Ceny elektřiny jsou v Evropě na historickém minimu. Na pražské burze se megawatthodina obchoduje kolem 21 eur. Dolů ji táhne rekordně levná ropa, s níž přímo souvisí i rekordně levný plyn.

K tomu se přidává mírná zima, snižující spotřebu. Většina velkých výrobců a majitelů elektráren má podstatně nižší zisky než v předchozích letech. Profit ČEZ se za první tři čtvrtiny loňského roku propadl o 23 procent. Nízké ceny energií jsou samozřejmě jen jednou z příčin. Podstatnou roli sehrálo i vynucené odstavení bloků v jaderné elektrárně Dukovany kvůli technickým problémům. I bez této potíže by ale byly zisky energetické společnosti nižší. A to je na tom ČEZ v porovnání s evropskou konkurencí ještě dobře. Francouzská státní energetika Électricité de France vydělává v porovnání s předchozím rokem o 76 procent méně. Ceny vyrobené elektřiny, která se obchoduje na trhu, se za poslední rok snížily o téměř třicet procent.

Na účtech to ale nevidíme. Podle oficiálních dat Českého statistického úřadu o inflaci se domácnostem loni účty za elektriku snížily jen o 0,6 procenta. To je proti výše citované třetině, o niž se propadla cena elektřiny, obrovský rozdíl. Velmi přesně ukazuje, co se děje po revoluci obnovitelných zdrojů na současném trhu s elektřinou. Její cena padá – stejně jako zisky těch, kdo ji vyrábějí. Jenže účty firem a rodin se nijak podstatně nesnižují. Samotná vyráběná elektřina v nich totiž hraje čím dál menší roli. Účty zvyšují náklady na přenos a distribuci, povinně placené dotace na obnovitelné zdroje a daně.

Vyšší účet, nebo black out

Místo aby elektřina zlevňovala, Energetický regulační úřad, vedený Alenou Vitáskovou, chystá nové tarify, které podle různých odhadů přinesou až třetině rodin vyšší účty. Podle regulátora už by se v budoucnosti nemělo tak jako dnes platit podle skutečné spotřeby, nýbrž podle velikosti jističe. Zjednodušeně řečeno: účty stoupnou těm, kdo mají hodně energeticky náročné spotřebiče, které používají jen jednou za čas. Jejich jistič na ně ale musí mít kapacitu. Typickou skupinou, jíž se to dotkne, jsou chalupáři, kteří značnou část spotřebičů včetně třeba elektrických přímotopů používají jen jednou za týden.

Na první poslech nový styl plateb nedává smysl. Je jedno, jestli šetříte, nebo ne, platíte stejně, rozhoduje jistič. Politici se proti novým platbám za elektřinu bouří. Nejhlasitěji hlavní propagátoři obnovitelných zdrojů ze Strany zelených. Nový předseda Matěj Stropnický, který se profiluje jako ten, kdo už na rozdíl od Martina Bursíka nebude dělat „zelenou politiku pro bohaté“, tvrdí, že mu to hlava nebere. „Doplatí na to ti, kteří se naučili, že je dobré zhasnout, když odejdou z místnosti, vypínat televizi a počítač. Stát jim říká: nechte všechno puštěné, protože je to jedno, zaplatíte, jako kdybyste svítili, i když svítit nebudete. Jediný cíl takového návrhu je, aby spotřeba energie byla znovu velká. ČEZ musí vydělávat. Zaplatit to mají domácnosti, malé firmy a veřejné instituce. Stát se snaží na jejich úkor pomoci svému gigantu a všem těm distributorským vydřiduchům.“

Premiér Bohuslav Sobotka tvrdí, že nové tarify nejvíce dopadnou na spořivé a nízkopříjmové domácnosti, což sociální demokracie odmítá. Už pověřil své ministry Jana Mládka za průmysl a Michaelu Marksovou-Tominovou za sociální věci, aby připravili analýzy dopadů a začali s Vitáskovou vyjednávat. Energetický regulační úřad je ale na vládě zcela nezávislý. Takže ani premiér, ani kdokoliv z ministrů nemají ERÚ do nových tarifů co mluvit.

