Z Polska se pod novou konzervativní vládou stává pária Evropské unie. Konzervativní strana PiS (Právo a spravedlnost) Jarosława Kaczyńského vyhrála na konci října volby tak výrazně, že může vládnout sama, bez koaličních partnerů. A za necelého čtvrt roku už stihla přeobsadit část ústavního soudu, změnit pravidla pro jeho chod, novelizovat mediální zákon tak, aby vedení veřejnoprávní televize (a v závěsu i rádia) mohl jmenovat člen vlády.

Do třetice probíhají masové personální změny ve vedení tajných služeb, malé zemětřesení se očekává víceméně ve všech státních úřadech. Předsedovi Evropského parlamentu Martinu Schulzovi tento soubor změn před Vánocemi vystačil k silnému soudu, že dění ve Varšavě „má charakter státního převratu“. Minulý týden si socialista Schulz ještě přisadil: v Polsku jsme dnes svědky „nebezpečné putinizace evropské politiky“. Výživná byla i bývalá evropská komisařka Viviane Redingová, dnes působící v lidovecké frakci Evropského parlamentu: „Útok na právní stát vždycky začíná útokem na ústavní soud. Potom následují média, nejprve veřejnoprávní, následně soukromá. To je logika Putina, Orbána, Kaczyńského.“

Tento týden o Varšavě jednala Evropská komise, která hrozí výstražnou proceduru, v jejímž prostředku by mohlo být omezení hlasovacích práv země a na jejím konci vyloučení z Unie. Takový konec samozřejmě zůstává silně nepravděpodobný, nicméně už to, že se o takové proceduře oficiálně mluví, je silná káva.

Co tolik vadí Bruselu? Že PiS údajně strhla volant od právního k autoritářskému modelu, anebo nepokrytě a staromódně konzervativní charakter té strany? Tomu by nasvědčovala podrážděná reakce, kterou sklidil polský ministr zahraničí po jednom svém lehčím výroku: „Jako kdyby se svět musel automaticky vyvíjet pouze jedním směrem: k novému mixu kultur a ras, ke světu složenému z cyklistů a vegetariánů, kteří sázejí výlučně na obnovitelné zdroje a potírají každou formu náboženství.“

Ústavní soud: na hrubý pytel hrubá záplata

Nejvíc Evropskou komisi rozčiluje bitva o ústavní soud. Atak probíhal ve dvou fázích. Nejprve prezident Andrzej Duda (také z PiS, stal se prezidentem loni v srpnu) odmítl podepsat jmenovací dekrety pěti soudcům zvoleným ještě starým, „předpisáckým“ Sejmem. Současně byl upraven zákon tak, aby se o většině stížností a podnětů muselo rozhodovat v plénu. Ústavní soud v Polsku má patnáct členů, usnášeníschopná většina je nově od třinácti výš, z těch třinácti bude muset pro verdikt hlasovat aspoň devět soudců, tedy 60 procent plného stavu. Kritici Jarosławu Kaczyńskému – protože o tom, že on je skutečný mozek PiS, se nepochybuje – vyčítají, že tím vládní garnitura schválně vyšachovává soud ze hry, protože plénum se nesejde, neshodne se, soud bude zahlcen žádostmi a znehybní se. Srovnání například s Českem ukazuje, že změna v Polsku se pohodlně vejde do koridoru toho, co je přijatelné pro členskou zemi EU.

Příběh je to právnicky zamotaný, k jeho pochopení bohužel nepřispívá, že ho západní politici a západní i české noviny většinou vyprávějí zprostředka. Tato rozšířená mediální historie se začíná agresí PiS, kdy prezident odmítl jmenovat starým parlamentem zvolenou pětici nových soudců. Nový, konzervativní parlament pak zvolil svou trucpětici a začalo ústavněsoudní schisma. To, co se nevypráví, je, že to byla předchozí garnitura, kdo boj o ústavní soud otevřel. Loni v létě liberálové, jimž už bylo víceméně jasné, že volby prohrají, změnili zákon pro volbu nových soudců tak, aby ještě starý parlament stihl najít náhradníky pěti soudců, z nichž prvním třem končil mandát nedlouho po volbách (ale ještě předtím, než se konstituuje nový sněm), a zbylým dvěma dokonce bohatě po ustavení nového Sejmu. Byla to mocenská drzost – a pokračovala i z opozičních lavic. K průkopníkům tvrzení, že změny u ústavního soudu nesou putinovský rukopis, patří poslanec Občanské platformy (PO) Robert Kropiwnicki, který ho vyřkl při parlamentní rozpravě v půli prosince a dotáhl to s ním až do zpravodajství New York Times („Rozvíjíte putinovské standardy. Mistr by na vás byl pyšný.“). Na potvoru slavné americké noviny nedodaly, že právě tento Kropiwnicki se o několik měsíců dřív podílel na změně zákona, jíž se PO pokusila ovládnout ústavní soud bez ohledu na výsledky voleb. Kaczynski a Duda odmítnutím všech pěti soudců z vůle liberální garnitury našili hrubou záplatu na hodně hrubý pytel.

