. Totálně se změnil. Nikdy mu tu čepici neměli dávat. Už se s ním nedalo mluvit. Býval to takový milý pán a teď je z něj nevrlý člověk. Němec. Ve chvíli, kdy si oblíkneme uniformu, něco se s námi stane. Neumím si to vysvětlit.“

Ta otázka se nabízí sama. Co se stane, když Němcům nasadíte spirituální čepici? Třeba kdybyste Němcům řekli, že jsou ten nejhodnější a nejetičtější národ na světě, jak se budou chovat? Budou ještě milejší a hodnější, nebo se stanou nevrlí a agresivní?

Shodou okolností jsem v Německu zrovna v době, kdy o sobě Němci smýšlejí opravdu hodně dobře. Hrdě mi říkají, že ve své zemi přivítali víc uprchlíků než jakákoliv jiná evropská země. Proč? Lidé z Blízkého východu umírali ve válce a topili se v moři, vysvětlují mi, ale většině Evropanů je to jedno – kromě nich, Němců. Ostatní Evropané, říkají mi, uzavřeli svá srdce a oči, kromě „nás“.

Pár studentů v Mnichově, který si tradičně zakládá na vysoké morálce svých obyvatel, mi tuhle říkalo, že “Izraelci jsou nehumánní, ale my jsme lepší než všichni ostatní”. Předtím, než se na německé půdě objevili uprchlíci, byste od mladých Němců, univerzitních studentů, kteří se považují za liberály, takovéhle řeči na veřejnosti rozhodně neslyšeli. Nazývat Izraelce, tedy Židy, otevřeně „nehumánními“, to bývala doména krajně pravicových německých neonacistů – ale dneska už ne. Teď je to běžná obžaloba, jíž uslyšíte právě od lidí, co tvrdě bojují za „lidská práva“. Samozřejmě, že v disciplíně zvané Němci jsou lepší než všichni ostatní, býval šampionem Adolf Hitler, ale tak daleko teď nezacházejme.

Před několika dny navštívil německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel Izrael a radši se sešel s členy organizací B’tselem a Breaking the Silence, než s izraelským premiérem Netanjahuem. Nějaké vnitřní pohnutky jej přinutily setkat se s Židy, kteří prohlašují, že stát Izrael je apartheidní a že jeho vojáci připomínají členy SS. Bez nich by asi nemohl usnout. Potřeboval se setkat s členy izraelské občanské společnosti, aby jemu – novému ministru zahraničí – řekli něco o své zemi. Nehledě na to, jeho země je jedním z hlavních sponzorů takových organizací v Izraeli a měl by tudíž dobře vědět, jaké hodnoty zastávají a co říkají.

Být na jeho místě, pozval bych do svého hotelové apartmá izraelské občany, které Německo nepodporuje: osadníky. Jsou to lidé, jsou to občané, jsou to Židé a jejich hlas by se tak měl počítat úplně stejně. Ale ne, Sigmara by ani ve snu nenapadlo se s nimi potkat.

Vlastně úplně to samé jsem řekl, když se mě jedna z nejdůležitějších německých televizí, ZDF, ptala na můj názor k návštěvě. Bylo zajímavé sledovat obličeje lidí v TV studiu; někteří z nich mě chtěli sníst zaživa. A pak jsem se zeptal moderátorky, jak by se cítila ona, kdyby se izraelský ministr zahraničí na své návštěvě Německa místo s vládními činiteli setkal se členy skupiny Baader-Meinhof group (krajně levicová organizace aktivní na západě Německa do roku 1998) nebo se členy Antify, kteří prohlašují, že Němci jsou pořád nácci. Byla tak šokovaná, že neodkázala říct nic jiného než: Takže vy souhlasíte s Netanjahuem?

Tady v Německu, pokud nejste náhodou ještě zasvěceni, to znamená: Takže vy souhlasíte s Adolfem?

Až na pár výjimek německá média stála za svým váženým ministrem zahraničí. Všechny prestižní noviny, stejně jako hlavní televizní a rozhlasové stanice, stály za Sigmarem. V jejich očích Izrael postrádá jakoukoliv etiku, zatímco oni jsou ti nejetičtější z celého lidstva.

Je pravda, že Německo otevřelo své brány více uprchlíkům než kterákoliv jiná evropská země. Ale to neznamená, že jsou Němci lepší než ostatní. Navštívil jsem mnoho uprchlických táborů v této zemi, kde jsem byl svědkem toho, jak špatně se s uprchlíky zachází, pod rouškou táborů je tma a daleko od vyšetřujících očí německých etických televizních objektivů. Často mě v táborech obklopili Syřané a Iráčané a prosili, abych jim pomohl vrátit se na Blízký východ. “Němci zacházejí líp se psy než s námi“, byla docela běžná věta, kterou jsem slyšel, když mi říkali o hrozných podmínkách, za jakých jsou drženi uvnitř táborů. Jsou Němci etičtější než ostatní? Ne. Německo chtělo ukázat světu, že je lepší společností a otevřít brány uprchlíkům byl dobrá způsob, jak to provést. Bylo to PR, drahé PR, ale Německo je dost bohaté, aby za něj zaplatilo.

To mě přivádí zpět k ministrovi Sigmaru Gabrielovi. Sigmar se nemusel s B’tselem a Breaking the Silence scházet, aby mu předaly své nejnovější sebemrskačské zprávy. To, co předvedl, bylo klasické chování koloniálního pána, který ukazuje svým izraelským vládním hostitelům, kde je to tady skutečný šéf. Prací ministra zahraničí při cestách po světe je chovat se ke svým hostitelům, jak nejlépe umí, zahrnout je pochvalami – i když ty pochvaly bývají bezostyšné lži –, aby posílil vztahy mezi dvěma zeměmi. Diplomat by nikdy neměl poučovat hostitelskou zemi – pokud nejde o vazalský stát.

Sigmar dostal čepici a začal se podle toho chovat.

Text psaný pro německý Die Zeit publikován s laskavým svolením autora