Sama Vitásková tvrdí, že nedovolí, aby se někomu podstatně zvýšily účty. Jenže propočty ukazují, že to u některých rodin mohou být až tisíce korun měsíčně. Nezajímavější je vysvětlení, proč se má na nové tarify přejít. Není to kvůli vyšším ziskům ČEZ a spol., jak si myslí Matěj Stropnický, ale paradoxně kvůli obnovitelným zdrojům. Jejich distribuce totiž podstatně více zatěžuje přenosovou soustavu. Vítr fouká v nárazech, slunce nesvítí každý den a hodinu.

Přenosová soustava proto právě kvůli obnovitelným zdrojům musí být podstatně lépe připravená na výkyvy. Známe to ve velkém. Nárazové přeteky proudu z Německa, když zrovna na severu mocněji zafoukalo, nás loni přišly na 90 milionů korun. Na hranicích navíc ČEPS, který má přenos energie na starosti, staví dva nové transformátory, které nás mají ochránit před náhlými přeteky, jež můžou přetížit síť a způsobit black out. Hotové mají být v létě a přijdou na dvě miliardy korun. Ostatní sousedé Německa už je mají. Také si za ochranu před následky masivního příklonu Berlína k obnovitelným zdrojům museli zaplatit ze svého. To jsou ty externality, o nichž s takovou vášní mluví Matěj Stropický a doporučuje je pěkně naúčtovat spotřebitelům do cen. Přesně to se teď Energetický regulační úřad chystá udělat. Když to hodně zjednodušíme, část domácností připlatí na ty dvě miliardy za transformátory, které ČEPS (nikoliv ČEZ) staví na hranici s Německem.

„Díky obnovitelným zdrojům se za posledních osm let zcela změnil systém výroby elektrické energie. Ať už fotovoltaiky, bioplynové stanice, větrné elektrárny nebo další obnovitelné zdroje, vyrábí elektřinu i na straně spotřebitele, v mnoha případech se napojuje jejich výroba na distribuční síť s nízkým napětím NN. Tímto způsobem se dnes, po pouhých pěti šesti letech, vyrábí více než 13 procent naší spotřeby elektřiny,“ vysvětluje Alena Vitásková v debatě se čtenáři severu iHNed.cz. „Dodávky do sítě jsou odvislé na počasí a nelze jejich výrobu regulovat. Tím dochází k zatěžování distribuční a přenosové soustavy. Z těchto důvodů jsou vynuceny rozsáhlé investice, jež jsou nutné pro zajištění bezpečné dodávky elektrické energie v požadované kvalitě pro konečného spotřebitele. Black out, který hrozí v případě, že investice do této části přenosové a distribuční soustavy nebudou realizovány, by měl pro konečného spotřebitele nedozírné dopady. O možných dopadech rozsáhlého black outu pro celou zemi by mohl pojednávat samostatný článek, nebo možná rovnou kniha. Jedním z řešení do budoucna je investice do chytrých sítí, jež umožní, aby se – zjednodušeně řečeno – dnešní praxe denního a nočního proudu změnila na systém, kdy budeme prát, nahřívat vodu a podobně v okamžiku, kdy bude svítit slunce a foukat vítr. Je to velké zjednodušení, ale peníze na investice potřebujeme. Abychom nemuseli vybírat více, musí se změnit systém požadavků na síť. Takže první premisou je, že budeme vybírat stále stejně peněz, ale tím, že si zejména největší spotřebitelé upraví své požadavky na síť, zbyde větší množství peněz na investice.“

Je to velmi srozumitelně vysvětlený jeden z mnoha paradoxů obnovitelných zdrojů, které vnášejí do evropské energetiky velký chaos. Proto je v mnoha případech tak těžké pochopit, proč neklesají účty rodin a firem, když zlevňuje elektřina. Ať se to Matěji Stropnickému líbí, nebo ne, zelená politika obnovitelných zdrojů není politika pro chudé. Někdo ty chytré distribuční sítě, schopné reagovat na výkyvy větru a slunce, musí zaplatit. Alternativou jsou občasné black outy. Ryze politickou otázkou je, na koho to padne. V Německu se třeba rozhodli, že většinu břemene ponesou rodiny, aby ty tučné obnovitelné účty neohrožovaly průmysl. Německé rodiny platí podle oficiální statistiky Eurostatu za elektřinu druhé nejvyšší účty v celé Evropě. Ve druhé polovině roku 2015 je jedna kilowatthodina stála 0,295 eura. Průměr zemí Evropské unie je 0,208 eura. My jsme platili 0,127 eura. Víc než Maďaři, ale méně než Poláci nebo Slováci.

