Ve velkém knižním rozhovoru s Ericem Laxem Hovory o filmu říká Woody Allen, že vždy vycházel z toho, že jeho diváci jsou chytřejší než on. Proto se nikdy nerozpakoval použít ve svých filmech učené, složité a inteligenci vyžadující narážky a vtipy, protože vždycky věřil, že je pochopí. To je ostatně taky takový allenovský vtip: diváci jsou chytřejší, a proto film správně pochopí. I když se mu to třeba moc nepovede.

To je dejme tomu případ jeho posledního (zatím, protože, ach, co to bude za svět bez pravidelného Allena?!) filmu Café society. Říct, že je slabší, než bývá v posledních dvaceti letech obvyklé, není ale spravedlivé. Nejde přeci o žádnou o soutěž. Na Allenovy filmy je správné dívat se jako na soubor variací, obměn, kombinací, citací, návratů a opakování těch základních skladebních prvků, ze kterých je vystavěn allenovský vesmír. Každý jeho nový film je takovou vyhlídkovou cestou po allenovském časoprostoru. Kdo toto přijme, pohybuje se v takovém kosmu lehce, bez tíže a potřeby skafandru. Ví, co ho čeká, jak má na věci nahlížet a co si z toho má vzít. Není pak zbytečně zklamán nesprávným očekáváním a pocitem, že to už kdysi u Allena viděl. Viděl… no a co? Ale pochopil?

Café society je hořká romance s moralistními a gangstersko-filozofickými prvky a podtóny. Má archetypální půdorys báje či výchovného románu (v literární teorii Bildungsroman), v níž mladý tovaryš Boby (Jesse Eisenberg), židovský chlapec z Brooklynu, přichází do hollywoodského království ke svému mocnému strýci Philovi (Steve Carell), šéfovi castingové agentury. Jeho matka, židovská mamele (Jeannie Berlinová), doufá, že se ho strýc ujme. Ten se do toho zprvu nehrne, ale chlapec se mu docela zamlouvá, proto ho svěří do rukou své krásné sekretářky Vonnie (Kristen Stewartová), aby ho provedla Hollywoodem. Ten má rysy magického světa šalby a mámení. Je to svět plný svodů a přepychu, kterému je nutné něco obětovat, především srdce a nevinnost. Přesto není správná interpretace, že se Allen „trefuje“ do Hollywoodu, jak tvrdí Jindřiška Bláhová v Respektu. Jde totiž o Hollywood třicátých let a ten můžeme ještě bezelstně obdivovat, neboť nyní je již jen iluzí a snem. Zde bych připomněl Purpurovou růži z Káhiry, která je celá založena na střetu snění, které se stává skutečností, když z filmového plátna sestoupí hrdina do reálného světa. Pro takový jazzový Hollywood má Allen slabost, ostatně projížďka po Beverly Hills, kdy Vonnie ukazuje okouzlenému Bobymu haciendy hvězd, připomene obdobné scény z Manhattanu a Hany a sester, kde je předmětem obdivu architektura art decového New Yorku…

Zápletka filmu má rysy, dalo by se říci, mytologické: nevinný Bob se samozřejmě zamiluje do Vonnie, ovšem ta patří „starému králi“, strýci Philovi. Ten je ovšem ženatý a není schopen se rozhodnout. Vonnie se také rozhoduje mezi dvěma nápadníky, mezi jistotou moci a bohatství a příslibem mládí a romantického života. Dá přednost jistotě a zklamaný Bob se vrací ze světa šalby do New Yorku, kde se na pohádky nevěří. Není svým strýcem zkrácen o hlavu, jak by správně měl být, ale je zbaven romantických představ. Zapojí se do reálného života, stane se úspěšným provozovatelem luxusního Café society a přizpůsobí se tak trochu gangsterskému, ale realistickému životu v „reálném světě“. Stará se o podnik, pečuje o hosty, aby měli pohodlí, vychlazené šampaňské, hrál se dobrý jazz... Odkud to ale známe? Co nám to připomíná?

A to je právě ten Allenův chyták! Nevím, jestli to už někdo psal, ale můj výklad, s dovolením, je ten, že ve světě allenovských odkazů tu mocně vystupuje nezbytná planeta Allenova vesmíru: Curtizova Casablanca… Bob je přece zklamán podobně jako Bogartův Rick – a podobně jako on se se zlomeným srdcem stahuje do svého baru Café Américain (!), kde se alkoholem a cynismem vzpamatovává z citového karambolu. Dojít to přece každému musí v okamžiku, kdy se v Bobově podniku nečekaně zjevuje Vonnie s Philem, který se konečně rozhoupal a rozvedl… Co se v té chvíli stane v Casablance? Klavírista Sam je donucen Ilsou (tedy Ingrid Bergmanovou), aby hrál As Time Goes By: „Zahraj to znovu, Same,“ říká – jmenuje jeden z prvních Allenových filmů, že ano. Rick zaslechne tu melodii a běží k Samovi, aby přestal. Vtom spatří Ilsu s jejím manželem Victorem Lászlem… Co tady udělá Bob? Zapálí si a chvíli poslouchá Vonnieno štěbetání. Ví v tu chvíli, že udělal dobře, že se vrátil do New Yourku, oženil se s realisticky založenou, podobně krásnou ženou, má s ní děti… Ale zároveň ví, že jim, Vonnie a jemu, zůstal Hollywood – podobně jako Rickovi a Ilse zůstala Paříž. A ten sen si podrží. Co budou naživu a dokud budou moci snít…

A bez snění se v allenovském vesmíru vůbec nelze vyznat. To tam raději ani nelézt.