Druhá rovina sporu se netýká konkrétního obsazení, ale pravidel fungování soudu do budoucna. Výtka zní: Těžiště se napříště ze senátů ústavního soudu přesouvá k plénu, tedy bude muset rozhodovat velká většina ze třinácti, v tomto případě devět soudců. Hrozí nebezpečí, že malá skupina soudců jmenovaných teď PiS (pět je třetina z celkového stavu) bude moci zablokovat téměř cokoliv. Motivace Kaczyńského je ovšem podle jeho vykladačů, jako je komentátor a autor politikova životopisu Piotr Semka, opačná. Šéf PiS žije v obavě, aby ústavní soud neblokoval jeho budoucí zákony, což by s dosavadním složením soudu mohl už s třemi soudci v příslušném pětičlenném senátu.

Ne že se senáty měly rušit úplně, sociálnědemokratický právník Zdeněk Koudelka na webu Pravý břeh porovnal kvóra nutná pro přijetí verdiktu v Polsku a u nás. I v tomto ohledu se nový polský zákon blíží českým podmínkám. V královské disciplíně, jíž je pro konstituční soudy pravomoc rušit nové zákony, pokud by kolidovaly s ústavou, bylo v Polsku až dosud potřeba jen tří soudců v pětičlenném senátu, to znamená pětina celkového počtu soudců byla mocnější než vláda, prezident, Sejm a Senát dohromady. Nově bude ústavnost zákonů posuzovat plénum – stejně jako je plénum pro posouzení ústavnosti zákona podmínkou u českého ÚS. Koudelka připomíná, že stejný princip platí i u Nejvyššího soudu v USA. (Naopak neplatí v Německu, kde se o ústavnost zákona rozhoduje v sedmičlenném senátu.)

Televize, média: dobývání přímou ztečí

Výtka z nedočkavosti a mocenské nenasytnosti bývá uplatňována i v případě veřejnoprávní televize TVP. Ani tady nový kabinet Beaty Szydlowé nelenil a protlačil novelu zákona, která ruší systém nepřímého jmenování generálního ředitele a managementu televize mediálními radami. Místo nich získává jmenovací pravomoc ministr státní pokladny, po přijetí nového zákona v létě avizují konzervativci, že Národní mediální radu určí dohromady prezident a obě komory parlamentu. Jisté je, že interval do přijetí nového zákona určitě budou chtít využít pro přeobsazení televize svými lidmi. Je to politováníhodná praktika a je útěšné smět porovnat české poměry a ve srovnání s našimi severními sousedy konstatovat, že tak brutálně se Česká televize aktuální vládě nepodřizuje. Je bojácná, ale nikoliv znásilněná na veřejnosti.

Ofenziva Kaczyńského se nezastaví v televizi. Kabinet Szydlové posílá do Sejmu zákon, který by všem zaměstnancům TVP, veřejnoprávního rádia a státní tiskové agentury ukončil smlouvy tak, aby museli být znovu nabíráni – anebo právě nenabíráni. To se podobá stranickým prověrkám.

