Od roku 2010 existuje v Praze Institut pro studium literatury, což je, jak sám sebe definuje, „nezávislá iniciativa českých literárních odborníků“ usilující o „prohloubení literárněvědného poznání a trvalé rozšiřování řad zájemců o literaturu a aktuální literární reflexi“. Nebudeme teď zkoušet měřit, kam až co prohloubil a rozšířil, jisté je, že od roku 2013 vydává užitečnou edici antologií, jejíž jednotlivé svazky (už jich je osmnáct) se jmenují Čtení o Václavu Havlovi, Čtení o Jaroslavu Vrchlickém, Čtení o Jaroslavu Haškovi, Čtení o Jaroslavu Seifertovi, Čtení o Bohumilu Hrabalovi… Podívejme se teď na Čtení o Boženě Němcové, i když mezitím vyšly další tituly: Čtení o Otokaru Fischerovi a Čtení o Bedřichu Václavkovi.

O Boženě Němcové, nikoli první, nýbrž nejznámější české spisovatelce (tou první byla podle Arna Nováka Marta z Boskovic), existuje vagon literatury, zdaleka nejen odborné, dá se říci, že od chvíle, kdy se čtenáři s tímto brzy proslulým polopseudonymem setkali poprvé (stalo se na jaře 1843, když si ho přečetli pod básní Ženám českým, dobovým pravopisem Božena Němcowá, mimochodem, v létě téhož roku začal publikovat i spisovatelčin vrstevník Karel Havlíček Borovský, a to rovněž ve vlivném časopise Květy, jehož redaktorem byl tehdy Josef Kajetán Tyl), zájem literárních kritiků a po nich literárních historiků atd. o dílo Ludmily z Hrádku (jak se taky jednou podepsala) do dnešních dnů neochabl. O Boženě Němcové psal kdekdo, už její současníci Václav Bolemír Nebeský i Josef Václav Frič, později Václav Tille i Miloslav Novotný, František Xaver Šalda i Václav Černý, Felix Vodička i Mojmír Otruba, Jaroslav Seifert i Jiří Morava, Vladimír Macura i Miroslav Petříček… A ženy, samozřejmě. V současnosti třeba Jaroslava Janáčková, Lenka Kusáková, Milena Lenderová, Magdaléna Pokorná… Co z toho množství vybrat do svazku omezeného rozsahu? I editoři předchozích Čtení o… měli jistě těžkou hlavu, koneckonců jednou také paní Heczková, to když skládala Čtení o Elišce Krásnohorské.

Vyřešila to tentokrát „feministicky“: na stránky své čítanky muže nepustila. Vznikl poněkud, pardon, pokřivený obraz Boženy Němcové, a ne-li pokřivený, tedy jistě ochuzený. Nic proti těm spisovatelkám a publicistkám, všechny to jistě myslely dobře: Sofie Podlipská (tak podle Lexikonu české literatury, editorka píše Žofie Podlipská), Eliška Krásnohorská, Juliana Lancová, Teréza Nováková, Marie Gebauerová, Olga Stránská, Marie Majerová, Milada Sísová, Zdenka Hásková, Vlasta Kučerová, Pavla Buzková, Marie Štechová, Marie Záhořová-Němcová, Lisa Adlerová, Helena Dvořáková, Františka Plamínková, Irma Fischerová, Irena Malínská, Flora Kleinschnitzová, Anna Maria (v obsahu Marie) Tilschová, Růžena Vacková, Růžena Lišková – jak patrno, vedle známých jmen sáhla editorka i po některých pozapomenutých, to je jistě záslužné.

A dobře to myslela i paní Heczková. V předmluvě říká: „Jde o výbor osobní a klíč k němu se skrývá v podtitulu. / Je to pocta ženám, které jsem za mnoho let („mnoho“ je ovšem nadsázka, věk zatím pisatelku k užití tohoto slova neopravňuje – pozn. JS) potkala na svých literárněhistorických a historických cestách. Vždy mě zajímala ženská jména, která se bez souvislosti objevovala v českých literárních a kulturních dějinách, a také mne zajímalo, proč tomu tak je.“

Jistěže lze uvažovat o tom, „jaké myšlenky Němcové mohly být inspirativní a jakým obrazem či spíše projekční plochou se stávala Němcová ženám, které hledaly v její tvorbě odpovědi pro své vlastní tvůrčí tázání a také podporu pro veřejné aktivity, podporu k překračování hranic vymezených ženám“. Jenže výsledkem je potom spíš než Čtení o Boženě Němcové zpráva o ženách, které psaly mimo jiné také o ní. Libuše Heczková samozřejmě zná všechny silné a pronikavé studie, které o Boženě Němcové a jejím díle napsali s prominutím muži. Co kdyby jim věnovala samostatnou antologii, ha!

Čtení o Boženě Němcové / Hommage Boženě Němcové a jejím následovnicím. Antologii uspořádala a úvod napsala Libuše Heczková. Institut pro studium literatury, Praha, 232 str.