Kdo jsou sluníčkáři? Jak se liší od pravdoláskařů?

Tatík pravdoláskař a synek sluníčkář

Kdo jsou sluníčkáři? Jak se liší od pravdoláskařů?
Tatík pravdoláskař a synek sluníčkář

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Ve dnech, kdy to venku praží až trochu moc, se to téma prostě naskýtá. Agenti sluníčka. Sluníčkáři. Kdo to vlastně je a čím se ti lidé vyznačují. Tématu se nedávno uchopil server iDNES, který věc rozsoudil slovy „sluníčkář je nový pravdoláskař“.

To je silný názor, takové máme rádi. Jaký je ale vztah mezi těmi dvěma skupinami, je sluníčkář něco jako nový model známého auta, kde možná přibyly nějaké „vychytávky“, v zásadě je to ale pořád tatáž mašina? Je i není. Mezi pravdoláskařem a sluníčkářem existuje jakýsi příbuzenský vztah, v některých případech lze dokonce mluvit i o rodičovství. To ale kromě blízkosti může znamenat i vzdálenost nebo snahu o ni. Jsou-li sluníčkáři v doslovném či přeneseném slova smyslu děti pravdoláskařů, projevuje se to také úpornou snahou se od tatínků a maminek odlišit, jež ale často vede k paradoxnímu výsledku – po všem tom úsilí se synové stanou kopiemi otců, případně některé rysy generace rodičů ještě zvýrazní či prohloubí.

Nejvyšší pravdoláskař, sluníčkáři bez hierarchie

Nejdřív ale k těm termínům. Oba mají podobnou genezi, jsou to jaksi adoptované invektivy, jejichž původním smyslem bylo znevážit, znevažovaní je však přijali za své. Geneze těch slov je ale v jednom ohledu jiná. To první vychází z hesla sametové revoluce, jež bylo v době, kdy se objevilo, užíváno ve vší vážnosti, až později se z něj stal předmět ironizace nebo rovnou klacek. Sluníčko žádnou takovouhle cestu tam a zase zpátky neprošlo, jako ironické se už narodilo. Se způsobem zrození pojmu souvisí ještě jedna věc – to prvotní pravdoláskařské heslo je spojené s jedním konkrétním člověkem, Václavem Havlem. Pravdoláskaři totiž měli jakousi hierarchii, jeden z nich byl vrchní, nejvyšší autorita. Sluníčkářské společenství takovou strukturu nemá, asi to tak i zůstane, změnilo by se to jen, kdyby se nějaká jeho frakce mohla opřít o dostatečný počet divizí, a i v tom případě kdoví jestli.

V očích mnoha z těch, kdo ta pojmenování používají v pejorativním slova smyslu, nějaké podstatné rozdíly mezi pravdoláskařem a sluníčkářem asi nebudou. Všichni to jsou chytráci převážně z velkých měst, kteří chovají o světě a lidech iluze, jsou zvyklí, že jim pečení holubi létají do huby nebo by toho stavu přinejmenším chtěli dosáhnout. Jejich přirozeným prostředím je kombinace slonovinové věže a vzdušného zámku, po večerech se scházejí v kavárnách a klubech a planě tam řeční. Obojí jsou také lidé dvojí tváře, vystupují lidumilně, svoje od reality života odtržené představy jsou ale odhodlaní vnutit druhým silou, úřední nebo třeba i fyzickou, když bude ta možnost. Zatímco druhé kibicují velice rádi, sami na sebe zas až tak velké nároky nekladou. Samozřejmě je to zkarikované vidění, základem karikatury ale bývají nějaké reálné rysy.

