Náměstek ministra financí pro státní rozpočet je jednou z vůbec nejdůležitějších figur ve státní správě. To on rozděluje ministrům peníze, je schopen v případě potřeby hledat peníze na politické priority v různých rezervách, kde jsou „volné zdroje“, na nichž není přesný štítek s účelem použití. On rozhoduje o tom, která banka dostane příležitost vydělat na emisi státních dluhopisů a kam ministerstvo uloží volné miliardy.

On svými schopnostmi a obratností bezprostředně pomáhá využívat ministrovi financí moc nejdůležitějšího člena vlády. Jan Gregor opustil toto místo dobrovolně minulý měsíc a odjel do Evropského účetního dvora v Bruselu. Státní tajemník ministerstva financí Jan Sixta, který má podle nového služebního zákona na starosti hledání nových zaměstnanců, si stěžuje, že do výběrového řízení na vlivné místo se nikdo nehlásí. „Není to vůbec unikátní. Podobný problém mají v celé státní správě,“ odmítá Sixta vysvětlení, že tento exponovaný post nechce nikdo vykonávat pod Andrejem Babišem, jenž je přeborníkem v likvidaci náměstků, které si do úřadu sám přivedl.

Sdružení automobilového průmyslu oznámilo, že loni rostly automobilkám a jejich dodavatelům tržby o rekordních sedm procent, na 912 miliard korun. Z těch tržeb tvoří 86 procent vývoz. Šéf sdružení Martin Jahn ale varuje, že podobný vzestup už není vůbec snadné opakovat. O zákazníky není nouze, ta další auta a díly už však nemá kdo vyrábět.

To, na co upozorňují Sixta a Jahn, jsou příběhy, které slyšíte skoro ze všech branží ekonomiky. Nejsou lidi. Každý obor má samozřejmě své unikátní potíže. Nedostatek lidí se ale projevuje na škále od špičkových postů až po nejjednodušší dělnická místa. Od průmyslu přes služby po státní správu.

Rekordní nabídka

Je to přirozený důsledek silně rozjeté ekonomiky. A ukázka toho, že růst je zdravý, protože firmy jsou schopny nabízet hodně pracovních míst. To není vůbec samozřejmé: řada zemí zažila období silného hospodářského růstu, který ale nepřinášel dost pracovních příležitostí. Právě počet míst je klíčovým ukazatelem skutečného stavu společnosti, důležitějším než ve veřejné debatě mnohem častěji diskutovaná nezaměstnanost.

Příkladem země, kde se ukazuje, jak velkým společenským problémem je hospodářský vzestup, který nepřináší dost nových pracovních míst, jsou Spojené státy. Ty se dokázaly dostat z finanční krize roku 2009 výrazně rychleji než Evropa, nabídka pracovních pozic už se ale nevrátila na úroveň před krizí. Zrovna minulý pátek zveřejnili američtí statistici zprávu, že firmy dokázaly v květnu nabídnout jen 38 tisíc nových pracovních míst. To je nejméně za posledních šest let. Oficiální míra nezaměstnanosti klesla na 4,7 procenta, což je nejlepší výsledek od předkrizového roku 2007. Podle amerického ministerstva práce to ale bylo zejména kvůli tomu, že značný počet Američanů snahu o hledání nového místa vzdal. Ve statistikách tak vypadli z kategorie „pracovní síla“. Právě frustrace z nedostatku pracovních příležitostí především pro lidi z nižších společenských vrstev se slabší kvalifikací je považována za jeden z hlavních důvodů silné podpory populistického republikánského kandidáta Donalda Trumpa v blížících se prezidentských volbách.

Česko má teď úplně opačný problém než Amerika. Má místa, ale nemá lidi. Nezaměstnanost se snížila na rekordně nízkých 4,2 procenta. Je to za Německem druhý nejlepší výsledek v celé Evropské unii, a tento stav navíc trvá už několik měsíců. Na první pohled to nevypadá o moc lépe než amerických 4,7 procenta. U nás je ale na vrcholu podstatnější věc: práci má vůbec nejvíce lidí v historii. To už je laťka, za níž je při nejlepší snaze a sebevíc rozjeté ekonomice těžké dostat do práce další lidi. Z nejrůznějších ekonomických a psychologických studií vychází, že přirozená míra nezaměstnanosti, což je, korektně řečeno, část společnosti, která prostě není schopná pracovat, se ve většině zemí pohybuje mezi dvěma a třemi procenty. My se k ní tedy velmi rychle blížíme. S lehkým zjednodušením se dá říct, že nové zaměstnance mezi těmi, kdo zrovna nepracují, už moc najít nejde. A tak se firmy přetahují o ty, kdo už nějakou práci mají.

