Lidi v sále zůstali sedět, dokud z plátna nezmizelo poslední písmeno v titulcích, potom se ozval potlesk. Na novinářských projekcích se to stává dost zřídka, celovečerní dokumentární film Václava Kučery Takovej barevnej ocas letící komety ale v „profesionálním publiku“ zarezonoval způsobem, jenž si takovou reakci vynutil. Ten potlesk jako by letěl na vícero stran, měl různé adresáty.

Jistě autory, portrétisty, ještě víc ale portrétovaného – klavíristu, zpěváka, vůbec umělce Filipa Topola (1965–2013). A možná lidi v sále tleskali taky sami sobě, okamžikům ztraceným někde v čase, které dotvářeli tím, že byli jejich svědky, film jim připomněl jejich sílu i smutnou nezprostředkovatelnost, nepřenosnost. Být svědkem je privilegium, povznášející i smutné – zažít něco velkého a vidět, jak se to ztrácí.

Hlas Prahy

Koncerty Topolových Psích vojáků byly taková velká věc, pokud měli pánové zrovna den. Nebývalo to vždycky a zažít jejich výpadek mohlo být až bolestivé – právě kvůli vědomí možnosti těch výšek. Ta kapela měla určitě širší publikum, než byli Pražáci určité generace, tahle skupina ale možná vnímala písně Psích vojáků s nějakým jiným – netvrdím nutně hlubším – porozuměním. Filip Topol byl jedním z hlasů toho města, jeho vyjádřením nebo vyjádřením nějaké jeho lepší, trvalejší či pravdivější možnosti. Kromě pastí na turisty, barevňoučkých fasád, líbeznosti, jež někdy může působit až pohlednicově, někdy okázalé přátelskosti farmářských trhů a sousedských slavností může být Praha taky písnička Psích vojáků. Přinejmenším jednu dobu byla.

V Kučerově filmu je možné vidět ji jaksi zakonzervovanou, zvěčněnou, ale taky uzavřenou ve vitríně muzea – podobně jako život toho, jehož hlasem se nechala slyšet. Byl to také hlas dítěte, chlapce. Na prehistorické nahrávce písničky Černý sedlo, která ve filmu zazní, je členům Psích vojáků tak třináct let, je to na ní slyšet. A zároveň je ta písnička tímhle způsobem taky správně – jeden ze správných způsobů, jak ji hrát, byl právě tenhle. Hudba té kapely se časem jistě nějak měnila, zrála, stávala se dospělejší – apel některých jejích hitů ale spočíval taky v jejich v dobrém slova smyslu dětinství, nebo přesněji chlapectví. Byly projevem strašně moc talentovaného kluka, ale pořád kluka – nikoli někoho předčasně dospělého, jakkoli Topolův životní styl už tehdy nebyl, řekněme, zrovna dětský.

Na pódiu se to všechno protínalo – chlapectví, odhodlané jít až do krve, dospělost, nějakým způsobem vnímající možné konce, romantika, sarkasmus, legrace, vědomí, že je to jenom rokenrol, a že na rokenrolu taky může dost záležet. Ta hudba patřila k městu, které roky naráželo na nějakou těsnou obruč a pořádně se rozdivočelo, když povolila, v tom mejdanu byl ale už tehdy cítit nějaký potemnělý spodní proud. Všichni účastníci na něj dnes vzpomínají, možná i ta sentimentální slza někomu občas ukápne. Než ty vzpomínky po něm toho moc nezbylo, žádné velké dědictví, na kterém by mohly pozdější generace stavět či se vůči němu vymezovat. Písně Psích vojáků představují v tom ohledu výjimku, jsou ale natolik spjaté s těmi, kdo je hráli a zpívali, kdo v nich našli svůj výraz, že těžko mohou být nějakým způsobem stylotvorné, inspirovat následovníky k něčemu jinému než epigonství – myšleno hudebně. Topolovský postoj k tvorbě může být výzvou i pro lidi o desítky let mladší. Má ale svá rizika.

Příběh, kde nic nechybí

Kučerův film je cenný také tím, že připomíná i Topolovu dráhu „po“ – vyprodaných Lucernách, vášnivých gestech, občasném cirkuse. To jeho doznívání však mělo také svou hodnotu, docela velkou, jakkoliv se odehrávalo už mimo zorné pole početnějšího publika. V něčem izolovaná existence prostoupená oddaností hudbě velkých mistrů dřívějších dob a asi dost pokorným postojem k té vlastní. „Jsem pianista,“ může znít přehnaně skromně, řemeslnicky, ale taky hrdě. Ve filmu je použité i video z Kanady. Filip Topol na něm hraje v kavárně v Montrealu příbuzným svojí přítelkyně Sylvie, všelijakým těm bratrancům, strýčkům a tetičkám, trochu za pianem blbne a docela si to užívá. Pro diváka, pro nějž se mladická představa tvorby neslučuje s bavením příbuzenstva, to může být smutný pohled. Spíš je v tom ale možné vidět znak smíření, srovnanosti a dalších radostí, jež člověku může přinést dospělý věk. Filip Topol zemřel předčasně, příliš brzy, pro jeho blízké to asi vždycky bude také zdroj bolesti z nepřítomnosti milovaného člověka. Jeho fanoušci mohou litovat hudby, kterou už neuslyší – známých písní, jež v bezprostředním zážitku z vystoupení mohly být neopakovatelné, i těch, které nebudou nikdy napsány. V jeho příběhu ale jako kdyby nic nechybělo, i v tom kratším čase je úplný.

Je tohle město ještě těsný?

Redakce našeho týdeníku sídlí na Malé Straně, nedaleko místa, kde Filip Topol vyrůstal. Pořád je tu pěkně, těžko si ale představit, že by se to místo mohlo i dnes přerodit do něčeho podobně intenzivního, jako je jeho hudba. Na to je tu trochu moc segwayí a plus minus organizovaně se přesouvajících výprav, aut na hlavních ulicích a parkovištích, stánků s trdelníkem, poslanců, rokujících na místech k tomu určených i v restauračních zařízeních. Je snadné propadnout tu nostalgii po těch jiných časech, kdy k iniciaci pražských chlapců, řekněme určitého typu, patřilo vypravit se do historického centra večer sám. Slyšet svoje kroky v opuštěných ulicích chabě osvícených plynovými lampami, mezi vší tou chátrající věčností. Vnímat hlas toho města, jehož skrytý život bylo po skončení pracovního dne, když většina národa usedla k televizi, možné vnímat snáz. Zažít ten pocit, kdy je člověku „tohle město těsný“ a zároveň je on nějak těsný jemu, protože ono po něm něco chce, asi něco víc, než je ze sebe schopný vydat. To dokážou jenom někteří, Filip Topol například. Co si počnou členové Psích vojáků příštích časů? Možná tu Prahu ale podceňujeme, vydržela ledacos a o sílu ji to nepřipravilo. Vydrží i nás. Zas až tak výjimeční nejsme.