Vliv zelených a ekologistů obecně v západní civilizaci se posledních třicet, až dokonce padesát let většinou neměřil počtem křesel v parlamentu.

Ale tím, do jaké míry dokázali svou vytrvalostí měnit společenskou diskusi, kulturu – a v řadě konkrétních případů i zákony nebo zdravotní normy. Na jeden jejich „výdobytek“ dnes svět naráží i v souvislosti s virem zika.

Lidstvo kontra ptactvo

Virus zika je, jak známo, nejspíš původcem strmého nárůstu počtu dětí narozených v Brazílii s poškozeným mozkem. Světová zdravotnická organizace (WHO) bije na poplach a varuje před šířením ziky po Jižní Americe (její odhad: tři až čtyři miliony případů za rok) a odtud do zbytku světa. O zice se ví, že ji z člověka na člověka přenášejí komáři (jakkoliv v době vzniku tohoto textu virus člověk přenesl na člověka při sexu). Vyvíjí se vakcína, vědci mluví i o dalších způsobech obrany, mj. konkrétní druh komára, který virus přenáší, geneticky zmutovat a zneškodnit. Pokud je ale situace skutečně tak vážná, že v některých zemích tzv. třetího světa politici vyzývají ženy, aby zatím pokud možno odložily těhotenství, a jiné země OSN vyzývá k alespoň přechodné legalizaci potratů, bylo by třeba mít na ziku nějakou okamžitou odpověď. Podle některých epidemiologů dnes dokáže takovou odpověď nabídnout jen chemická sloučenina dichlordifenyltrichlorethan – insekticid známý pod zlověstnou zkratkou DDT.

Tady však zmínění odborníci vstupují na zaminovaný terén, kde je spousta emocí a silná neochota rozloučit se s vlastními předsudky, možná někdy i obava ze ztráty tváře. DDT se před sedmdesáti až padesáti lety masově používal proti komárům roznášejícím malárii. DDT byl jejich metla, komáry v některých postižených zemích úplně vyhubil a v jiných zatlačil na pokraj vyhubení. WHO zahájila celosvětový program na vymýcení malárie v roce 1955. A skutečně se dařilo: počet nemocných klesal v typické zemi, která se programu účastnila, ze stovek tisíc nakažených na tisíce a počet mrtvých z desítek tisíc na jednotlivce. Případ Srí Lanky uváděný v knize Richarda Northa a Charlese Bookera Vystrašeni k smrti je výmluvný: na ostrově registrovali před spuštěním programu WHO 80 tisíc obětí malárie za dvacet let. Osm let po spuštění programu, v roce 1963, to bylo pouhých 17 nakažených a mrtvý ani jeden. Dnes už málokdo ví, že malárie bývala problém i v jižní Evropě (tedy zapomenuto – například do krizí zmítaného Řecka se opět vrátila; v porovnání s poválečným stavem to však pořád jsou zanedbatelná čísla). Spolu se zlepšením veřejné hygieny malárii z Balkánu vytlačil právě DDT.

Pak ale do děje vstoupili předchůdci dnešních zelených. Píše se rok 1962 a americká bioložka Rachel Carsonová vydává bestseller Tiché jaro (Silent spring), pamflet o tom, že chemický průmysl ničí přírodu a speciálně DDT a další pesticidy že ohrožují ptactvo, které se rodí ve vejcích s čím dál tenčími skořápkami (takže ještě před vylíhnutím praskají), a hrozí mu vyhynutí – takže jednou přijde jaro a už nebudou ptáci, aby jeho příchod oslavili svým zpěvem. Druhá zásadní obava Carsonové byla, že DDT je karcinogen. Někteří historici považují Tiché jaro za ustavující text environmentalistického hnutí a skutečně se kolem něho vytvořil kult, podpořený tragickou smrtí autorky na rakovinu dva roky po vydání knihy.

