Neúspěšní umělci, bezohledněji řečeno rádoby umělci, jsou dost nebezpečný živočišný druh, neprorazivší malíř Adolf Hitler je toho známým příkladem. Nemám tím na mysli tvůrce, které nedocenila doba, nedočkali se od současníků pochvaly a odměny, měli ale důvod věřit, že jejich dílo má hodnotu, kterou svět či aspoň pár spřízněných duší jednoho dne uzná.

Jde o ty autory, již po sobě žádné hodnotné dědictví nenechají, na jejich práci nic hodnotného není, pro nikoho, nikdy. Hrozné je, že se to může ukázat až časem, poté, co člověk té nicotné tvorbě v nějakém smyslu podřídil svůj život a třeba i životy blízkých. Postavil na ní svoje chápání sebe sama a svého místa na světě. Asi každý, kdo se o nějaké umělecké vyjádření pokouší, propadá pochybnostem, jestli náhodou nepatří mezi ně, ty, kdo se mořili zbytečně, jenom si o sobě něco namlouvali. Jestli není Jack Torrance.

Ta postava existuje ve dvojím a podstatně odlišném provedení – jako hrdina knihy Osvícení Stephena Kinga a hlavní postava stejnojmenného filmu Stanleyho Kubricka. Z mnoha filmových adaptací Kingových próz je tahle nejlepší, autor předlohy se však víckrát nechal slyšet, že s ní není spokojený, nemá ji rád. Vlastně není divu.

Od děsu k empatii

Podobně jako asi hodně generačních souputníků jsem Kubrickovo Shining poprvé viděl z amatérsky nahrané videokazety, bůhvíkolikáté kopie s kutilským českým dabingem. A stejně jsem prakticky od prvního záběru cítil děs, který samozřejmě sílil s tím, jak Jack Torrance (Jack Nicholson) v osamělém hotelu Overlook propadá vražednému šílenství. Vzal tam přes zimu práci správce, aby v naprosté samotě napsal knihu. To místo ale bylo prokleté, zjevovali se tam duchové těch, kdo tam vraždili a pak sami zahynuli, Jacka sváděli, aby se vydal v jejich stopách, náležitým způsobem ukáznil manželku a synka, jež na Overlook vzal s sebou.

Většina čtenářů ten film, předpokládám, zná. Byl interpretován mnoha způsoby, mimo jiné jako metafora údělu amerických indiánů (honosný hotel pro bílou klientelu byl postavený na místě indiánského pohřebiště). Každý má svoje gusto a tak dále. Mně je nejbližší ten úplně nejobyčejnější výklad Osvícení. Jack Torrance je především obětí vlastní namyšlenosti, zoufalé snahy udržet při životě klamnou iluzi, že je skutečně tím, kým tvrdí, že je. Spisovatelem. Asi proto se můj vztah k té postavě s vícerými zhlédnutími filmu změnil z čirého děsu v, řekněme, zhrozenou empatii. Možná víc lidí, kteří se kdy pokusili o takovou či onakou tvorbu, se přistihli, že s tím strašným Jackem v nějaké míře cítí. To, co na hyperbolizované úrovni předvádí, znají z vlastní zkušenosti.

Zkrachovalé monstrum

Jackova rodina je od počátku jaksi samozřejmou obětí jeho psaní. Nebo psaní… Říká o sobě, že je spisovatel, živil se ale jako učitel, aby mohl po večerech tvořit, z filmu však není zřejmé, že by kdy napsal něco, co by za to stálo. Propadl alkoholu, v opileckém vzteku zranil syna. Dokázal přestat pít, vytáhne rodinu na osamělé a těžko dostupné místo v horách, aby se dala dohromady a on mohl pracovat na svém díle. Najde si pro své tvoření impozantní místo, manželka a synek ho ale začínají iritovat – nechápou, jak moc je zaměstnaný, nevědí, co to obnáší, když jeden tvoří, pořád něco chtějí. Duchové Jacka navíc napájejí imaginárním alkoholem, nedělá mu to ani trochu dobře. Manželka odhalí, že během všech těch hodin, kdy se zavíral v pracovně a dožadoval se maximálních ohledů, nevytvořil vůbec nic, jen desítky stránek dokola popsaných dětskou říkačkou.

Tady by mu jeden trochu rozuměl, píšící lidi mají totiž takové tajemství – za těmi dveřmi, kolem nichž jejich blízcí musejí chodit po špičkách, většinou dělají něco podobného jako Jack Torrance. Házejí si o stěnu tenisákem, píšou si dokola ten svůj nesmysl a dožadují se při tom respektu a plného servisu. Dala by se vést jistě intenzivní debata o tom, zda právem, ale nemůžu si pomoct – tak to prostě chodí. A dostat se při psaní do zablokovaného stavu může jednou v hlavě nadělat docela bolestivou paseku. Jenomže. Napsal Jack Torrance někdy něco jiného než řádky beze smyslu? Ta postava na mě působí dojmem, že možná ne, že celé to jeho tvoření je jenom póza. A Jackovo rozvíjející se šílenství je taky důsledkem toho, že se ta póza stává čím dál hůř udržitelnou. Jistě, zacvičily s ním nějaké ty přízraky, které žily ve zdech zlého místa. On jim ale s velkou péčí připravil půdu. Od začátku filmu se chová jako velkohubý protiva, sebevědomě žvástá o svých schopnostech, když však přijde na věc, selhává prakticky ve všem. Jako správce hotelu za moc nestojí, spisovatelství vlastně jenom předstírá a jeho krátká kariéra vraždícího monstra je taky naprostý krach.

Před zlými duchy sice machruje, jak je jeho zvykem. Roztřesená manželka ho pak ale zvládne a zamkne ve špíži, odkud ho musejí osvobodit Jackovi přízrační spojenci. Teatrálně se dobývá na rodinu, která se před ním schovala do koupelny, rozbije dveře, ale utečou mu stejně. Jeho jedinou obětí je kuchař před penzí, jenž Jakcův útok vůbec nečeká. Rozklepaná manželka potom našemu géniovi ujede rolbou a chlapeček si Jacka vychutná v bludišti, kde se tatík se sekyrou beznadějně ztratí, chvíli tam neartikulovaně brblá a pak zmrzne. Vrahoun na baterky – podobně jako spisovatel.

Literární Jack je daleko humánnější postava, propadá v hotelu zlu, ale v poslední chvíli se mu vzepře. Než aby ublížil synovi, obětuje sám sebe, poničí při tom i prokletý hotel Overlook. King prý v postavě Jacka Torrance reflektoval i vlastní zkušenost alkoholismu a snahy ho překonat, asi není divu, že se ho dotklo, když Kubrick té autobiografické figuře odepřel vykoupení. Zlo Kingova Jacka ničí, nedosáhne ale na lásku, již chová k dítěti, nepotlačí ji úplně. Kubrick vytvořil jiného Torrance, děsivějšího a přitom taky pravdivého. Nemilosrdný obraz člověka, kterého zevnitř vyžere narcistní pýcha a pohodí ho do sněhu, aby v něm mrznul a blekotal jako rozbitá mluvicí panna. Otevřel v sobě propast a skočil do ní, chtěl ve svém velikášství obětovat druhé, nakonec mu ale na hraní nikdo nezůstal. Jen ten ubohý a trapný Jack Torrance.