Novým ředitelem se stal Jacek Kurski, muž, který byl od 80. let i novinář, ale postupně se přesunul do politiky. A zatímco za komunistů podvojná role jak v opoziční Solidaritě, tak v jejím samizdatu byla přirozená, v posledních deseti letech Kurski přestupoval z PiS do Ligy polských rodin a zpátky do PiS. Je to on, kdo před volbami obvinil vůdce liberálů Donalda Tuska, že jeho dědeček sloužil ve wehrmachtu. Bylo tu obvinění částečně zavádějící a nepochybně účelové. Asi jako když dnes v západních médiích nejproslulejší oběť pravicových čistek, moderátor politické talk-show a šéfredaktor polského Newsweeku Tomasz Lis, před prezidentskými volbami „objevil“, že tchán budoucícho prezidenta Dudy je poloviční Žid. (Byl to pokus zošklivit konzervativním voličům konzervativního kandidáta; nevyšel možná proto, že Lisova představa o konzervativních voličích byla karikatura.)

Přes Lise, jemuž nové vedení TVP neprodloužilo smlouvu, se dostáváme k porovnání praktik nové a předchozí vlády. Čistky se děly za vlády PO také. Jedna poslankyně PiS vypočítávala nedávno v Sejmu redaktory vyhozené za minulé vlády pro své názory. Napočítala 21 zvučných jmen (Bronisław Wildstein, Michał Karnowski, Rafaeł Ziemkiewicz aj.). Jiné prameny uvádějí lehce nižší počty, asi 15, každopádně se jednalo o skoro všechny „pravičáky“, jejichž obličeje se objevovaly na obrazovce. To, že jejich tváře Poláci z televize znali, jim pak pomohlo, když posléze část z nich zakládala nové, názorové týdeníky.

Špatným vysvědčením pro polskou demokracii je, že z 16 generálních ředitelů TVP za posledních dvacet let bylo více než deset ve své předcházející či bezprostředně následující kariéře poslancem, mluvčím prezidenta, ministrem vlády... Dvěma zřetelnými výjimkami potvrzujícími pravidlo byli Wildstein, sice pravičák, ale naprosto nezávislá povaha, takže se z televize poroučel ještě v éře PiS. (Jeho předchůdce byl kdysi poslanec a v době nástupu na místo ředitele člen PO). A Janusz Daszczyński, jmenovaný loni v létě. Nicméně před ním čtyři dlouhá léta řídil televizi bývalý poslanec Unie svobody (předchůdkyně PO), muž, který do čela televize přišel z vysokého postu na ministerstvu kultury.

Fakt je, že přepólování veřejnoprávní televize za Tuska nešlo tak rychle, jak se rýsuje teď. Tuskovská garnitura byla přece jen o něco trpělivější a dbala na zákonem dané lhůty, příslušnou mediální radu ovládla teprve s dvouletým zpožděním po vstupu do vlády. Szydlová a Kaczyński dnes dobývají televizi přímou ztečí.

V novinařině prostě taky probíhá stejná bratrovražedná válka mezi dvěma bývalými křídly Solidarity, liberálním a národně-katolickým, jako v politice. Z té řeže si i pravicoví novináři, sdružení kolem týdeníků Do Rzeczy, W Sieci a televize Republika, přinesli svoje rány a bolístky. Nové redakce stavěli, když je Tuskovi lidé vytlačili z tradičních médií. Příběh umravnění druhého největšího listu Rzeczpospolita vyšel minulý týden na stránkách deníku Echo24.cz: z Rzeczpospolity tuskovci nejdřív vyštípali většinového majitele z Británie, jen aby mohli vyštípat pravicového šéfredaktora, sám bývalý šéfredaktor Paweł Lisicki po jistých peripetiích založil zmíněný týdeník Do Rzeczy. Ale jeho časopis nikdy nemohl počítat s inzercí od polostátních či státních firem, ta šla do Gazety Wyborczej a dalších titulů od středu doleva. Před třemi lety mi Lisicki řekl ještě jednu, tehdy důvěrnou informaci: ačkoliv Do Rzeczy měl srovnatelný nebo větší náklad než některé tituly sympatizující s vládou, byl nucen nabízet ze začátku velkým firmám reklamu zadarmo, jen aby ze sebe smyl ódium „těch, u kterých se nesluší/nesmí inzerovat“. Když si otevřete týdeník Do Rzeczy dnes, tři měsíce od vítězství PiS ve volbách, uhodí vás do očí množství reklamy – soukromé (státní inzerci nová vláda zrušila, což Gazeta Wyborcza chápe jako útok na sebe).