Dlouhý cílevědomý pochod před nimi

Ta volná společenství sluníčkářů a pravdoláskařů se zčásti překrývají, existují ale také skupiny sluníčkářů, jež nejde označit za pravdoláskaře a vice versa. O těch se trochu rozepíšu při vědomí toho, že se budu dopouštět značných generalizací, řeč je o pravděpodobnosti výskytu nějakých rysů, ne o tom, že by byly typické pro všechny. Nejsou. S věkovým rozdílem mezi těmi dvěma skupinami souvisí i jejich rozdílný poměr k, řekněme, zdejšímu režimu. Mnoho pravdoláskařů pamatuje ten minulý, aplaudovali jeho pádu, zhusta se aktivně účastnili revolučního dění, někteří v časech komunismu působili v disentu. Porevoluční stát je jejich nebo taky jejich, nemálo z nich se stalo součástí establishmentu různých oborů, mimo jiné i médií a politiky, jakkoliv v ní – snad s výjimkou úplně prvních porevolučních let – nebyli dominantní silou.

Sluníčkáři jsou mladší, svůj „dlouhý pochod institucemi“ mají často před sebou nebo jsou v jeho prvních fázích, jdou ale značně cílevědomě. Komunismus pro ně není živá vzpomínka na formativní roky, jež může být i po desetiletích v mysli živější než obrazy z předminulého měsíce. Je to ta doba, o níž jim povídali rodiče, možná víc, než se jim chtělo poslouchat. Rozpory a problémy porevolučního Česka ale mohli vidět na vlastní oči. A oblíbenou činností potomků je vytáčení rodičů. V řadách generace, od níž se naivně očekávalo, že se s dědictvím totality pořádně vyrovná, je relativně častý pohled na komunismus jako vyčerpané téma, které mělo být už dávno uzavřené, případně to téma otevírají „vyváženě“. S často spíš sugerovanou neutrálností docházejí k tomu, že ty režimy jsou jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet.

Ideologicky ve jménu sluníčka

Za tím občasným stavěním na roveň Česka před a po může být taky pocit určitého deficitu. Potřeba taky se cítit jako oběť skutečného útlaku, připadat si jako Milada Horáková nebo protinacistický odbojář. Veřejná debata je celkově zaplevelená nesmyslně přepjatými přirovnáními, ze sluníčkářského sektoru jich ale přilétá skutečně hodně. Stačí málo a textem či vystoupením už drandí vlaky do Osvětimi. Sluníčkáři jsou také postaveni před nutnost nějak usmířit svůj slunečný náhled na abstraktně vnímané lidstvo s hyperkritickým postojem ke spoluobčanstvu. Často na to jdou jaksi přes systém – lidé jsou špatní či oškliví, protože je systém takovými udělal. To snadno vede k přesvědčení, že změna politického uspořádání může vést k hluboké proměně života, jeho okysličení smyslem, snad i štěstím. Tenhle postoj ještě nenašel vyjádření v nějaké konkrétnější představě té společenské změny a jeho nositelé, řekněme sluníčkářská levice, někdy nebývají rádi, jsou-li na konkrétní detaily svých představ dotazováni. A je-li lidské jednání v převážné míře výsledkem nastavení systému, nemusí být individuální svoboda hodnotou zas až tak podstatnou – stejně je iluzorní. A naopak důkladná mocenská regulace lidského chování se stává přijatelnější, sleduje-li ty správné cíle.

Dalo by se říct, že mezi sluníčkáři je víc – na rozdíl od spíš vágně krasodušského pravdoláskaře – lidí založených ideologicky. Souvisí to i s jedním společným rysem těch dvou skupin (nejenom jich), určitou mírou narcismu, jež se u sluníčkářů může jevit vyšší, jakkoliv je mezi nimi nepochybně hodně lidí, kterým jde především o nějakou věc, o ego už méně. Asi to souvisí i s tím, že zdi dnešních ghett jsou silnější. A v bezpečí za nimi je možné se navzájem plácat po ramenou, skryti před nepříjemnými nároky. Stane-li se rozhodujícím kritériem lidské činnosti ideologie, je bezpečí před nějakým jiným typem nároku naprosté. Správná slova a vykřičníky na správných místech stačí. Pokrok.

24. července 2015