Čas mít odvahu a jednat

Z pohledu zaměstnanců a do značné míry také z pohledu stability společnosti je to ideální stav. Různé psychologické studie stále dokola upozorňují, že ztráta práce a problém najít jinou přináší člověku hned po ztrátě blízkého a rozpadu vztahů největší psychickou zátěž. Čím déle stav trvá, tím je to destruktivnější. Přichází úzkost, ztráta sebevědomí, pocit, že člověk je neschopný a k ničemu. Pak frustrace, rezignace a ztráta normálních pracovních návyků. Člověk v takovém rozpoložení se pak snadno nechá unést populisty, jako je Trump. U nás by tedy zrovna teď mělo být nejméně frustrovaných lidí v historii. Pokud tedy nepřistoupíme na dost zvrhlou logiku nového šéfa zelených Matěje Stropnického, že „se máme tak špatně, že lidé pracují vlastně neustále, jen aby přežili“.

Riziko je samozřejmě v tom, kdy se to přehoupne do stavu, kdy firmy nové lidi prostě neseženou, takže se budou muset zbrzdit v rozletu a ekonomika se dostane do zpětné spirály. Časy rekordní prosperity dost často končí na tom, že se motor přehřeje. Ať už do neudržitelné výše vystoupají některé ceny, platy, nebo prostě chybí lidi.

Soukromé firmy v branžích, kde se daří a vydělává, jsou schopné na nedostatek lidí reagovat lépe než státní služba s rigidními platovými tabulkami. Začíná přetahování o ty schopné, které provází značný růst platů. Ten má defenzivní a ofenzivní linii. Defenzivní znamená ochránit si klíčové lidi před atakem konkurenčních nabídek. Personální agentura Grafton Recruitment upozorňuje, že řada firem sahá k plošnému zvyšování platů, aby se ubránila nepřátelským převzetím. Individuální zvýšení jsou pak schopni dosáhnout ti, kdo začnou se svým šéfem vyjednávat a zároveň se nebojí jít do změny.

Lovci mozků a personalisté tvrdí, že rekordní prosperita dodává lidem odvahu ke změně. Dobrou zprávou pro zaměstnavatele je fakt, že se lidé už nebojí měnit práci. Odvrácenou stranou to, že změnu obvykle spojují s požadavkem na zvýšení platu. To je společenský posun. Podle různých srovnání totiž lidé v Česku patří v porovnání s jinými k nejvíc zdrženlivým, když přijde na to, říct si o vyšší plat. „Jsem vždycky šokován tím, kolik lidí je ochotných sedět za těmi šaltry v bankách za tak nízké platy,“ komentoval ekonom Karel Kříž rekordní zisky českých dceřiných firem velkých evropských bankovních skupin jako Erste nebo KBC. Právě ty české dcery přispívaly největším dílem k celkovým ziskům skupin. Nesrovnatelně nižší platy za stejnou práci v tom hrály důležitou roli.

Zrovna finance patří s průměrným příjmem 47 963 korun hrubého měsíčně spolu s informačními technologie s 49 673 a energetikou s 43 980 korunami k oborům s nejvyššími platy. Pro srovnání, průměrný plat v Česku loni dosáhl 28 154 korun. Právě v branžích s nejvyššími platy jsou zároveň největší rozdíly. Třeba ve velmi dobře vydělávajícím finančnictví loni rostly příjmy s 3,2 procenta pomaleji, než byl průměr s 3,9 procenta.

Neschopnost říct si o vyšší plat do značné míry souvisí s českou poslušností a neochotou vyjednávat a jít do konfliktů, což s sebou disputace o zvýšení platu většinou přináší. „V tom jsme velmi podobní Němcům,“ říká viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl. Na první pohled nám samozřejmě připadá, že ti jsou ve srovnání s námi nesrovnatelně bohatší. Dvacet let po sjednocení jim ale vůbec nerostly reálné platy. Smířili se s tím. Byla to svého druhu společenská dohoda. Nepřišla žádná vlna stávek, jaké známe třeba z Francie. I díky této poslušnosti se Německo dokázalo stát z „nemocného muže Evropy“, jak se Berlínu říkalo ještě kolem roku 2005, šampionem v exportu a dominátorem Evropské unie. Poměr mezi kvalitou a díky platové zdrženlivosti přijatelnou cenou dělal z německého průmyslu unikát. Jiná věc je, že ten obdivovaný ekonomický výkon se nepromítl do zvýšení životní úrovně.