Lisickému se za ta léta, kdy bojoval proti přesile, nedařilo získávat pro kauzu odstavených pravicových novinářů, jako byl on, téměř žádnou pozornost po Evropě. A dnes tento Lisicki západním strážcům svobody slova v Polsku vzkazuje: Jděte se vycpat. Taky vládní garnitura reaguje na kritiku ze zahraničí dotčeně, jak je v Polsku zvykem. Ale nemůže na polské netýkavosti tentokrát něco být? Tak například v Německu politika veřejnoprávní televizi ovlivňuje nepřímo a celkově v menším rozsahu (viz Týdeník Echo 1/2016), ale už Francie je úplně jiný případ. Prezident Nicolas Sarkozy roku 2008 zavedl cosi podobného tomu, co dnes zavádí Kaczyński v Polsku: z volby ředitelů státních kanálů byly eliminovány mediální rady tak, aby je napříště mohl jmenovat přímo prezident. A když se do Elysejského paláce dostal Sarkozyho nástupce, socialista François Hollande, se samozřejmostí jmenoval nové ředitele jednotlivých kanálů.

Politika jako válka

I boj o veřejnoprávní média je pokračováním polské řeže, jak jsme to už viděli u ústavního soudu. Vědí Evropská komise, řada redakcí západoevropských novin a také například Česká televize, jejíž ředitel Dvořák se připojil k protestu Evropské vysílací unie, že vpadly do zápasu, který už je dávno rozehraný, a který v prvním poločase vůbec nesledovaly, takže teď s bídou vědí, na jakou bránu se má střílet?

Zmíněná polská řež trvá už téměř 35 let, od doby, kdy se Solidarita po vyhlášení stanného práva a sestoupení do podzemí začala štěpit na umírněnější a tvrdě protikomunistické křídlo. (Syn náčelníka tzv. Válčící Solidarity z 80. let je dnes ministrem v kabinetu Szydlové.) To štěpení vzniklo v podmínkách, jaké si neumíme ani představit. Polští komunisté při potlačování protestů proti jejich stannému právu postříleli v prosinci 1981 desítky opozičníků. Deset tisíc lidí se ocitlo v internačních táborech. V zemi vládla vojenská junta. A když junta končila, vedoucí opozičníci se rozštěpili v otázce, co ze své zkušenosti vyvodit, tedy jak naložit s komunisty. Po revoluci se z nové, solidaritní elity vydělilo mocné křídlo kolem bratrů Kaczyńských, podle něhož to právě žádná revoluce nebyla. Místo katarze, po níž „Kačeři“ toužili, přišlo sbližování jejich liberálněji založených spolubojovníků s postkomunisty. Jarosław Kaczyński po rozkolu s Lechem Wałesou už na začátku 90. let musel čelit intrikám tajných služeb nového státu, které ve Wałesově Polsku byly mnohem méně nové než v Havlově Československu. Špehování, nasazování policie, agentů a odposlechů, „úniky“ odposlechů, to všechno je za posledních 25 let vzájemně používaná zbraň. Naposledy před měsícem nová garnitura objevila, že policie odposlouchávala 80 nevládních novinářů a právníků, formálně aby se zjistilo, od koho pocházejí zveřejněné nahrávky z restaurace Sova a přátelé, do níž si chodili povídat politici PO.

Významný opozičník, veterán polské levice Karol Modzelewski to ve svých memoárech Zaženem dějin klisny! (česky PANT, 2015) říká přesně: „Způsob vnímání politických různic a sporů ve svobodném Polsku zatěžuje hluboký rozkol přinesený z výjimečného stavu. Použití násilí v takovém rozsahu muselo zanechat zranění, která dnes otravují polskou demokracii.“ O kus dál píše o „přenesení veteránských návyků z doby studené občanské války do mírové doby“ a o tom, že to má toxické následky. To znamená, že obě strany dnešního sporu mají sklon vidět každý konflikt jako bitvu dobra a zla. Konzervativní PiS stejně jako PO, jejíž liberální slovník dokáže zahrát na lecjakou strukturu v západní Evropě.

Jenže takové bylo i Polsko, které v roce 2004 vstupovalo do EU. Už první vláda Kaczyńských (2005 až 2007) vzbuzovala pro svůj euroskepticismus a konzervativní zaměření v Berlíně a v Bruselu kritiku, až napodruhé ale zašly věci tak daleko, že se Varšavě vyhrožuje disciplinárním řízením. V době uprchlické krize je Brusel ideologicky přecitlivělejší.