Deset let od vydání knihy už je DDT ve Spojených státech zakázán, americká vláda přestává ve třetím světě podporovat projekty, v nichž se tento pesticid vyskytuje – neboli přestává podporovat tažení proti malárii. Podobně se rozhoduje i Evropa. V roce 2001, kdy vznikla „Stockholmská úmluva o persistentních organických polutantech“, už měl DDT zákaz ve více než 170 zemích světa.

Bohužel ruku v ruce s úpadkem DDT opět stoupala hvězda malárie, a to i ve státech, kde předtím pomalu slavili definitivní zánik komárů. Dnes je asi 90 procent případů malárie hlášeno z Afriky, typický pacient je dítě do pěti let. Na malárii umírá téměř milion lidí ročně. Kolik z nich by mohlo žít, nebýt Tichého jara? Spisovatel a autor Jurského parku Michael Crichton v jednom svém pozdějším románu nechává mluvit hrdinu, který praví, že „zákaz DDT zabil víc lidí než Hitler“. O počet obětí zákazu DDT se vede spor, v některých postižených zemích Afriky nebyl tento pesticid nikdy ani vyzkoušen, jinde proti němu komáři získávali časem odolnost. Nicméně i tak bude počet obětí obrovský. V posledních letech WHO aspoň připouští, aby se v zemích vážně stižených malárií naším pesticidem vystříkávaly příbytky, nicméně odpor organizací typu Greenpeace nebo Děti Země proti většímu uvolnění zákazu trvá.

Ze zákazu DDT se stal dnes už klasický odstrašující příběh o tom, jak se může nátlaková kampaň utrhnout ze řetězu a na reálný problém odpovědět naprosto přehnaně. O tom, že pesticidy jako DDT některým přírodním druhům škodí, nebylo a není pochyb. Chemikálie se v 50. letech, jaksi budovatelských i ve svobodném světě, samozřejmě nadužívala. Pravděpodobné je i to, že velké dávky škodí také lidem. Nicméně Carsonová sama nebyla pro dogmatický zákaz, byla „jen“ pro podstatné omezení pesticidů. Na druhou stranu, tatáž žena zformulovala dodnes neprokázanou hypotézu, že DDT způsobuje rakovinu. A hnutí, jež si po její smrti vzalo za svůj boj proti chemii v zemědělství (a proti démonizovanému chemickému průmyslu), se už nějakými nuancemi nezdržovalo vůbec.

Utrpení ideologicky nevhodné

U některých zelených se jejich pochopitelný odpor proti pesticidům a soucit s ptáky, rybami a motýly proplétá s neblahým pocitem, že lidstvo to nějak přehnalo s rozmnožováním a Matku Zemi příliš zatěžuje. A že když trochu povymírá, planetě se může jenom ulevit. V jednom pozdějším textu zakladatele Římského klubu Alexandera Kinga se píše: „V Ghaně DDT během dvou let téměř odstranil malárii. Takže ze zpětného pohledu je moje hlavní námitka proti DDT ta, že výrazně přispěl k populačnímu problému.“

King byl trochu extremista, další pokrokové osobnosti by lidstvo omezovaly méně drastickými metodami (zakladatel CNN a známý environmentalista Ted Turner před pěti lety veřejně pochválil Čínu za státní politiku jednoho dítěte), nicméně ani King nebyl mezi zelenými sám ve své zvláštní lhostejnosti k aktuálnímu utrpení milionů lidí, které bezprostředně nevidíme a jejichž utrpení se nevejde do na Západě upřednostňovaných černých scénářů. Dnešní Kingovy následovníky hypotetická otázka, o kolik stupňů bude teplejší naše planeta v roce 2100, zajímá mnohem víc než oběti zplodin, kterých se nadýchaly doma nad ohněm, protože jejich africká chatrč nemá přívod elektřiny ani plynu, zajímá je víc než oběti hladu, který mohl být menší, nebýt šílenství s biopalivy, a víc než oběti malárie. Zatím bohužel i víc než budoucí oběti viru zika.