My jsme proti Němcům ještě obecně slabšími obchodníky, což je další důvod, proč platy nerostou tak, jak by rostly v zemi se stejně výkonnou ekonomikou, ale jinou mentalitou. Pro ty, kdo si věří, že něco umí, a mají co nabídnout, je teď ideální doba říct si o vyšší plat. Přesněji řečeno: je nejvyšší čas si o ten vyšší plat říct. V příštích měsících už ekonomika zpomalí na poloviční plyn.

Nebezpečná konzerva státní služby

V jiné situaci jsou lidé, kteří pracují pro stát nebo jsou placeni z veřejných peněz, jako jsou lékaři a učitelé. Moc dobře vidí, že ekonomika prosperuje, v soukromých firmách platy stoupají, a oni přirozeně chtějí, aby jim rostly taky. Lékaři už rozjeli kampaň varující před omezením zdravotní péče kvůli tomu, že doktoři i sestřičky a pečovatelky odcházejí za vyššími platy do zahraničí. Vláda už jim slíbila zvýšení příjmů o desetinu. Kampaň má takticky vyvrcholit před podzimními krajskými a senátními volbami.

Přidávají se učitelé. I oni chtějí zvýšit platy minimálně o deset procent. Žádají, aby průměrný kantorský plat stoupl postupně aspoň na 30 tisíc korun hrubého měsíčně. Na jejich požadavek obecně kývají premiér Bohuslav Sobotka, ministr financí Andreje Babiš i ministryně školství Kateřina Valachová. Zatím ale neexistuje žádná dohoda, komu a jak platy vzrostou. Špatně zaplacení učitelé jsou obrovskou českou slabinou, kterou nebyla schopna po roce 1989 vyřešit žádná vláda. Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) máme spolu se Slovenskem vůbec nejnižší učitelské platy z celé třicítky zemí tohoto klubu třiceti nejvyspělejších států světa. Ještě horší je, že ty platy jsou stejně špatné jak pro nastupující, tak pro zkušené učitele na vrcholu kariéry.

Speciální potíže přináší nový zákon o státní službě, který politici prosadili v domnění, že zajistí kvalitnější a profesionálnější státní správu. Zatím to vypadá, že efekt bude opačný. Nejpozději do konce června musejí státní tajemníci na jednotlivých úřadech vypsat výběrová řízení na všechna vedoucí místa. Počet zájemců je limitován tím, že se můžou hlásit jen státní úředníci s praxí. Je to konzerva uzavřená nově příchozím. Jenže na většinu těch míst se podle státního tajemníka z ministerstva financí Jana Sixty hlásí jen ti, kdo na nich právě sedí. Na financích by se to dalo zdůvodnit tím, že nikdo nechce dělat pro Andreje Babiše, který dlouho nebyl schopen najít ani tiskového mluvčího. Podobná situace ale panuje podle informací Týdeníku Echo třeba na ministerstvu obrany nebo místního rozvoje. Automatickým vítězem se pak v konkurzu s jedním účastníkem stává ten, kdo na příslušném místě sedí. A když odejde – jako náměstek pro rozpočet Jan Gregor z financí –, nastává problém. Plat na tomto velmi mocném, ale také exponovaném místě je podle věku a praxe zhruba mezi 80 a 90 tisíci korunami hrubého měsíčně. Odměny mohou dosáhnout jen třetiny platu. Za rok tedy maximálně 360 tisíc korun.

Člověk, který má talent a schopnosti takový post zastávat, v soukromé sféře snadno dosáhne na dvakrát až třikrát vyšší plat. Jistě, ve státní správě k tomu má definitivu. Proč se ale nechat za třetinu peněz peskovat Andrejem Babišem a riskovat, že vás někdo zažaluje za neodpovědné vynakládání státních peněz, jako se to stalo na ministerstvu financí se státními dluhopisy?

Kombinace rigidního zákona o státní službě a přetahování o schopné lidi v soukromých firmách v rozjeté ekonomice bude mít velmi pravděpodobně dost zásadní dopad na úroveň těch, kdo pro stát pracují. Touha po profesionálnějším úřednictvu se může prakticky zvrhnout v úplný opak.