Už žádné euro alibi, máme splněno

Dobrý pocit z obnovitelných zdrojů není zadarmo. Každé zvýšení jejich podílu znamená vyšší cenu za distribuci elektřiny. Každý, kdo je prosazuje, by tak měl poctivě přiznat, že tím prosazuje zvýšení účtů domácností a firem za elektřinu.

A už se nejde alibisticky skrýt za to, že to po nás žádá Evropská unie v rámci ambiciózní obnovitelné agendy 2020. Čísla Eurostatu ukazují, že už máme svůj závazek splněn od konce roku 2014. Zavázali jsme se k 13 procentům energie vyrobené z obnovitelných zdrojů do roku 2020. V roce 2014 to bylo už 13,4 procenta. Takže nám nic nebrání jakékoliv další nové investice zastavit a dát strop na dotace. Zemí, které podobně jako my už svůj závazek splnily, je celkově jen devět. Kromě nás se to podařilo Italům, Bulharům, Rumunům, Lotyšům, Chorvatům, Estoncům, Finům a Švédům.

Německo, které ze sebe se svou Energiewende dělá evropského obnovitelného šampiona, je svému cíli značně vzdálené. Zavázalo se k 18 procentům. Koncem roku 2014 mělo podíl obnovitelné energie na celkové spotřebě 13,8 procenta. O čtyři desetiny více než my. V roce 2004 přitom vycházelo z úplně stejného základu. My jsme tehdy dokázali z obnovitelných zdrojů pokrýt 5,9 procenta své spotřeby, Němci 5,8 procenta. Ekologisté, kteří dávají Německo za velký vzor, nejspíš moc nesledují, co se tam v energetice skutečně děje. Okázalé vypínání atomových elektráren není totéž jako skutečná výroba. Nejvíce za svými závazky mimochodem zaostávají Francouzi, Britové a Nizozemci. Londýn má z obnovitelných zdrojů 7 procent své spotřeby proti slíbeným 15. Paříž 14,3 proti 23 a Nizozemsko 5,5 proti 14 procentům.

Ten, kdo vytáhne obvyklé klišé o ekologicky uvědomělém Západu a zaostalém Východě, by si měl připomenout, že my umíme z obnovitelných zdrojů uspokojit dvakrát větší část své spotřeby než Britové a skoro 2,5krát víc než Nizozemci. Na jednociferném skóre je s 8,4 procenta bohatá Belgie i Irsko s 8,6 procenta. Osm zemí z Evropské unie je pod deseti procenty. Průměr celé osmadvacítky v tomto případě nic moc neříká, protože ho zkreslují země jako Švédsko s 52,6 a Finsko s 38,8 procenta. Neplatí samozřejmě jednoduché pravidlo, čím více obnovitelných zdrojů, tím vyšší cena, protože přírodní podmínky pro energetiku jsou v každé zemi výrazně odlišné.

Obnovitelné zdroje jsou a budou velké politikum. Už je to ale jen naše zodpovědnost. Až zase někdo, jako naposledy ministr zemědělství Marian Jurečka, přijde s nápadem, že má ČEZ víc investovat do obnovitelných zdrojů, bylo by fér rovnou připomenout, že tím lidem zvyšuje cenu elektřiny. A zároveň nahrává Energetickému a průmyslovému holdingu Daniela Křetínského. Přímému konkurentovi ČEZ, jenž všemi investicemi sází na to, že se obnovitelné zdroje a chaos, který v Evropě vyvolávají, ukážou být neudržitelné. A tím, kdo na tom poznání vydělá, budou majitelé klasických elektráren.